ROZHOVOR | Tomáš Průša: K návratu k hudbě mě postrčila manželka, ale největšími fanoušky jsou děti

Album Černá a bílá je hudebně pestré. Přemýšlel jsem nad tím, čím drží pohromadě. Snad symbiózou hudby a textů?
To je skvělé, jestli to takhle cítíš. Neřešil jsem výběr věcí na album, je nesystémový. V žádném případě to není nějaká koncepční deska. Jak jsem to v tu chvíli cítil, tak jsem tam písně dal. Využil jsem i staré texty, půlku desky tvoří skladby, které ještě nebyly nahrané, ale jsou odzkoušené na koncertech. Čtyři nebo pět věcí vzniklo poměrně nedávno.

Je to jedna z těch desek, které vznikly během pandemie koronaviru, protože bez koncertů bylo více času na nahrávání?
Ano, tohle album vlastně vzniklo jakoby z nouze. Minulé EP jsme ani nestihli pokřtít, přišel covid. Tak nás s kytaristou Honzou Sládkem napadlo natočit folkové album. Když jsem ho ale slyšel, tak jsem řekl, že tohle musíme natočit s kapelou. Honza nakonec poskládal studiovou skupinu, ale jsem rád, že spolu hrajeme i teď. Vedle Honzy (Sládka) album nahrávali klávesák a harmonikář Ondřej Kříž, baskytarista Jan Neruda a bubeník Michael Nosek.

ROCK BLOG | Tomáš Průša: Ačkoliv se má deska jmenuje Černá a bílá, hudebně je dost barevná

K tomu hosté - Petr Tichý s kontrabasem, Luboš Novotný na dobro nebo Josef Malina s houslemi a Luboš Malina na banjo. Není divu, že místy, jako třeba ve skladbě Ještě není pozdě, směřuje tvoje album ke country…
Trochu… Já tam prostě ty jejich party slyšel. Druhou trávu miluju, A když jsme řešili banjo a housle, a nakonec i dobro, Petr (Tichý) navrhl tyhle pány muzikanty. Já je oslovil a oni, kupodivu, souhlasili. Na druhou stranu je na albu i úplně něco jiného. Chilloutový remix písničky Váhám si vybral můj kamarád Jirka Holubec, který pod pseudonymem Mr. Ultrafino patří mezi nejlepší DJs a ta jeho verze mě hrozně baví a přijde mi, že prostě na závěr desky posílá atmosféru úplně někam jinam.

Kde vlastně nahrávka vznikala?
Náběry v SONO. Po vstupu do tohohle studia jsem pochopil, že tentokrát to bude o něčem jiném. Myslím, že na desce je slyšet hloubka a vyváženost. Všechno drží pohromadě, nic se nepřebíjí, Milan Cimfe a Adam Karlík odvedli výbornou práci. Celé to měl v režii producent Mishan Pajdiak, který moje písničky posunul do podoby, o které jsem netušil, že by mohla vzniknout. Mix a mastering pak proběhl v jeho studiu, stejně jako zpěvy. Všechno do sebe zaklaplo, pro mě to byla nádherná práce a zkušenost. 

Když jsme u zpěvů, nemůžeme nevzpomenout zpěvačku Janu Zenáhlíkovou. Nejen díky výkonu v duetu Černá a bílá, ale i zásluhou jejích vokálů na celé desce.
Jana je skvělá, čtenáři ji můžou znát z Karlínského nebo Kladenského divadla, zpívala třeba i s Lucií Bílou. Zásadně přispěla k oživení nahrávky. Rozsah a síla jejího hlasu jsou někde úplně jinde než u mě.

Jak vznikají tvoje písně, píšeš hudbu na texty, nebo naopak?
Jsem více textař než skladatel, takže začínám texty, na které jsem hodně zaměřený, přece jenom jsem vyrostl na folku. Ale melodie mě většinou napadá už při jejich psaní. Někdy mám texty, ke kterým nejsem schopen napsat muziku, která by k nim sedla. Je to ale různé. Někdy to mám za pět minut a někdy to trvá i roky. Třeba Geronimo. Text je inspirovaný knihou o genocidě Apačů v Americe. Napsal jsem ho rychle, ale ztratil ho. Několik let jsem ten papír marně hledal. Ale zapamatoval jsem si první sloku, tak jsem to napsal znovu. Chtěl jsem trochu grunge zvuk, když pak do toho Ondra (Kříž) nahrál tu foukačku, sedl jsem si z toho na zadek.

Texty jsou inspirovány osobními zkušenostmi, nebo něco odkoukáš?
Na téhle desce je to kombinace obojího. Když vznikala, rozváděla se kolem mě manželství několika kamarádů, něco jsem slyšel, někdy jsou v textech moje zážitky. Je to hodně různé.

