SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: John Bonham (36.)

Tak nepostradatelný, že kapela, ač ještě dlouho před dalšími vrcholy kariéry, přestala v den jeho smutného a předčasného skonu existovat. Znali jsme ji všichni, tu nacucanou vzducholoď, slýchali jsme ten parní válec už zdálky, uši se nám mohly rozskočit, když se blížil. John Bonham navěky jméno jeho.

K padesáti letům Led Zeppelin vzniká dokument. Natáčení se účastní Robert Plant, Jimmy Page i John Paul Jones

"Dělá se mi špatně z pomyšlení, že něco zkazím," sděloval často novinářům své pocity před vystoupením, "A tak před koncertem dost piju, i když jsem pak po pár skladbách unavený a je mi zle." Bonzo alkoholik? To je. Ale trémista? V Led Zeppelin se nuda nenosila. John Henry Bonham se narodil v britském Worcesteru 31. května 1947 a než se spolu s jakýmsi Robertem Plantem objevil v prezeppelinoidní matérii zvané Band Of Joy (Percy ji v 80. letech z piety několikrát koncertně oprášil), hrával třeba ve Steve Brett And The Mavericks či Terry And The Spiders. A když od Yardbirds odešlý Jimmy Page zatoužil založit Velkou kapelu, nemohl chybět.

Vzorem mu tehdy byl Carmine Appice, jenž zářil ve Vanilla Fudge a John na něm mohl nechat oči. Přesto však postupem času definoval vlastní těžkotonážní styl, který dodal Led Zeppelin neopakovatelné aroma a zvukovou výlučnost. Kapela hrála nezřídka až tříhodinové koncerty, při nichž dával často Bonham k lepšímu frajerskou exhibici, kdy bubnoval holýma rukama a od roku 1976 i své známé sólo Moby Dick, které na album nahrál ve švýcarském Montreaux. "Trvalo tři týdny, než jsme to dali dohromady," vzpomíná Johnův bývalý technik Mick Hinton a dodává: "Byl to skvělý hráč, ale strašně náladový člověk..."

Jaký tedy vlastně byl Bonzo v soukromí? Často velmi excentrický, nervní i nesnášenlivý, aby byl po chvíli jako vyměněný. Od jednadvaceti notorický alkoholik, o lihových eskapádách Led Zeppelin a hlavně Bonhamových už bylo popsáno něco papíru. Jednou třeba zapadl se svými spolupijci do londýnského pubu Coach And Horses na Poland Street (v sešlosti bylo možno registrovat i známé hudebníky jako například Stana Webba z Chicken Shack či dokonce Glena Cornicka z Jethro Tull). Začala se popíjet Bonzova specialita, jíž nebylo nic šílenějšího než koňská míchanice vodky a skotské. Zábrany padaly k zemi jako přidušené létající ryby.

Vyprávět by mohl třeba publicista Bill Harry, který přišel s Johnem udělat interview a skončil zavěšen za kšandy z okna ve čtvrtém patře hotelu. Žádná sukně si před nimi nebyla jistá, stejně jako hotelový nábytek, který často končil jako otop do kamen. Jindy podařenec vtrhl do krčmy Princ Of Whales naditý do divadelního kostýmu a počal osahávat tanečnice a sprostě nadával personálu. Nebo se vyrazilo do hotelu Mayfair, kde Bonham objednal na padesát stejků, kterými se pak vykutálená sebranka trefovala do různých rohů místností. Jen kolikrát skončil na záchytce nebo ve vícedenním chládku - to by nikdo nespočítal.

OKOVY FRUSTRACÍ

Šílenství ho jalo v Americe, kterou nesnášel, kde však Led Zeppelin žali obrovské úspěchy. V jednom hotelu ožralý projížděl dokonce na motocyklu a dráždil k nepříčetnosti žraloky v místním megaakváriu. Když si na pokoji nemohl vyladit BBC, rozmlátil rádio na padrť. Prudké nálady se u něj často střídaly s až choromyslným ztišením. Nedlouho před smrtí se zdálo, že druhý stav převládne. Uchýlil se na venkov, kde chvíli hospodařil na své farmě ve Worcesteru se stejným entuziasmem, s jakým hrál či chlastal.

Dá se říct, že v soukromí vedl poměrně spořádaný rodinný život. A ač bydlel pár kroků od Planta, téměř nikdy se s ním nestýkal, ve chvílích volna vypouštěl muziku totálně z hlavy a věnoval se synkovi Jasonovi. O to víc poté, co Plantovi jeho syn Karac tragicky zemřel v šesti letech na virovou infekci v červnu 1977. Frustrace, panický strach z létání, pitím rozhozená psychika, neurastenie, to vše se však koncem 80. let na bubeníkovi nemohlo nepodepsat měrou vrchovatou. Komunikace v kapele počala povážlivě drhnout, album In Through The Out The Door však dopadlo překvapivě dobře, stejně jako triumfální dvojkoncert na festivalu v Knebworthu.

Následovalo krátké evropské turné a zdálo se, že nic nestojí v cestě dalšímu obřímu americkému turné. 25. září 1980 se však Bonhamovo přepínané srdce zastavilo po několikadenním intenzivním pití ve windsorské rezidenci Jimmyho Page a šokující bubeníkův skon rozmetal jednu z nejlepších rockových skupin všech dob jako atomovka z Enoly Gay Hirošimu. "Po zralé úvaze, vědomi si jedinečnosti naší kapely v její původní podobě, rozhodli jsme se bez Johna dále jako Led Zeppelin nepokračovat...", stálo v oficiálním prohlášení pohrobků.

TICHO PO BOUŘI

Je neoddiskutovatelným faktem, že John Bonham byl a provždy zůstane jedním z nejlepších a nejinspirativnějších rockových bubeníků všech dob (jen pro zajímavost dodávám, že celou svou kariéru otloukal pouze značku Ludwig a používal činely Paiste, včetně šestnáctipalcové hajtky Sound Edge), je však rovněž průkazné, že jej strávil přílišný nedostatek pokory. Z Led Zeppelin a potažmo z něj se stalo nedotknutelné veličenstvo rocku, John nebyl schopen odolat buldočímu návalu popularity a na svou dobu pohádkovému bohatství.

Jeho rozháraný život je jedním z typických příkladů, jak zrádná a ošidná může být sláva s velkým S, do jaké trýznivé samoty může toho kterého uvrhnout, byť je tento navenek obklopen nepřehledným zástupem ometáků, poklepávajících mu na rameno. Ztráta sebekontroly je pak často logickým vyústěním nezdravého nazírání na život kolem sebe, na stále méně zřetelné hranice mezi sladkou fikcí a hořkou realitou. Smrt si v Bonhamově případě říkala Rock'n'roll v nejsebedestruktivnějším slova smyslu. A možná bylo všechno trochu jinak. Co když byl John vnitřně natolik plachý, že jiná ventilace než alkohol prostě v situaci, kdy jste jedním z nejexponovanějších představitelů rockové generace, nepřipadala v úvahu. Možná, že víc z Johnova života i skonu rozkryjeme při některém z budoucích rozhovorů s Jimmym, Robertem či Johnem Paulem... Možných pravd totiž bývá někdy jako hlav pod pódiem.

text a foto: archiv

Témata: John Bonham, Led Zeppelin