ROZHOVOR | Pokáč: Moje psaní je neustále jedna velká tvůrčí krize (2. část)

Nebojíš se, že tím, jak často vydáváš písničky, brzy vyčerpáš všechny motivy z běžného života?
Co se týče rychlovek, které dělám pro rádio na aktuální téma, tak spíš než, abych se bál, že nebude o čem psát, se bojím, aby se toho lidi nepřesytili. Nicméně, zatím to má velký ohlas. Ve své regulérní tvorbě se bojím pořád a dost, ale vždycky mě naštěstí něco napadne. I proto, že moje psaní je neustále jedna velká tvůrčí krize.

ROZHOVOR | Pokáč: Zatím jsem ve fázi, že mě humor baví i mimo stage (1. část)

Takže se musíš častokrát ke psaní donutit?
Ano. Já moc neuznávám čekání na múzu, i když i ona se občas zastaví. Spíše si ale vyhradím dvě až tři hodiny denně a něco napíšu. Buď to stojí za houby, což se stává poměrně často, nebo z toho vyjde něco kloudného. Mám k tomu takový pragmatický přístup.

Písničky už píšeš několik let. Změnilo se něco na procesu psaní? Dokážeš třeba skladbu napsat rychleji?
Rozhodně se ten proces vyvinul. Na začátku člověk napíše pár písniček, ostatní mu řeknou, že to za moc nestojí, což je většinou pravda, a často se na to pak daný muzikant vybodne. Já se snažím psát co nejvíc. S každým songem se člověk posouvá dál. Když jsem začínal, plaval jsem v tom. V tomhle směru jsem teď asi jistější. Vím, jaké použít akordy, a ucelil jsem si celý proces psaní. Člověk pořád vytváří nějaký odpad, ale občas se i něco povede. (smích)

Před tebou je série koncertů, kterou jsi pojmenoval Pokáčovo léto. Na webu a na sociálních sítích k němu máš i grafiku, na které jsi v pyžamu. Kdo to vymyslel?
Já sám, ale měl jsem letos tendence oslovit i nějakého profi grafika. Říkal jsem si, že už nějací lidi na koncerty chodí, tak ať to má nějakou úroveň. Všechny kapely mají parádní vizuály, ale vlastně bych to asi nebyl já. Je to sice bizár, je to divné, ale to jsem já, (smích) Je to něco, co je pro mě typické a lidi to baví. Zároveň jsem to už ale trochu vylepšil, protože v minulosti jsem si grafiky dělal často jen v malování.

Příští rok v lednu tě čeká koncert v O2 aréně. Bereš to jako nějaký prozatimní vrchol ve své kariéře? Přece jenom, O2 arénu vyprodávají velká jména.
Beru to rozhodně jako významný milník. Je určitě fajn je v kariéře mít. První desku jsme křtili v Lucerna Music Baru, druhou ve vyprodaném Foru Karlín, no a další cíl byl jasný… (smích) Každopádně jsem toho názoru, že člověk by měl mít dlouhodobé cíle. Tím mým je dělat muziku, která mě baví. Když bude bavit někoho jiného, bude to super. A pokud se jí budu moci živit, bude to úplná bomba. Což se teď děje, a díky tomu mám nejlepší zaměstnání na světě.

RECENZE: Na Pokáčově Antarktidě omrzliny nehrozí těm, kdo mají smysl pro humor

Můžou se fanoušci těšit do O2 areny na nějaké speciální pódium?
Celý koncert bude speciální a dobrý. Měla by to být hlavně nezapomenutelná sranda. Máme vymyšlenou už spoustu věcí. Dobré ohlasy jsme měli už na Forum Karlín, a tohle bude ještě většího rázu, takže to, doufám, bude o několik levelů výš.

V písni Děti na novém albu si děláš legraci z rodičů, kteří sdílejí každou fotku se svým potomkem na sociálních sítích. Tím, že ty sám už jsi rodičem, a zároveň dost aktivním na sociálních sítích, nebojíš se, že bys k tomu časem sklouznul taky?
Dost odděluju soukromý život od toho pracovního. Na druhou stranu vím, že jsem s lidmi například díky, že každý týden streamuju ze svého pokoje, úzce spojený. Takže bych asi nechtěl najednou zalézt a vynořit se jenom na koncert, a pak zase nebýt slyšet. Aktuálně to mám nastaveno tak, že si nemyslím, že bych se zapojil do trendu neustálého sdílení našich dětí na sociální sítě. Každopádně, když to tak někdo dělá, tak proč ne.

