ROZHOVOR | Petr Janda (Olympic): Nové album bude nejtvrdší v dějinách kapely

Natočil jsi dokument Django, který pojednává o tvém životě a kariéře a přibližuje také historii skupiny Olympic. Kdo stál za prvotním nápadem snímek natočit?
Já jsem nebyl iniciátor, šlo to tak nějak kolem mě. S nápadem přišla režisérka Olga Špátová. Když jsem se na úvod dozvěděl, že vše potrvá zhruba dva roky, trochu jsem znejistěl. Ona je ale skvělá sympatická holka, tak jsem s tím nakonec souhlasil. Přesvědčil mě také její manžel, úžasný kameraman Honza Malíř, který je mým dlouholetým kamarádem, a mimo jiné také výborný jazzový klavírista, což se o něm málo ví. Takže to byla opravdu senzační partička, a to natáčení bylo vždycky radostné, moc jsem se na něj těšil. Sice to po dvou letech bylo už trochu únavné, a když mi Olga zavolala, že by potřebovala dotočit ještě jeden den, a pak další, tak se mi do toho už moc nechtělo. Ale uvědomil jsem si, že dokument bude také moje vizitka a je třeba to dokončit.

Příběh českého hitu: Olympic - Želva

Ve filmu se střídají veselé životní historky a příběhy s těmi smutnými. Jsem už starší chlap, a přesto jsem měl občas slzy v očích...
Já už jsem taky starej… (smích)

Je něco, co ti ve filmu chybí a s odstupem bys to tam rád doplnil? A naopak, jestli bys z něj něco vystřihl?
Tam toho chybí hodně. Je tam toho rozhodně málo, natočili jsme padesát hodin. A z toho zbyla hodina a padesát minut, což je délka filmu. Takže chybí čtyřicet osm hodin záběrů, a hlavně skvělých příběhů, které se do snímku vůbec nedostaly. Já jsem do tvorby nakonec přestal mluvit… Byly tam velké tlaky, kdo a co tam bude a nebude a podobně. Takže jsem to nechal na Olze a její střihačce, obě odvedly neskutečnou práci. A zvukař také odvedl neskutečnou práci. Udělalo mi radost, že se na vzniku filmu podílel i Michael Kocáb. Je úžasný muzikant a hudbě rozumí, jsou v něm tedy speciální zvukové vychytávky. Například v něm jede kamera a blíží se k pódiu, třeba k basové kytaře, a ta se zesiluje, a když se ta kamera posunuje dál, zvuk basy zase zaleze. To mě velmi nadchlo. V Lucerně to nebylo tolik zřetelné, ale já pak viděl film ještě v Českém Brodě, a tam se mi to zvukově líbilo více. Lucerna je sice premiérové kino, ale vůbec celý dům se stavěl za první republiky, tedy v době, kdy se na tu akustiku vůbec nedbalo, nebo skoro vůbec. Takže to kino je těžko nazvučitelné.

Myslel jsem spíše, zda nelituješ něčeho, co ve filmu není z jiných důvodů. Třeba jestli někdo z bývalých spoluhráčů odmítl vystoupit nebo jste na něco z historie nechtěně zapomněli...
Co mě skutečně mrzí je, že v záběrech natáčených u mě doma chybí moje dcera, které v době vzniku dokumentu bylo třináct čtrnáct let a odmítala se natáčet a fotit. Vždycky odvrátila tvář, takže je jí tam málo. Dnes jí to je líto, stejně jako nám, ale to jsme tehdy nedokázali ovlivnit a teď s tím už nic nenaděláme.

