Vydáno 27.09.2020 | autor: iREPORT
Frederick „Toots“ Hibbert, jeden z posledních velkých hlasů Jamajky. Jeho první mezinárodní hit inspiroval rok a půl, který si odseděl ve vězení. „Neudělal jsem to,“ zpíval v singlu 54-46 Was My Number a na těch slovech do konce života trval. Témata zločinu, slepé justice, života za mřížemi, ale i nápravy a odpuštění v populární hudbě čas od času zarezonují. Přinášíme výběr deseti nejzajímavějších příběhů, v nichž hlavní roli hraje studená cela.
Top 10 | Písně o kriminálu, zločinu a nespravedlnosti napsali Rage Against the Machine, Bob Dylan, The Clash, Snoop Dogg a další
Svůj první velký hit napsal Toots Hibbert o zkušenosti s vězením, píseň 54-46 Was My Number se v roce 1968 stala prvním velkým reggae hitem, který zaujal i za hranicemi Karibiku, a novému žánru pootevřel dveře do světa.
Když se Toots Hibbert v roce 1966 vracel na motorce z koncertu z Ocho Rios na severu Jamajky, zastavila ho policie a za držení marihuany byl odsouzen na 18 měsíců natvrdo. Toots do konce života tvrdil, že marihuanu tehdy ještě nekouřil a vše dával za vinu tvrdému konkurenčnímu boji v bujícím hudebním průmysl. Podle Tootse to na něj narafičil konkurenční manažer, aby tak získal kšefty pro své zpěváky. Občas také tvrdil, že se jednalo o politickou záležitost, konkrétnější být ale nemůže.
Pravdou je, že kvůli nástupu do vězení musel zrušit své první zahraniční turné, chystal se do Velké Británie. Krom toho, že ho pobyt ve vězení inspiroval k napsání jeho prvního velkého hitu 54-46 Was My Number, téma odpuštění se line celou jeho tvorbou. Když ho v roce 2013 během koncertu trefila téměř dvoulitrová lahev vodky do hlavy, Toots tehdy jednadvacetiletému opilému fanouškovi odpustil a soudci dokonce poslal dopis, aby chlapce neposílal do vězení. „Sám jsem ve vězení byl, a tak dobře vím, co se tam chlapcům v jeho věku děje,“ stálo v listu. Přesto mladík půlročnímu žaláři neunikl.
S hity jako Folsom Prison Blues nebo San Quentin se ztotožňovali vězni po celých Spojených státech, málokdo z nich ale asi tušil, že jejich autor nikdy za mřížemi doopravdy nebyl.
Přesto se dokázal ve svých textech do pocitů vězně skvěle vžít. Johnny Cash napsal Folsom Prison Blues v roce 1951 po zhlédnutí filmu Inside the Walls of Folsom Prison, a od té doby své koncerty pravidelně zahajoval právě touto skladbou.
O šestnáct let později jeho kariéra i celý život viseli na vlásku - Johnny se potýkal se silnou závislostí na tlumících lécích, jeho osobní život byl v troskách a nahrávací firma se ho chystala zbavit. Přesto si vymínil dva koncerty ve státní věznici Folsom, z nichž následně vzniklo album. Kromě Cashe snad nikdo nevěřil, že by taková nahrávka měla výrazněji uspět. Jenže zatímco do vězení Johnny Cash vcházel coby nespolehlivá a odepsaná troska s vyhasínající slávou, na „svobodu“ se vrátil jako znovuobjevená hvězda.
Nově nabytou popularitu posléze využíval v boji za reformu vězeňského systému, když se snažil nejvyšší představitele země přesvědčit, aby mladí vězni, kteří mají za sebou jen drobné delikty, nebyli zavření spolu s těžkými zločinci a násilníky.
Píseň Freedom z eponymního debutu, který Rage Against the Machine vydali v roce 1992, pojednává o osudu Leonarda Peltiera, občanskoprávního aktivisty amerického indiánského hnutí.
Peltier byl v roce 1977 odsouzen za údajnou vraždu dvou agentů FBI, k níž mělo dojít při přestřelce 26. června 1975 v indiánské rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, na doživotí. Peltier u soudu přiznal, že se incidentu účastnil, vždy ale tvrdil, že on agenty nezabil.
