Vydáno 05.05.2020 | autor: Ondřej Horák
Britští The Stranglers jsou jedinečnou kapelou, která se vzpírá žánrům. V první řade jim totiž vždy šlo o hudbu samou. Na unikátním zvuku měl lví podíl právě klávesista Dave Greenfield, který dokázal až klasicistně poťouchlé melodie přirozeně zapustit do rozháraného zvuku punku. Přinášíme krátký přehled jeho umění.
FOTO: archiv The Stranglers
„Dave Greenfield byl rozdílem mezi The Stranglers a všemi ostatními punkovými kapelami,“ vzpomněl frontman Hugh Cornwell na svého přítele, který zemřel 3. května 2020. The Strangles měli v 70. a 80. letech obrovský dopad na hudebníky, média jim ale tolik pozornosti nevěnovala. Zůstávají tak jednou z nejméně doceněných kapel oboru jménem rokenrol.
Dave Greenfield, klávesista punkových The Stranglers, zemřel po pozitivním testu na Covid-19
Jeden z největších hitů kapely lze najít na prakticky všech best of albech The Stranglers stejně jako na kompilacích zachycujících étos doby. Autor těchto řádek slyšel No More Heroes poprvé na kompaktním disku v nezdravě zeleném obalu, které si před mnoha lety koupil naslepo v dnes již neexistujícím bazaru v Michli, když kolem roznášel letáky. Jmenovalo se Punk: The Worst of Total Anarchy a kromě cédéčka obsahovalo také spínací špendlík.
No More Heroes kompilaci otevírá. Po zmáčknutí tlačítka play se ozval ten neučesaný sjezd na elektrickou kytaru a následně klávesy, které zněly, jako by Mozartovi nadobro přeskočilo z čichání lepidla. Jako by to tam nepatřilo, po pár posleších všechno ale dokonale sedlo. Právě takhle antagonie se stala poznávacím znamením zvuku The Stranglers.
Singl z debutového alba Rattus Norvegicus je jednou z mnoha ukázek mistrné provokace The Stranglers. Nejenže se vystupováním a texty vymezovali proti establishmentu, neváhali mířit ani do vlastních řad. Text „chodím po pláži s sleduji broskve“ vůbec nezapadal do étosu emancipované punkové scény, která v té době plnila titulní strany britských deníků. Peaches je ale samozřejmě především výsměchem úlisnému chlapáctví.
Přiložené video pochází z loňského roku, kdy byl tehdy sedmdesátiletý Dave Greenfield s kapelou na festivalu Punk Rock Bowling. To je příjemně obskurní akce, při níž se každé léto sjedou do navoněného Las Vegas pankáči z celého světa, koupou se v hotelových bazénech a užívají si koncerty hrající po celém městě zastavěném kasíny.
Některé punkové kapely byly k The Stranglers ze začátku přezíravé, právě kvůli klávesám Davea Greenfielda. Zvuk a styl evokující Raye Manzareka z Doors pro ně byly málo punk. Jenže The Strangles se nikdy nesnažili být kapelou jednoho žánru. Koketovali s novou vlnou, post punkem, dokonce progresivním rockem a popem. Bylo jim to zkrátka jedno. Ostatně, co je víc punk, než když punkovým modlám ukážete prostředníček a následně jím zahrajete eklektickou melodii na hammondovy klávesy do punkového odpichu?
V tomto případě si ale nebyla jistá ani samotná kapela a Greenfieldovu skladbu nejdříve odmítli. Když Golden Brown nakonec přeci jen nahráli a vydali, stal se z ní zdaleka největší hit skupiny. Až po letech v médiích přiznali, že je o heroinu, jak se dlouho povídalo.
Druhá píseň z třetího alba Black and White může být považována za předvoj post punku. Ponurý výraz je zhudebněním klaustrofobie tehdejší rozervané Británie i rozhořčení mladé generace. Dave Greenfield experimentuje a hledá nové zvuky, za které by se nemusel stydět soundtrack nejednoho dystopického sci-fi snímku. Klávesová alchymie ale nejde na úkor samotné písně. I v těžkých časech lze držet pospolu.
Úvodní skladba z debutu Rattus Norvegicus je krystalickým příkladem Greenfieldova talentu. Přišel s jednoduchou melodií, na níž basák Jean-Jacques Burnel nasadil valivou ale melodickou linku, Hugh Cornwell dodal brutální texty a zpěv. Greenfield hned na začátku alba předvedl všechny své triky: téměř orchestrální klávesové v refrénu, náladotvorné plochy ve sloce a arpegiata poblázněného mága.
text: Ondřej Horák
Témata: The Stranglers, Dave Greenfield, punk
