Vydáno 10.01.2015 | autor: redakce
Na nejlepší domácí alba roku 2014 jsme si už posvítili, stejně tak na loňské objevy. Co zajímavého se dělo za našimi hranicemi, dále mapujeme v žebříčku 15 nejlepších desek. V první části přinášíme první osmičku.
TOP 15 nejlepších zahraničních alb roku 2014 (I.)
ED SHEERAN - X
Ze zrzka s irskými kořeny, který se už v polovině února poprvé ukáže v Praze, se stala písničkářská superstar v tom nejlepším slova smyslu. Jeho loňská deska X navazuje na úspěšnou prvotinu +. I tady Ed Sheeran střídá folk a pop a nedělá mu problém ani rap. Jeho velkou devízou je přirozenost, sebevědomí a především cit pro texty. Ještě hloubavěji jde album X do témat lásky, žárlivosti i rozčarování. Překvapivá spolupráce s Pharrellem Williamsem ve skladbě Sing mu vynesla první UK number one v singlech. Na první místo žebříku ve Velké Británii i USA se dostala i samotná deska. Jak zní Ed naživo, zjistíte už 12. února v pražském Foru Karlín. (Kateřina Nováková)
ALT-J - This is All Yours
Alt-J mají stále rádi počítače a kytary, pořád aranžují v mnohohlasech a taky dokazují, že to jsou stále "jenom" kluci z University of Leeds (čti NE další Radiohead). This Is All Yours zároveň ukazuje talent kvarteta s kvantem hudebních nápadů a to i přes zdánlivě naprosto ne-∆ songy (Left Hand Free), divné textové výstřelky ("turn you inside out and lick you like a crisp packet") a sebevykrádání. Nechybí na ní ani patriotická láska (jmenuj britskou kapelu bez alespoň jednoho songu o Anglii) v Choice Kingdom. Conor Oberst z Bright Eyes hostuje ve Warm Foothills, v Hunger of the Pine (nejlepším singlu loňska) se sampluje Miley Cyrus. A Bloodflood Pt 2 tě s jeho mladším bráchou z Awesome Wave pokaždý rozeberou zevnitř ven. (Adam Hencze)
JACK WHITE - Lazaretto
Jack White - hudební pojem, jenž je na dobré cestě stát se mrzoutským géniem, s kterým to dlouho nevydržela žádná ženská ani spoluhráči. Lazaretto je jeho druhá sólovka, opět výrazně nadprůměrná a návyková. Proč? Protože "ona pije vodu a on benzín". Jednou je za tím country, podruhé bluesový klavír, ale vždycky je to rokenrol. Jack White miluje nesmrtelné věci, jakými jsou třeba vinyly, a proto tvoří hudbu postavenou na nesmrtelných základech špinavého rocku, jež mixuje s námořnickou tancovačkou. Desku Lazaretto předvedl kníže garáží i v Praze. Hudební labužníci si pochutnali na jeho čtverylkách s kytarou, zatímco kritizovali neostrý zvuk a mrmlalům vadilo, že si jich Jack málo všímal. Haha. Jako kdybyste snad vy byli zajímavější než jeho kytara. (Alena Bílková)
LAIBACH - Spectre
Někdejší hudební tvář uměleckého hnutí Neue Slowenische Kunst ušla od svých kořenů dlouhou cestu a na poslední desce přišla s novými odstíny elektroniky a tanečnosti, které obohacují industriální základy jejich projevu. Mistři dotažených sebestylizací a rafinovaných mystifikací, kteří využívají ironii a hru s významy a symboly, rádi otevírají kontroverzní témata. Na Spectre jimi byly mimo jiné osud Evropy a jejího kulturního dědictví, vztahu k islámu, ale i problémy vnitřního uspořádání západní společnosti - znepokojivé oblasti a otázky, které jsou palčivě aktuální. Vedle vydání této mnohostranné desky Laibach odehráli i sérii koncertů-představení, v rámci které se zastavili i v pražském Divadle Archa. (Lucie Malá)
BECK - Morning Phase
Po šesti letech od předchozí nahrávky Modern Guilt přišel Beck s hodně osobním albem, jehož hlavním tématem jsou mezilidské vztahy a problémy, se kterými se vyrovnává každý z nás. Pospolitá epicky folková nahrávka dává mnoho odpovědí na podobné otázky a odkazuje na Beckův vrcholný počin Sea Change, který vydal před dvanácti lety. O vyjímečnosti Morning Phase svědčí mimo jiné pět nominací na Grammy včetně kategorií Rockové album roku a Deska roku. (Kateřina Nováková)
THE TWILIGHT SAD - Nobody Wants To Be Here And Nobody Wants To Leave
V pořadí čtvrtá deska skotských The Twilight Sad, Nobody Wants To Be Here And Nobody Wants To Leave, může klidně být albem, které kapelu vynese z britského undergroundu na výsluní všeobecné známosti. Skladatelský cit je zřejmý z každé písně a jde ruku v ruce s mistrovskou prací se zvukem. Ta kombinací hlubokého prostorného zvuku se zdravou dávkou kytarové špíny dodává přímočarým a chytlavým písním skutečnou hloubku, podpořenou hrdě skotsky zabarveným zpěvem. The Twilight Sad překonávají nejen sami sebe, ale s nadhledem sesazují z trůnu dosavadní krále moderního post-punku, Interpol. (Jan Čapek)
D'ANGELO - Black Messiah
Mnozí fanoušci neosoulového krále D'Angela již dávno odepsali. Od vydání alba Voodoo v lednu 2000 toho totiž americký zpěvák moc neudělal. Potýkal se s mnohými osobními problémy a živě vystupoval poměrně málo. Očekávaný comeback stále nepřicházel, uskutečnil se až v prosinci loňského roku. D'Angelo sestavil hvězdnou kapelu The Vanguard a nahrál autorskou desku Black Messiah, se kterou mu vypomohli třeba Questlove nebo Q-Tip. Album překonalo očekávání a těší se obrovské oblibě jak u hudebních kritiků, tak u fanoušků a je téměř jisté, že posbírá mnohé hudební ceny. D'Angelo v únoru vyjede na turné. Bohužel Českou republiku opět mine, nejblíže bude 14. února, a to v Berlíně v Columbiahalle. (Daniel Maršalík)
THE PRETTY RECKLESS - Going to Hell
Jestli je v životě kapely něco důležitějšího, než první deska, je to druhá deska. A to si zřejmě uvědomili i The Pretty Reckless, když skládali materiál na Going to Hell. Na nahrávce je znát, že všechny skladby kapela nahrála s velkou pečlivostí a všem opět vévodí zpěvačka Taylor Momsen (znáte z TV) se svým podmanivě zastřeným hlasem. Kdo si oblíbil skladby jako Messed Up World nebo Miss Nothing z debutového alba Light Me Up, může po Cestě do pekla klidně sáhnout. A může čekat ještě větší nálož energie, ačkoliv se to zdá skoro nemožné. (Hedvika Pajerová) {vypnoutlink:Lucie}
text: Kateřina Nováková, Alena Bílková, Jan Čapek, Adam Hencze, Hedvika Pajerová, Daniel Maršalík
