ROZHOVOR | Vilém Čok: Děti vyrostou a odletí, psi umřou a stromy uschnou. Ale hudba tu bude pořád.

Přibliž našim čtenářům, jak ses vůbec dostal k hudbě?
Pro mou hudební kariéru byl velice důležitý vliv mých rodičů. V době, které mí rodiče říkali beatová, si kupovali desky skupin, jako třeba Rebels, Matadors, Goťáka (ano i ten byl tenkrát rockenrollista) a spoustu dalších… Doma je pouštěli na stereogramofonu, což byla tenkrát rarita a já už od dětství u poslechu těch alb vyšiloval, podivně jsem se kýval do rytmu, skákal na posteli a samozřejmě s nimi i zpíval. A máma mi říkala: „Hele, ty bys byl vhodnej adept zkusit hudbu“. Asi v páté třídě mi tedy rodiče koupili první kytaru, samozřejmě akustickou takzvanou španělku. A tak jsem dřel noty, stupnice a příšerně mě to sralo…

ROZHOVOR | Vilém Čok: Až v pětačtyřiceti letech jsem si uvědomil, že dělat hudbu je práce

Poslouchal jsi v té době jen českou hudbu nebo i nějakou zahraniční?
Já jsem tíhnul k rockový hudbě  prakticky od začátku. Moje první tři zahraniční rockové desky byly Creedence Clearwater Revival, Nazareth Loud´n Proud a černý live dvojalbum Uriah Heep. A to mě úplně rozsekalo. Dodnes si vzpomínám, že když jsem si to poprvé pustil, tak se mi rozbušilo srdce štěstím. A nebylo to jen jednou, prostě pokaždý, když jsem si tu svou hudbu pustil, cejtil jsem vlny štěstí, euforie a energie.. Takže fyzicky mně bylo s hudbou velmi dobře. Byla to symbióza prdele a hrnce.

Byl jsi na koncertě Uriah Heep? Hráli v roce 1987 v Ostravě a pro mě to byl zásadní, úplně první rockový koncert, který jsem navštívil.
Můj první zahraniční koncert byla Suzi Quatro na pražském Výstavišti. Tenkrát byla jako jedna z mála rockovejch buchet ve fóru a šla jí karta. Po prvních deskách přišla ještě alba Alive II. od skupiny Kiss, Live in Japan od Deep Purple, a pak už jsem se začal pídit sám po všech těch skvostech. Na černých burzách jsem si kupoval či dokonce měnil alba a několikrát mě tajná policie chytla. Máma se pak musela těm kreténům chodit na Výbory za mě omlouvat. No a na co jsem neměl prachy, to jsem si půjčoval a nahrával. Myslím, že na magič B42. To byl tenkrát vrchol techniky… (smích) Až to vyústilo v to, že jsem chtěl být jako oni, zkoušel jsem si s nima hrát, kopírovat riffy, skákat u toho a podobně i vypadat. Otec chodil za mnou často do pokoje a káral mě, že to přeháním, že nemůžu být vlasáč jako ty „hipís džobes“. Takhle to doslova říkal a já z toho měl legrandu, páč on anglicky neuměl ani slovo, ale tak nějak se chtěl blejsknout i před mejma kámošema, takže to říkal z plezíru i před nima. No a my jsme se toho chytli jako hovno košile a brali to jako hrdý označení. My jsme zkrátka hipís džobes!!!

A skončilo to založením kapely…
Přesně tak. Vyústilo to v první školní kapelu Exploze, od mé šesté do deváté třídy na základce, kde jsme uplatňovali postupy běžné pro začínající kapely, to znamená, že jsme hráli převzaté věci, takové ty lehčí, třeba písničky od Sweet a Slade, a já hrál v té době na kytaru.
Neměl jsem samozřejmě žádný aparát a hrál jsem na ruské rádio Selena. Bylo na neskutečných deset velkých buřtů (baterií), a jelikož bylo tedy přenosný, splňovalo atributy komba a mohl jsem hrát kdekoli. I na louce, což jsem i párkrát udělal. To jsi ovšem neviděl, když jsem to vomastil na školní besídce. Děvčata tekla… Napájel jsem si na výstup v rádiu kabel a naladil mezi stanicemi minimální šum, a pak začal smažit…neskutečný pionýrský doby. To rádio doteď mám. Když skončila devítka, tak se Exploze rozpadla a bubeník Tomáš Havrda nastoupil do filmové školy do Čimelic, kde se potkal s kytaristou Jirkou Křivkou. Přemýšleli o založení nové kapely a Tomáš mě doporučil Jirkovi s tím, že bychom mohli být v sestavě dva kytaristi, bubeník  a přibrali bychom basáka. Jenže jednak Jirka Křivka byl mimořádně  zručný kytarista a my nemohli dlouho sehnat basáka, tak jsem do toho hodil vidle a pár klukům ´hoši serem na to, basáka hledat nebudeme´, já začnu hrát na basu a budeme hrát ve třech.

