ROZHOVOR | Vojtěch Drahokoupil: Muzika mi zachránila život. Je mi líto, jak skrze ni dokáže někdo říkat nesmysly

Vojto, před časem jste vydal album Pocity. Už z prvního poslechu je znát, že jste ho udělal podle sebe. Dospíval jste k tomuto kroku dlouho? Co případně nakonec rozhodlo pro to jít si za svým?
Od malička jsem hrál v různých hudebních uskupeních (kapely, big band, orchestr), tudíž jsem si prošel několika žánry a pokaždé zpoza jiného nástroje. To mi dalo strašně moc zkušeností, ale zároveň jsem dlouhou dobu přemýšlel, jak by moje první album mělo znít a v jakým složení by mělo být nahráno. Pak jsem na své cestě potkal Jirku Vidasova, díky kterýmu jsem poznal, že nejsem jedinej blázen, co v muzice cítí trošku větší přesah, než pozoruje u lidí kolem sebe. To mi potvrdilo mojí prvotní myšlenku, že se nebudu řídit trendy, který se mění skoro každý tři roky, ale že uděláme album, u kterýho se člověk zašklebí a zahejbe hlavou i v sedmdesáti.

ROCK BLOG | Vojtěch Drahokoupil: Chci za sebou nechat něco, co v lidech dokáže uvolnit dobrou energii

V podstatě jste si dobrovolně vydal těžší cestu. Kdyby bylo album vyloženě popové, asi by pro vás bylo jednodušší dostat ho k široké veřejnosti, potažmo do rádií...Chtěl jste se možná vyhnout i tomu, aby album nezapadlo v současné hudbě, kdy zejména mladší muzikanti dělají písně s dost podobným zvukem prostě proto, že právě teď fungují?
Přesně tak. Nikoho neodsuzuju, každej, ať si dělá, co cítí, ale my jsme k albu Pocity nepřistupovali ani na vteřinu jako k produktu. Je to velká část mě, mojí cesty, mých pocitů, kterým jsme s Jirkou dali krásnej muzikantskej kabát, za kterej se nemusíme stydět. To, že je to těžší cesta, jsem věděl, ale zároveň je to záležitost zase jen času, než lidi omrzí současná pop-music, kterou mužem vidět na fesťácích, a co si budem, živá muzika prostě nikdy nevyjde z módy! To totiž není old school, ale poctivost.

Přijde mi, že jste si na skladbách dal záležet i po textové stránce. Nejde vám jen o to, aby „se to rýmovalo". Je pro vás důležité, aby píseň dávala i v tomto směru smysl?
Když píšu songy, ať už pro sebe nebo pro ostatní, vnímám to vždycky stejně. Hudba a text spolu musí tančit. Nesmí to být dvě odlišné planety. Nebo samozřejmě můžou, ale to už je spíš v mých očích parodie na muziku. A když budu hodně upřímnej, tak pro mě je muzika tak posvátná věc, že mi je až občas líto, jak skrze ni někdo dokáže říkat takový nesmysly, a že to je ještě k tomu pro všechny strašná bomba. Já mám pocit, že muzika a text musí mluvit společnou řečí. Proto je dobrý, než člověk začne reálně tvořit song, mít v hlavě představu, co chce v lidech celým dílem probudit. Ono se to nezdá, ale hudba má opravdu neuvěřitelnou moc. 

První dva songy jsou kytarové, člověk v nich najde prvky country a divokého západu. Je to něco, co je vám blízké?
Ano určitě, vyrůstal jsem na bluegrassu a country. Později samozřejmě přišlo období puberty, kdy se to zvrtlo do Sum 41, Green Day, Linkin Park, a tak jsem zase přičuchl k těm kytarovějším věcem. Jak jsem odpovídal už na začátku rozhovoru, mám pocit, že moje první album je prostě jen směsice všeho, čím jsem si dosud prošel! Po všech stránkách. 

Další skladby naopak stojí hlavně na klavíru. Bylo to tak od začátku namyšlené, anebo byly i třeba další písně více kytarové a až časem se posunuly do klavírové podoby (či naopak)?
Klavír je můj první nástroj, na kterej jsem začal hrát v pěti a doteď ho používám, když píšu cokoli. Skvěle na něm může člověk rovnou řešit harmonie do takových detailů, který vám ať už kytara nebo jakýkoli jiný nástroj neumožní. Krom toho, Jirka Vidasov je skvělej pianista, a proto jsou ty songy postavený na klapkách, ale to na tom miluju. Vím, že druhý album bude zase naopak víc rock'n'roll. Rozmanitost je na muzice to nejhezčí. Nikdy nevíte, kam písnička nakonec dopluje a jak bude znít. Je dobrý se prostě jenom nechat unášet a tvořit. 