Na konci videoklipu k písni Holky to objektivně lehčí maj zpívá Michal Malátný jeden z největších hitů Chinaski - Kláru. Jak ke spolupráci došlo?
Byl to nápad režiséra Kuby Mahdala, který točil několik klipů pro Chinaski. Původně jsem to měl zpívat já, ale Kuba říkal, že zkusí oslovit Michala. Já jsem si říkal, že do toho nepůjde, že je to úplný nesmysl. Čekalo se do poslední chvíle, ale nakonec to Michal poslal. Mám z toho hroznou radost a je to možná poprvé, co jsou titulky zajímavější než celý klip. (smích) Já si díky tomu z nostalgie pustil staré písně od Chinaski, jako 1. signální a podobně, což jsou pecky přetrvávající dekády. Kéž by se mi povedlo jednou napsat něco takového.

Kdysi jsi na Youtube točil teatrální videa, kterými si reagoval na aktuální dění. Nepřemýšlel si, že by ses k těm skečům vrátil?
To bylo v době kdy moje písničky nikdo moc neposlouchal. Říkal jsem si proto, zkusím tuhle komickou stránku. Nakonec ale písničky začaly mít výrazně větší ohlas a ty skeče vlastně nijaký. Každopádně jsem rád, že jsem si to zkusil.

Říkal jsi, že jsi chtěl s muzikou několikrát skončit. Kdy přišel ten zlom, kdy sis řekl, že se budeš hudbě věnovat naplno?
Bylo několik zásadních momentů, které mě přesvědčily o tom, se na to nevykašlat. Po pár letech, kdy se vlastně nic moc nedělo, se ozval Voxel, který ještě nebyl Voxel, ale byl to nějaký Vašek Lebeda a jediné jeho video bylo ze Superstar. Tak jsem si říkal super, že se o mě zajímá „slavňák“. (smích) Pak jsem začal psát písničky pro něj a když jsem viděl, že skladby jako Superstar nebo V naší ulici měly docela slušná čísla na Youtube, říkal jsem si, že by to mohlo jít. Dalším zlomovým okamžikem určitě bylo, když si mě vybral Tomáš Klus jako předskokana na svůj koncert do Kladna a Mladé Boleslavi.

Máš nějakou vtipnou historku ze tvých hudebních začátků?
V roce 2009 jsem vydal svoje první demoalbum, které jsem nahrál na internet a průměrné recenze byly nějakých čtyři z deseti. Později to někdo dal na jeden server pro stahování a já jsem ze zvědavosti psal těm adminům, kolikrát to bylo staženo. (smích)

Sleduješ, jak moc je která skladba poslouchaná, případně kolik zhlédnutí má který videoklip?
Čísla sleduju dost, ne že bych si tím něco dokazoval, ale spíš proto, že mě to baví. Zároveň tam člověk občas zjistí zajímavé věci. Ale obecně - když se daří, tak jsem rád, když ne tak jsem v depresi. Ale to je život. (smích)

Jaká muzika hraje Pokáčovi v poslední době ve sluchátkách?
Na české scéně mám teď rád Záviše, kterého jsem nedávno vezl v autě po koncertě. Z těch zahraničních interpretů mě docela baví Imagine Dragons. Zařadil jsem je mezi svou oblíbenou kapelu, protože jsem zjistil, že mají dost písniček, které mám rád. U jejich posledního singlu Follow You se mi povedlo to, co se mi v poslední době nestává až tak často, že jsem ho musel poslouchat pořád dokola. Ale jinak mám rád od všeho něco. Mám i svůj playlist na Spotify, kam dávám věci, které zrovna poslouchám.

Zpracoval: Tomáš Kocian, foto: archiv Pokáče, Jana Braunová
Témata: Pokáč, Antarktida, album, Voxel