A tak vznikl Zikkurat. Jak bys popsal vaši tehdejší hudbu?
My jsme začali jako skupina  punkových coverů. Hráli jsme sice i jiný songy, třeba Beatles, Lou Reeda, ale kapely jako byli Sex Pistols, Damned, Stranglers, Ramones a podobné nám učarovaly.  Obsáhli jsme celou první vlnu zakladatelů punku. A do toho jsme začali hrát i svý fláky a začlo se o nás mluvit. Tohle naše trio byl základ, ovšem občas si s námi chodili zahrát i jiný slavný muzikanti. Třeba Mikoláš Chadima z Extempore, ty jsme opravdu velmi ctili, nebo Ota Baláž (později Tango). Byli jsme v undergroundu ceněná skupina a měli jsme přesto oficiální status kapely, protože jsme udělali přehrávky pod záštitou Svazarmu, a dokonce nám kryla záda i Jazzová sekce, která se starala o víceméně undergroundové kapely.
Naším vrcholem byl patrně megarozsekávací úspěch na festivalu 9. Pražské jazzové dny, kde jsme s přehledem zastínili vše, co před námi hrálo. Tady si dovolím odhalit naprostou kuriozitu: měli jsme hrát poslední a kapely, co hrály před náma, přetahovaly své sety tak moc, až z našeho času zbývalo pár minut. My ten průser registrovali, byli jsme fakt zoufalí, chodili jsme prosit pořadatele, aby kapely před námi krátili, že jsme opravdu dobří, že ukážeme, co v nás je. Chodili jsme i za kapela a prosili je. No, nakonec se to povedlo vyšroubovat asi na 25 minut zbylýho času pro nás. Tak jsme nastoupili a bylo vymalováno…Je klidně možný, že kdybychom ten den nezahráli, motivace by k pokračování nebyla a Zikkurat by předčasně skončil. Neskutečná klika.  Zikkurat v této sestavě hrál ještě dva roky a stihli jsme odehrát několik skvělých koncertů.

Čili pak jsi nastoupil do Pražského výběru. Jak k tomu došlo? Slyšel jsem, že si tě někdo z členů všiml právě na koncertě Zikkuratu.
Rockový Pražský výběr začal hrát někdy kolem roku 1979 a po nějaké době dostal jejich basák Ondřej Soukup v té době neuvěřitelnou, až skoro nepochopitelnou nabídku, jít hrát do orchestru Ladislava Štaidla. A skutečně ji přijal a odešel, takže Pražský výběr to řešil různými záskoky, nicméně potřeboval někoho nastálo. Pak dostal Michael Kocáb tip na kapelu Zikkurat, že prej tam hraje na basu nějakej pološílenej exhibouš, kterej si propichuje držku sychrajzkama jakoby nic a u basy se svíjí jako přetržená žížala. A von se teda šel podívat na náš koncert, který se uskutečnil na parníku Děvín, což byla loď, která plula po Vltavě, a probíhaly na ní občasný koncerty. Po našem vystoupení mě Michael Kocáb oslovil s nabídkou jít hrát k nim. V té době už u Zikkurat byly neshody ohledně dalšího směřování kapely, navíc mezi námi byla vleklá ponorková nemoc, a já věděl, že to už nebude dobrý, protože se to nevyřeší. Tak jsem zariskoval a po čase přijal nabídku do Pražského výběru.