ROZHOVOR | Tereza Mašková: Snažím se být hlavně sama sebou

Na albu se nachází jediný duet, a to s Terezou Maškovou. Přibližte našim čtenářům, jak vznikal. Pracoval jste na něm sám a nabídl ho Tereze, nebo se na textu a hudbě podílela i ona?
Pocit jsem napsal asi pět let zpátky. Pořád jsem nevěděl, jak ho uchopit, ale cejtil jsem, že si ta věc zaslouží čas na to, aby vyzrála. První verzi jsem nahrál jen s pianem a chtěl to tak vydat. Ještě mi tam ale pořád něco chybělo, a tak zůstala v šuplíku. Když jsme dělali s Jirkou na albu, donesl jsem mu Pocit a společně s dalšími muzikanty, například se smyčcovým kvartetem, jsme udělali aranž, která byla větší, než jsem očekával. Přirozeně z toho vznikl duet, ve kterým mohla zazpívat jedině Terezka.

V písni Co víc si přát zpíváte: „Už vím, jak tančí se s ďáblem..." Odkazuje tím na své psychické problémy? Míváte stále panické ataky, anebo už – pokud se to dá říct – ustoupily?
Ano, odkazuji. Byly to krušný tři roky, ale naštěstí je to za mnou. Poslední velkej problém se stal na Ostrově a od té doby jsou věci správně.

Měl jste kvůli nim chuť se třeba na všechno vykašlat? Začít žít jiný život? 
Troufnu si říct, že muzika mi život zachránila. Byla by blbost se k ní obracet zády.

Dokázal byste dělat vůbec něco mimo umělecký svět?
Po fyzické stránce určitě dokázal. Ostatně, maturitu z hotelového managementu mám pořád a v jedný ruce unesu čtyři talíře, takže když by to nějak nešlo, tak se mám čeho chopit. Zároveň je hudba mým životem a vím, že se to nezmění.

Několikrát zaznělo jméno Jiřího Vidasova. Jak jste se k němu dostal? A proč jste si ke spolupráci vybral právě jeho?
Když jsem dělal song pro Elišku Ruskovou, náhodně jsme ho šli nazpívat k němu do studia. Sedli jsme si hned lidsky, a pak mi Jirka pustil, co dělá za muziku, a to byla láska na první poslech. Věděl jsem, že tenhle kluk má v sobě přesně to, co mně chybí, a já mu zase můžu dát nápady, na kterejch makám každý den, a spolu je oblečeme do ušitého hudebního kabátu na míru. Je to neskutečnej talent! Album Pocity je naše společný dítě.

Spojení gospelu, který vás v písních doprovází, s mladým zpěvákem, natož v České republice, je dost neobvyklé. Kdy jste došel do bodu, že jste si uvědomil, že ho tam chcete? A nevymlouval vám to někdo?
Co víc si přát je první autorský gospel v České republice. To není vychloubání, ale i mě zarazilo, že jsem opravdu nenašel nic, co by vzniklo tady u nás a alespoň se z poloviny blížilo gospelu. Mně se ten žánr líbil vždycky. Ta síla, energie, obří hudební těleso a hlavně pozitivita! Sestra v akci je toho jasným důkazem!

Netajíte se tím, že je pro vás rodina velmi důležitá. I Pocity jsou vlastně celé o lásce a rodinných vztazích. Co na album vaši blízcí říkali? Necháváte si od nich poradit?
Poradit si nechávám asi fakt jenom od Jirky, co se hudby a skladby týče. Občas přispěje i můj brácha Honza Drahokoupil, protože jsme celej život spolu a zná mě občas víc než já sám sebe. Takže má někdy nápad, kterej je ku prospěchu věci, ale jinak si jedu svoje.

Máte za sebou koncert v Lucerna Music Baru. Jak na něj vzpomínáte?
Velmi rád! Byla to oslava těch tří let, který jsme na tom makali a povedlo se! Ostatně běžte se podívat ke mně na Youtube! Je tam celý záznam z Lucerny (Lucerna Live), kterou mixoval a masteroval Nick Nagurka, což je člověk oceněný čtyřmi Grammy za živou muziku. Ten výsledný sound je nepopsatelnej!

Co vás v létě čeká? Budou vás moct fanoušci vidět na nějakých festivalech?
Doufám, že jsme Lucernou promotérům různých festivalů ukázali, jak to zní naživo, a že se někde brzy uvidíme! Každopádně na podzim nás čeká řada koncertů, a pak už jsem myšlenkama v NYC a u druhého alba. O náš booking se teď nově stará agentura Petřinová.

A co se týče moderátorských a hereckých výzev, máte něco v plánu v nadcházejících měsících?
Jako moderátor si občas zajedu natočit s Andreou Bezděkovou takovou novodobou cestománii po našem, a to mě baví. Jinak v hereckém světě mám před sebou jeden velký projekt, ale ten ještě nemohu zveřejnit.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Lenka Hatašová, Dominik Táborský
Témata: Vojtěch Drahokoupil, Jiří Vidasov, Tereza Mašková, Pocity, gospel, bluegrass, country