Během soudního procesu zaznělo hned několik svědectví, podle nichž výpovědi o Peltierově vině byly podepsány pod nátlakem FBI a nezakládají se na pravdě. Leonard Pertier je stále ve vězení a za těch 43 let stihl inspirovat nejednu píseň, jeden pokus o útěk, dvě neúspěšné žádosti o milost (od prezidentů Clintona a Obamy) a v roce 2004 dokonce i vlastní neúspěšnou kandidaturu na prezidenta USA.
Teprve druhý singl kapely, který se ihned stal obrovským hitem. Příběh osmnáctiletého Rickyho, který v opilosti omylem někoho zabije a skončí na doživotí ve vězení, inspiroval skutečný příběh.
Text napsal kytarista Dave Sabo spolu s baskytaristou Rachel Bolanem na základě novinového článku o osmnáctiletém chlapci, který omylem zabil svého kamaráda zbraní, o níž si myslel, že není nabitá. Dostal doživotí.
Videoklip režírovaný Waynem Ishamem sleduje Rickyho, který sedí ve vězení a vzpomíná na nešťastnou událost. MTV jej však kvůli scéně se zastřelením odmítla vysílat.
Skladba z alba Some Time in New York City popisuje události vězeňských nepokojů, ke kterým došlo v nápravném zařízení Attica dne 9. září 1971.
Skoro polovina vězňů se tehdy vzbouřila proti mizerným podmínkám věznice a 33 zaměstnanců zajala jako rukojmí.
Vězni předložili 27 požadavků, mezi nimiž byla lepší zdravotní péče, spravedlivé podmínky návštěv a mnoho dalších. Po čtyřdenním vyjednávání, které se nakonec točilo jen kolem podmínek amnestie pro vzbouřené vězně, byl nařízen policejní zásah. Policie do dvora vězení naházela slzný plyn a do oblaku kouře začala střílet. Rukou policie tak zemřelo devět rukojmích, desátý zemřel na následky zranění v nemocnici. O život při zásahu přišlo také 29 vězňů, z nichž mnoho nemělo se vzpourou co do činění.
Písní Attica State, jíž se nese lítost nad zmařenými životy, vznikla o měsíc později na večírku po zahájení výstavy Yoko Ono This Is Not Here v Syrakusách. Mimo jiné zazněla také na charitativní akci v Apollo Theathre v Harlemu na podporu rodin obětí incidentu.
Ironií osudu však je, že Mark Chapman, vrah Johna Lennona, si právě v nápravném zařízení v Attice odseděl 32 let svého trestu, než byl přesunut do nápravného zařízení Wende v New Yorku.
Skladba „otce jihoafrického jazzu“ Bring Him Back Home (Nelson Mandela) se stala jedním z jeho největších hitů a také neoficiální hymnou hnutí proti apartheidu.
Hugh Masekela - prvotřídní trumpetista, který bojoval proti jihoafrickému režimu
Nelson Mandela byl uvězněn v roce 1962 a jako velkému fanouškovi Hugha Masekaly se mu podařilo mu v roce 1985 propašovat z vězení přání k muzikantovým narozeninám. To Masekalu inspirovalo k napsání písně o tom, jak Nelson Mandela může svobodně chodit ulicemi po boku své ženy.
Skladba byla tehdejší vládou zakázána ihned po vydání, ale přesto se stala velmi populární, a to především v kruzích, které bojovaly proti apartheidu. Poté, co byl Nelson Mandela v roce 1990 propuštěn, byla píseň konečně vládou prohlášena za „nezávadnou“.
Hurikán, tak se přezdívalo černošskému šampionovi v boxu jménem Rubin Carter. Ten byl v roce 1966 spolu se svým bratrancem Johnem Artisem odsouzen za trojnásobnou vraždu.
Ke střelbě došlo 17. června 1966 kolem půl třetí ráno v baru v Patersonu v New Jersey. Carter a Artis se chvíli poté vraceli z nočního klubu v pronajatém autě, a přestože neexistovaly žádné přímé důkazy o jejich vinně, Carter i Artis byli odsouzeni k doživotnímu trestu.