Bratrovi jsem dal nabídku k usmíření

Podle některých kritiků ve filmu chybí jakákoliv zmínka o tvém bratrovi Slávkovi, kytaristovi skupiny Abraxas, se kterým se již řadu let nestýkáš...
Upřímně ti řeknu, že scénář šel úplně mimo mě, já jsem ani nijak na Olgu netlačil. Rozhodně jsme ve filmu nic nezamlčovali. Pokud se mě na to nezeptala, tak jsem na to nemohl odpovědět. I kdyby se zeptala, vlastně bych nevěděl, co jí na to odpovědět. Já už o tom mluvil tolikrát… Celá kauza je známá, a bohužel to zanechalo velký vřed na naší rodině. Můj starší brácha před nedávnem zemřel na covid, no a můj mladší brácha má sedmdesát dva let, tak nevím, co si od toho v tomhle věku ještě slibuje. Nedávno jsem mu dal určitou nabídku k usmíření, ale pokud na ni neuslyší, tak už to nechám bejt.

Takže se snažíš tento vztah a letitý spor urovnat?
Ano. Nemám rád nepřátele, nemám rád takový situace, kdy mám pocit, že mi chtějí lidé nějak ublížit, radši se chci s nima sejít a vyříkat si to. Nemám co skrývat. Já jsem nic špatného neudělal, nic jsem neukradl.  Co se stalo, stalo se, ale rozhodně bych nikomu neublížil, natož někomu z rodiny. Problém je, že když jsem to chtěl už v minulosti nějak urovnat, začali se mi ozývat bráchovi fanoušci a začali mě osočovat z věcí, které s kauzou vůbec nesouvisely, takže to zase usnulo.

Příběh českého hitu: Olympic - Slzy tvý mámy

Ve filmu vzpomínáš na syna, který zemřel předčasně v mladém věku, smrt některých tvých spoluhráčů...
Abych pravdu řekl, já jsem s těmi dojemnými částmi měl trochu problém. Zaprvé mě to ještě pořád dojímá, některé ty mé životní momenty, a nerad o nich mluvím. A zadruhé jsem nechtěl, aby film vypadal jako tryzna. Měl jsem strach, že vyzní příliš smutně a lidi budou chodit s obličeji svislými dolů, ale střihačka s Olgou to nakonec daly dohromady tak, že to vyzní velmi optimisticky. A to se mi na tom filmu líbí asi úplně nejvíc.

Ze slov tvého bývalého spoluhráče Ládi Kleina bylo znát, že i po letech je z vyhazovu z kapely smutný a dodnes ho nevstřebal…
Ale pořád je to kámoš. Já ve filmu vyprávím, že to byl jeden z mých nejlepších kamarádů, a že to i pro mě bylo strašlivé trauma. To jsou takové momenty, které já moc neumím. V dokumentu je třeba i pasáž, jak na mě ostatní z kapely pokřikují, ať vyhodím zpěváka Pepíka Laufra, a já jako čerstvě zvolený kapelník jsem tohle vůbec neuměl. A teď jsem stál před dilematem vyhodit sólového zpěváka, který byl navíc strašně oblíbený? Takže jsem postával u autobusu a nevěděl, jak mu to mám říct. Nemám to rád, dělat lidem hoře, který mi v podstatě nic neudělali, ale bohužel v rámci té naší profese člověk občas musí jít i takhle za roh. A to bylo v případě Ládi Kleina opravdu silné. Pořád to v něm asi trochu přetrvává, to jsi odhadl dobře, ale už je to hodně utlumený. To kamarádství je tam pořád, stále se vídáme, sice ne často, protože je hodně zaměstnaný, ale na výroční koncerty chodí. Užil si jak padesátku, tak pětapadesátku a i šedesátku.

