Vydáno 24.10.2020 | autor: redakce
Když Linkin Park vydali 24. října 2000 svůj debut, na hudební scéně způsobili menší zemětřesení a do mainstreamu opět vrátili emoce smutku i vzteku. Navíc v intenzivním hudebním provedení. Zeptali jsme se tuzemských muzikantů, jak na Hybrid Theory vzpomínají, jestli je oslovilo, inspirovalo, a nebo naprosto minulo.
ANKETA #2: 20 let od debutu Linkin Park. Jak na Hybrid Theory vzpomínají Marpo, Kuba Ryba nebo Petr Harazin?
Já Linkin Park nikdy neposlouchal. Bral jsem je jako slabší a měkčí verzi Limp Bizkit. Ale zase jsem byl na jednom z jejich posledních koncertů na Aerodromu v Praze a Chester na rozdíl od zbytku kapely, která jen stála se sluchátkami na uších, předvedl super výkon.
Linkin Park byli pro mě zprvu trochu „komerční“ záležitostí. Ale když jsem poprvé slyšel album Hybrid Theory, musím přiznat, že se mi začali opravdu líbit. Bylo to opravdu silný. Chtěl jsem slyšet více Chestera a méně rapu. Vždy jsem byl velkým fanouškem Deftones a Korn, takže pro mě Linkin Park nevynalezli žádný nový styl. Jen dostali spolu s Limp Bizkit, Mudvayne a P.O.D nu metal o něco více do hlavního proudu. Skvělé album.
Gaia Mesiah ovládla pražské Výstaviště. Doprovodili ji The Cork Brothers a Roman Lomtadze
Kapelu jsem viděl několikrát naživo a když slyším její hity, vždy si je zpívám. Neposlouchám Linkin Park nějak často, ale líbí se mi ta úzkost v Chesterově hlasu. Slyšíte v něm bolest a hněv, zároveň jím ale říká, že je v pořádku, pokud se takhle cítíte, že nejste divní. Tihle kluci a celá nu metalová scéně mě velmi inspirovala. Hodně lidí na tenhle žánr pohlíží seshora, ale myslím si, že zní úžasně. Rozzlobeně a úžasně najednou. I po dvaceti letech jsou Linkin Park stále relevantní kapelou.
Já jsem nikdy nebyl oddanej fanoušek Linkin Park, ale samozřejmě mě to v roce 2000 oslovilo taky. Hybrid Theory mi přišlo jako skvělý rozčeření světových hudebních vod. Je jich škoda. Jejich odkaz je a bude znát ze spousty kapel, které přišly po nich a nechali se jimi inspirovat.
Vlna Linkin Park mě minula, stejně jako Korn, Limp Bizkit a další party týhle dekády. Už pár let se mi hodně líbí Korn, ale až po těch letech a s odstupem jsem si k nim našel cestu. Linkin Park jsem vnímal spíš jako boy band s tvrdšíma kytarama a hiphopovým feelingem, ale nikdy mě nijak zvlášť nezasáhli. Některý jejich hity mám ale zapsaný v hlavě a rozhodně je to jedna z těch výrazných kapel nový a silný crossoverový scény vznikající kolem roku 2000.
Pokud budu upřímný, hudbu Linkin Park jsem ocenil až zpětně. V roce 2000 jsem z tvrdé hudby poslouchal hlavně hard core, punk a metal, tehdy navíc dost ortodoxně, takže kapely, které spadaly do škatulky crossover nebo nu metal jsem ignoroval. Slušně řečeno. Linkin Park mě ve svém boomu neoslovili vůbec, a tedy ani nijak neinspirovali. Dnešní optikou však musím uznat, že ta deska je nadčasová a neuvěřitelně hitová. Jsem přesvědčený, že inspirovala hromadu generačně mladších kapel, které teď můžeme díky ní poslouchat.
Upřímně, v roce 2000 mě to ještě nezasáhlo. Bylo mi slabejch sedm a zajímaly mě úplně jiný věci než nu metal. Naplno mě trefila až deska Meteora, která byla jednou z prvních desek v životě, ne-li úplně první, co jsem nějak zaregistroval. Spolužák ji měl v discmanu nonstop a já mu to tak záviděl, že to bylo i první cédéčko v životě, co jsem si vypálil. Teda koupil v Bontonlandu, jsem chtěl říct, samozřejmě.
Já jsem v roce 2000 poslouchal Buty a Lucii. To šílenství, které se dělo kolem Linkin Park, jsem zpočátku vůbec nevnímal. Bral jsem to tak, že všichni sbírají pokémony a poslouchají stejnou muziku, kterou jim servírujou až pod nos. A vůbec to nemyslím vůči nikomu pejorativně, jen mi hrozně trvá odmala přijímat nové věci a Linkin Park bych u sebe přirovnal k seriálu Big Bang Theory - když to začalo, nechápal jsem, co na tom všichni vidí, a pak jsem v průběhu let zjistil, jak geniální je to seriál.
Takže když jsem pak objevil sám pro sebe Linkin Park o dost let později než většina lidí, bylo to v letech, kdy už jsem skládal muziku a tahle kapela pro mě byla obrovskou inspirací, přestože v mém žebříčku nikdy nebyla na těch nejvyšších příčkách.
Strašně mě baví, že Linkin Park dokázali spojit prvky, které se do té doby zdály nesourodé. Naboostrované kytary s úplně jednoduchými melodiemi naefektováného klavíru, výrazné pěvecké linky kombinované s rappem, a do toho všeho mixovaní za DJ pultem.
Myslím, že po LP zůstaly především silné písně a pro mě osobně zamyšlení nad důležitostí udržovat svou mysl čistou. Máme v rodině deprese a vím, jak šílené je to svinstvo a taky vím, jak jednoduše se může člověk cítit, že se nachází na dně té nejhlubší propasti, přestože ho okolí vnímá úplně jinak.
Vůbec jsem to nezaregistroval, že album vyšlo. Byl jsem v těžký punkový pubertě, měl pár kazet Nirvany, Offspringů a Metalliky ve walkmanu a SOAD v discmanu. Trávili jsme čas po zkušebnách, garážích a snažili se to napodobit. Neměl jsem internet a vrcholem techniky byla Nokia 3310. Kámoš říká: "Čum na to," a v telce hrálo Faint.
Jako každej v tý době jsem si zamiloval jedinečnej styl, kterej Linkin Park nastavili. Chester mě hodně inspiroval v tom, učit se používat řev a vytvářet melodie. Dodnes pro mě to album moc znamená. I po 20 letech je absolutně nadčasové a bude dávat jasný odkaz dalším a dalším fanouškům. Je to skupina, která je průkopnická v mnoha žánrech. Jsem jejím hrdým fandou!
Zpracovali: Hana Bukáčková, red, foto: archiv iReport, archiv kapely
Témata: Marpo, Gaia Mesiah, Rybičky 48, Honza Křížek, Fast Food Orchestra, WYFE, Nebe, DC Radio