LIVE: Bob Dylan nedal v Lucerně nic zadarmo, fanoušky přesto potěšil
Případ byl znovu obnoven v roce 1976, nicméně neúspěšně. Až v roce 1985 byli Carter s Artisem osvobozeni soudcem Haddonem Lee Sarokinem, který prohlásil, že „se původní rozhodnutí zakládalo spíš na rasismu než na rozumu, spíš na skrývání pravdy než na jejím odhalování“.
Bob Dylan vyjádřil písní Hurricane Carterovi podporu. Musela se ale nahrávat několikrát, protože v textu se objevují skutečná jména některých svědků, například dvou zlodějů, kteří přišli do inkriminovaného baru, ale místo hotovosti našli mrtvá těla. V původní verzi textu také Dylan zpíval, že těla okradli, z toho ale nikdo ve skutečnosti nikdy obviněn nebyl. Dylanovi byla také vytýkána nestrannost, v písni totiž pominul Carterovu kriminální minulost, kdy byl odsouzen za krádeže.
První singl z debutového alba Trouble z roku 2004 Akona katapultoval mezi hvězdy první kategorie. Akon v textu vychází z vlastní zkušenosti z vězení, kdy byl odsouzen za krádež auta.
Akon se později vyjádřil, že právě pobyt ve vězení mu otevřel oči a uvědomil si, že takhle žít nechce. „Jenom ta myšlenka, že udělám píseň nazvanou Zavřený, mi vytvořila novou vizi budoucnosti,“ řekl.
Přestože se při vydání alba počítalo s tím, že největší komerční úspěch bude mít jako singl skladba Lonely, producent Knobody se rozhodl jako první vydat právě Locked Up. Akona chtěl nejdřív proslavit „na ulici“, z níž americký zpěvák se senegalskými kořeny vzešel.
I Snoop Dogg má s pobytem ve vězení své zkušenosti. Poprvé byl zatčen hned po dokončení střední školy za držení drog, kvůli kterým střídavě pobýval ve vězení i další tři roky.
Během nahrávání debutu Doggystyle v roce 1993 se ovšem dostal do mnohem horšího průšvihu, když byl obviněn z vraždy Philipa Woldermariama, člena konkurenčního gangu. Snoop Dogg jel v autě se svým bodyguardem, a když zastavili u skupinky členů nepřátelského gangu, začali se dohadovat. Woldermariam sáhnul po pistoli, ale bodyguard zareagoval rychleji, vystřelil první a Woldermariam na místě zemřel. Během soudního procesu se povedlo porotu přesvědčit, že opravdu šlo o sebeobranu.
Píseň dala název i osmnáctiminutovému filmu, ve kterém si Snoop Dogg zahrál sám sebe pod režijní taktovkou Dr. Dre. Obětí střelby je ve snímku sám Snoop Dogg, ale poté, co uzavře smlouvu s ďáblem, dojde k jeho vzkříšení. Toto si ale moc neužije a jako gangster skončí ve vězení.
Skladbu Jail Guitar Doors napsal Joe Strummer pro svou první pubrockovou kapelu 101ers. Když ale přišel v roce 1976 do The Clash, kytarista Mick Jones přepsal text tak, aby vyprávěl o třech reálných případech muzikantů, kteří kvůli problémům s drogami skončili za mřížemi. V Jail Guitar Doors tak figuruje Wayne (Wayne Kramer z kapely MC5), Peter (pravděpodobně Peter Green z Fleetwood Mac) a Keith (kdo jiný než Keith Richards z Rolling Stones).
Jen rok po nahrání skladby zatčen za držení drog byl i sám Jones. Po této zkušenosti pak na pódiu skladba dostala čtvrtou sloku, ve níž doufal, že neskončí stejně jako jeho výše zmínění idolové.
„Fifty four/forty six was my number / Jail guitar doors / Right now someone else has that number,“ zpívá Joe Strummer na konci písně v odkazu na 54-46 Was My Number od Tootse Hibberta.
Text: Barbora Pěchová, foto: archiv Rock Report
Témata: Rage Against the Machine, Bob Dylan, John Lennon, Yoko Ono, Johnny Cash, Toots and the Maytals, Snoop Dogg, Hugh Masekela, Skid Row, Akon