Pokud vím, ne dlouho po tvém příchodu byl Pražský výběr zakázaný.
Ano, zákaz přišel začátkem roku 1983. A trval do podzimu 1986. Tady nám komouši opravdu přeťali životodárnou žílu, měli jsme ukrutně našlápnuto do evropské rockové ligy. To bylo tenkrát fakt zlý…Všichni z kapely se snažili nějak uživit, tak měli své vlastní projekty – Michael Kocáb točil hudbu pro Krátký film, tak nás třeba zval na různé hostovačky, abychom nahráli jeho hudbu  a alespoň takhle byli spolu. Pamatuji se na krátký film o broucích, kdy nás pozval, my si vzali nástroje, on nám rozdal noty, já na to koukal jako vyvoraná myš, protože jsem byl zvyklej hrát podle akordových značek, ale z fleku podle not to byla výzva. Nicméně jsme to dali dohromady, čili po dobrém výsledku bylo této práce povícero. Já jsem souběžně s tím hrál po barech a prolezl jsem kluby na Václaváku od shora až dolů. Pak jsem taky myl bourací špalky v masně nebo šrouboval lampičky v družstvu Napako. To bylo načerno a dobrý kámoši mě tenkrát podrželi. Nechtěl jsem za žádnou cenu z hudby odejít, ač jsem ryl držkou v zemi a Michael Kocáb mi několikrát dal i pár peněz, abychom měli na jídlo. Stále ještě v době zákazu jsem dostal nabídku od Vojty Hubingera, abych šel hrát do jeho Mopedu. Já nabídku přijal a skutečně tam hrál asi tři roky. Ale měli jsme jasnou domluvu na kamarádské bázi, že pokud Výběr povolí, odejdu. No a Pražský výběr byl obnovený v roce 1986.

Před tím dlouhým zákazem jste ještě stihli nahrát první album, Straka v hrsti. Krátce po nahrání šla deska do trezoru, ale nějak se podařilo na veřejnost dostat nahrávku, která pak kolovala po republice, a já ji poprvé slyšel a sjížděl s kamarádem na kotoučovém magnetofonu…
To byla určitě nejméně padesátá kopie. (smích) Je pravda, že i díky tomu, že to takhle kolovalo po republice, se písničky staly doslova kultovní. Tady bych měl bonbónek k natáčení. Songy na album se stále průběžně dodělávaly a nebylo jich moc ani na koncerty, a tak mě kluci poprosili, zda bych také nepřinesl něco já. Na hotelu jsem jim zahrál song Na václavskym Václaváku, jim se to líbilo, tak jsme jej okamžitě začali hrát i na koncertech. Kromě Václaváku se pak na desku dostaly ještě i songy Nádraží a Bangabangasawa, které jsem nikdy neslyšel a kluci je dotočili do alba dodatečně. Zdůvodnili to tím, že nebyl čas je nazkoušet, já byl na dovolený a studio mělo volno. I když jsem to těžce nesl, musel jsem po poslechu uznat, že obě krásně zapadly do celé koncepce i stylu alba. Točili jsme v A studiu v Karlíně a krátce poté deska skončila někde v trezoru. Paradoxně, jak nám skončil zákaz, vyšla jako první u Supraphonu deska číslo dvě nazvaná Výběr. Tam je na obalu namalovaná hlava a v ní šatna. Straka v hrsti, ač to byla naše první deska, vyšla oficiálně až jako druhá o rok později u Pantonu.  Lajk se v tom ztratí jako plivanec na sporáku.

Souběžně jsi ještě účinkoval v kapele Stromboli. Pamatuji na to úžasné dvojalbum, které vyšlo na konci osmdesátých let.
Jde o skupinu Michala Pavlíčka, kde hraje velkou roli také zpěvačka Bára Basiková, já jsem něco jako stálý host. Občas jsem doplňoval jejich sestavu, jezdil jsem s nimi, když jsem měl čas, a jezdím s nimi dodnes. K tomu se váže jedna neskutečná příhoda. Vidím to jako dnes. Jednou po cestě v autě nám Michal Pavlíček povídal, že jeho brácha, který pracuje v Itálii jako inženýr, má zaručené zprávy, že se chystá kolosální hudební převrat. Že se bude moci posílat hudba přes dráty do počítačů a jiných médií. Prý se to bude jmenovat internet. My jsme kroutili hlavama, že totok možné přece není, že toto nikdo nemůže v reálu vyrobit.. No a kurvadrát všechno se to vyplnilo.
Letos bude mít Stromboli asi deset koncertů a já s nimi budu na pěti.
Na to dvojalbum jsem přispěl textem Ó hory, ó hory. Drobnou zásluhu mám i na hudbě, protože jsem tak dlouho hučel do Čombeho (přezdívka M.Pavlíčka), aby na základě skladby Mountain od Manowar napsal něco podobnýho. Na rozdíl od většiny hudeb, co jsem mu nosil se mu tenhle song líbil a oba nás inspiroval. Zpočátku se mu nechtělo, ale pak se do toho vopřel a ejhle, vypadly Hory.