RECENZE: Tomáš Průša vydal nové EP, jeho písně si fanoušky najdou

Ale vždy tam máš světlo na konci tunelu…
Asi ano. Ale vyloženě optimistickou zamilovanou písničku asi nemám, tu neumím napsat, ale rádia by to tak asi chtěla. Napsat chytlavý lovesong, a navíc a humorem, jako to umí třeba Xindl X, je opravdu těžké. A těch plytkých je spousta, tak se do toho nehrnu…

Nemáš při své tvorbě problém s tím, že o všem rozhoduješ ty? Nebo má někdo z kapely právo veta?
To nemám, beru to jako kolektivní dílo, kde by všichni zúčastnění měli být spokojení. Tady sehrál Mishan Pajdiak velkou roli, Práci s producentem jsem do té doby neznal. K původně folkovým písničkám přidali hodně svého kluci při zkouškách před nahráváním. Člověk zírá, jak se to mění pod rukama šikovných hráčů. Ale v podstatě to jsou pořád stejné písničky. Obrovskou proměnou prošla vlastně píseň Nezbývá, od folku až někam k jazzu. Klavír na téhle desce sehrál zásadní roli.  Ondřeje (Kříže) jsem našel přes Facebook chvíli před natáčením. Ač je jako jako já z Tábora, neznali jsme se. Vždycky jsem chtěl zazpívat s klavíristou, vyhovuje mi jen poslouchat a zpívat, neřešit hudbu. To jsem si tady, a i na koncertech užil. Ondra navíc hraje výborně na foukačku, kterou miluju, a třeba v Louvre prostě být musela

Poprvé jsi pracoval s producentem a zkušenými studiovými muzikanty…
I na předchozích deskách jsem měl skvělé hráče, na to jsem měl vždycky štěstí. Pochopil jsem záhy že je to obrovsky uvolňující, když se člověk může spolehnout na to, co se děje za ním. Mnohem složitější je nakonec dostat tu práci k lidem.

K tomu by ti měla pomoc třeba média. Osobně nechápu, proč tvoje písně nehrají rádia, třeba takový duet Černá a bílá by mohl znít leckde.
Děkuju... Ono to je prostě těžké, konkurence je široká a dobrá. Třeba se to časem prolomí víc.  Už teď se občas objeví některé písničky třeba na Rádiu Country nebo Proglas, dokonce i Radio 1. Uvidíme.

Když jsem hrál poprvé v Malostranské besedě, říkal jsem si: "Ty vole, na tento záchod chodí i Mišík."

Co koncerty?
Křest desky byl v květnu v Malostranské besedě a myslím, že se povedl, bylo plno. Malostranskou besedou jsem si splnil sen, když jsem tam hrál poprvé, říkal jsem si ty vole, tady na ten záchod chodí i Mišík. Po novém roce tam budeme hrát zas. Teď jsme si zahráli třeba v Plzni v Zachs Pub, to je taky taková Mekka. Na příští rok se nám rýsují už i nějaké festivaly, kde jsme dosud nehráli. Prostě na tom pracujeme.

Hrajete často?
Jak se to povede, máme tak dva tři koncerty měsíčně. Nemám ambice být profesionální muzikant a kluci se živí hraním v jiných kapelách, takže je strašně těžké dát je dohromady. Když nehrají koncert, tak učí v ZUŠkách. Mám už tři týmy, a i tak je občas problém dát to dohromady.. Udělali jsme teď dobrou desku, tak snad oslovíme nějaké pořadatele. Ale jsem realista, dělám spíše starou muziku, takže díru do světa na Youtube neudělám. Budu spokojený, když se dostaneme k lidem, je fajn, když jsou lidé sále. 

Uvažovali jste o videoklipu?
Udělali jsme tři lyric videa, ty už jsou na Youtube. Chuť na regulérní klip pořád mám, pořád to řeším, uvidíme, jestli to vyjde.

A účast v soutěžích?
Letos jsme si zahráli na Blues Alive, zúčastnili jsme se finále Blues aperitiv. To bylo skvělé. My samozřejmě nejsme úplně bluesová kapela, spíš takové náznaky, ale přesto si nás tam vybrali. No nevyhráli jsme, ale byla to skvělá příležitost.

Kde skládáš?
Stabilní zkušebnu už nemáme. Když je potřeba nějakou si pronajmeme. Mně stačí kytara a mnohdy ani to ne, mnohdy jen mobil.

Co manželka, fandí ti?
V podstatě mě k návratu k hudbě postrčila před lety ona. Ale největšími fanoušky jsou asi děti. 

Text: Roman Jireš, foto: archiv Tomáše Průši, Jarda Hudec
Témata: Tomáš Průša, Černá a bílá, rozhovor, jazz, country, rock