Ty jsi hrál ještě v kapele Nová růže, která měla velice dobře našlápnuto. Jak ses k ní dostal?
Dostal jsem se k ní tak, že jsem ji založil. (smích)

Aha? Já měl celou dobu za to, že ji založil Ota Baláž…
S Otou se známe strašně dlouho… Začátkem devadesátých let jsem mu dal nabídku, ale on tehdy nemohl. Byl zaháčkovaný právě u Tanga, tak jsem musel skoro dva roky (!) čekat, až se nakonec Tango rozpadlo. Pak už to začalo frčet. Petr Roškaňuk se přihlásil na inzerát a rok jsme zkoušeli bez bubeníka! Z konkurzů nic nevzešlo, váhali jsme, a nakonec Ota dotáhl bubeníka Frantu Hönniga z vojenské školy, protože oba spolu hráli v Ausu, což byl vojenský orchestr, Armádní umělecký soubor. Já si nebyl úplně jistej, páč Franta hrál i s Marií Rottrovou, jenže Ota věděl, že je výborný a zahraje s prstem v nose všechno. Což byla pravda.

Pak jste ovšem zničehonic skončili. Nebyla to škoda?
Byla to škoda, to je pravda, našlápnuto jsme měli dobře, byli jsme takový trochu tvrdší ekvivalent Lucie. Na rozpad kapely mělo vliv několik souběžných skutečností, jako je otázka stylu, ale nebudu zastírat, hrály v tom roli i peníze, bylo s tím spojeno několik velkých nepříjemností. Takže jsme to nakonec museli zaříznout. Z úcty ke všem protagonistům už víc neřeknu, koneckonců, byly to skvělé roky. Petr šel do Psa (Žlutý pes, pozn. red.), Franta začal podnikat, Otovi se narodilo BSP a mě Delírium Tremens…(smích)

Bylo pravým důvodem, že jsi potřeboval mít svou kapelu? Výběr přece taky hrál, nebo ne?
S Pražským výběrem to bylo všechno na dlouhý lokty. Kluci byli často zaneprázdněný jinýma projektama, dělali filmovou hudbu a plány kapely byly dost nejasné. Byly doby, kdy kapela spala i několik let, třeba po sametový revoluci, ale i jindy. Takže já tyhle spací etapy využil k tomu, že jsem založil po Nové růži nejprve Delirium Tremens, a pak od roku 2003 soubor Vilém Čok & Bypass. No to mi vohol prsa, teď počítám že to je letos už devatenáct let.

V mezidobí jsi ale zpíval i v muzikálech, jak vzpomínáš na toto období?
Muzikály mě vytrhly vyloženě trn z prdele, jak po finanční stránce, tak po fyzické. Byl jsem těžce vyčerpaný a potřeboval jsem nutně pauzu. Jako první jsem dostal nabídku do muzikálu Pěna dní podle knihy Borise Viana. Pak přišel projekt mezinárodně úspěšného muzikálu Jesus Christ Superstar, režisér Petr Novotný se toho ujal, a jelikož mě i Kamila Střihavku znal z Pěny dní, logicky nás oslovil. Když jsem si zjistil, že to je rockovej muzikál, neváhal jsem ani okamžik. A to byl můj odrazový můstek do muzikálové branže, skvělá pěvecká průprava. Takže jsem tři roky dělal intenzivně muzikály a sbíral síly.

V jakých dalších muzikálech jsi dále zpíval?
Například v temných kusech Excalibur, Obraz Doriana Graye, Golem nebo i komediálním Láska je láska nebo Angelika. Taky jsem hrál v Johance z Arku, respektive postavu krále. (smích) Pro mě to byl obrovský průplach hlavy, pobavení, já si tam skutečně odpočinul. Jako rocker stojíš na pódiu sám za sebe, pomocí svých textů říkáš lidem nějaké své názory a pohledy na svět, ale v muzikálu hraješ danou roli, musíš se dokázat do postavy převtělit, což mě velice bavilo. Jsi tam kolečko ve velkém soukolí souboru. Často 20-25 lidí, musíš dodržovat příchody, repliky, místa kam jít, přesně tak jak ti to naaranžuje režisér. Byla to krásná životní etapa, sice odbočka ale osvěžující.

Abychom celkový pohled na tebe dotáhli k dokonalosti, dokázal bys sám sebe charakterizovat?
Co se týká hudby, nemyslím si, že bych měl výrazný talent. Spíš mám cit či intuici pro kvalitu podle  mého vzorce. To kde jsem, nebo čím jsem, mám těžce vydřený od nuly.
A můj pohled na svět je determinální,  jsem tudíž determinista. To je něco jako takový malý terminátorek…(smích)

Jak to myslíš?
Fatalistu budeš znát, ten to má jednoduchý, základem je víra v osud. S fatalistou se o běhu věcí moc diskutovat nedá, on vždy mávne rukou, řekne, že je vše předurčeno a člověk nemá šanci tento osud ovlivnit. Naopak determinista věří, že každá událost nebo stav věcí je důsledkem předchozích událostí, které na sebe navazují a to na principu kauzality, tedy zákonitosti. Nejdeš si přece koupit jídlo proto, že to je tvůj osud, ale jdeš ho koupit proto, že máš hlad.

Zajímavé. Teď už tedy vím že plánuješ v důsledku determinismu. (smích)
Čili muzikály už nebudou?
Těžko říct, ale spíše ne. Jejich boom je pryč. A taky ty krásný zážitky z koncertů nikde jinde nezažiješ.

Nebuď labuť, dej fanouškům nějaké, které můžeme publikovat…
Tak třeba… Jeli jsme s Bypassem hrát na velkej festival Sázavafest. Den předtím kytarista slavil, že je hezký den a vypil dvanáct velkejch vodek a čtrnáct RedBullů. Normálně jsme mysleli, že dostane infarkt, jak mu tělo samo cukalo a vibrovalo. Zastavili jsme na pumpě, že to zkusí zajíst, samozřejmě od večera nic nežral, nejdřív že zkusí hovězí polívku. V momentě, kdy si s tácem sedal k nám ke stolu, mu cukly ruce směrem k nebi, tác mu z nich vyletěl až nad hlavu, polívka mu přistála na triku a nudle ve vlasech. Zkuste si tu scénu představit, jak tam stojí s těma nudlema na hlavě, k nezaplacení… Koncert ale zvládl, všechna čest.
Jsou ale poněkud méně veselé příhody, když mi za zády přímo při koncertě stáli záchranáři, neboť jsem měl tlak 203/103. Dokonce jsem se telefonicky rozloučil s manželkou v případě, že bych na pódiu zemřel. To se stalo loni v Brně. No dal jsem to, i když mi během hraní myšlenky občas sklouzly k Věrce Špinarový. Naštěstí těch veselejch příhod je o dost víc a já jsem moc rád za to, že mohu pracovat v týhle branži, dělat lidem radost, i sobě… Ale i umřít na pódiu je pro hudebníka čest, rozhodně lepší než zakápnout posranej v posteli. O tom není pochyb. Každopádně věk nezastavíš a mně bylo loni šedesát, takže bych to chtěl dotáhnout do konce na rockových pódiích. Bilancuju, tomu se nikdo nevyhne, zda mělo smysl dělat hudbu a co jsem díky ní dostal a o co jsem kvůli ní přišel. Je třeba soustředit se jen na to, co má pro člověka největší smysl. Děti vyrostou a odletí, psi umřou a stromy uschnou. Ale hudba tu bude pořád. A tím vrcholem  jsou pro mě Bypass a Pražský výběr. S ním budeme mimochodem na apríla, 1. dubna 2022, hrát na předávání vašich cen Žebřík.

Tak na to se moc těším. Já tam určitě budu.
Taky se moc těším. Tak se tam znovu potkáme. Chceš říct tajemství…?

Dělej!
Tentokrát už to nebude u Birellu, ale u vopravdickýho píva. (smích) Detox mi končí půlnocí.

vilemcok.com,
FB Vilém Čok,
Vilém Čok & Bypass,
Instagram Vilém Čok ofikous

Zpracoval: Aleš Materna, foto: archiv Viléma Čoka, archiv iREPORT, Pavel Zajíček
Témata: Vilém Čok, Pražský výběr, rozhovor