Na koncertě k výročí šedesáti let skupiny Olympic v pražské O2 areně mě překvapil okamžik, kdy jste hráli sérii akustických písniček a doprovázel vás na Pavel Šporcl. Jak k tomu spojení s renomovaným houslistou došlo?
Já jsem původem houslista, hrál jsem jako dítě, což je zmíněno i ve filmu. Když mě před zhruba patnácti lety Pavel pozval na koncert v Lucerně s tou svou cikánskou kapelou, tak se mi to moc líbilo. Mám rád cikánské melodie. Hlavně se mi ale líbil i Pavel, jak o tom mluvil – pamatuji si jeho větu, která mě doslova odbourala: „Já umím hrát rychle, ale když jsem se dal dohromady s touhle kapelou, tak jsem teprve poznal, co to rychle vlastně znamená.“ (smích). To se mi hrozně líbilo. Šel jsem po koncertě za ním do šatny, protože jsme se neznali. A od té doby se táhne naše přátelství. Točil se mnou sólovou desku, i jednu písničku s Olympikem, já naopak hrál párkrát s ním, i na jeho narozeninách vloni nebo předloni v Lucerně. Navíc si vždycky skvěle popovídáme o houslích, i o houslový literatuře. Já ho tím často překvapím, protože mě to zajímá, takže mu občas zabroukám nějakou houslovou větu ze slavné skladby a on čumí jako blázen. (smích) Navíc, co je podle mě důležité, se ledy mezi rockem a vážnou hudbou začínají lámat. On sám na to přichází, nedávno mi volal kvůli nějakému hudebnímu projektu. Pochopil, že rocková muzika už je dnes v extra třídě, že v historii rocku jsou skladby, které jsou doslova v análech a nijak si nezadají s vážnou hudbou. Dnes již spousta hudebníků z oblasti vážné hudby hraje nějakou rockovou skladbu. Pavel je opravdový virtuóz a začíná tomu přicházet na chuť, jen si musí dát pozor na aranžmá. Není to vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Když jsem s ním dělal rozhovor, vyprávěl mi, že máte společnou zálibu v tenise...
Ano, to je pravda, potkáváme se v tenisové akademii, kde jsme spolu vždy týden. Tam máme dost času si povídat.

V O2 areně s Olympikem zpívala řada hostů, ale kdo mě osobně překvapil, byl Michael Kocáb. Byl jeho nápad vystoupit s vámi?
My jsme ho požádali a on s námi zpíval písničku Dědečkův duch. Kdysi s námi zpíval na „třicítce“, a tam si vybral Želvu. Ale tu si celou přearanžoval podle svého způsobu, pro něj kvintakord žádnej akord, a udělal to tehdy skvostně. Tentokrát to nechal na nás, tak jsme to hráli po svým. A myslím že se to také podařilo velmi dobře.

Vyjde z O2 areny záznam?
Věřím že ano, zřejmě ho dáme na naše webové stránky. Záznam ale zatím pořád někde poletuje, tak nevím kdy. Koncert byl dvouhodinový, a to žádný vydavatel ani televize takhle dlouhé nechce.

Pojďme se vrátit do historie, k začátkům nahrávacího studia Propast. To ve svých zdech hostilo mnoho začínajících kapel, ze kterých se později staly ty největší české rockové kapely, napadají mě třeba Kabát nebo Motorband se zpěvákem Kamilem Střihavkou. Ty jsi hodně naší scéně po revoluci pomáhal, měl jsi projekt Rock mapa...
V Propasti se začalo točit v roce 1989, nejprve šlo o filmy. Z počátku jsme se na kapely necejtili, jezdili sem dva kluci zvukaři z Brna, kteří se o to starali. Já jsem jim vždycky zaplatil stovku za víkend. (smích) Nevím, kam by mě dneska za ty peníze poslali. (smích) Ale to bylo v rámci fandovství, té chutě to dělat. Rozumíš, v Praze byla dvě nebo tři studia. Jedno bylo Mozarteum, druhé v rozhlase v Karlíně, a třetí v Břevnově. A konec, dost, víc tady nebylo. A v nich byla samozřejmě strašná tlačenice, takže my jsme trochu uvolnili ten tlak. A dali jsme šanci kapelám, které se tam neměly možnost vůbec dostat, často lokálního charakteru. Z mnoha se pak staly velké hvězdy, jak jsi zmínil Kabát, Motorband, ale třeba i Arakain, Törr a další. Po revoluci byla kapel řada, ale kolem roku 1993 už to tady pomalu končilo. Já navíc v roce 1995 znovu obnovil Olympic a už jsem na to ani neměl čas.

Jak se žije na šňůře | Olympic: Největší srandista všech dob byl Ferda. Ponorky jsme vždy zvládli

Vy jste ve svých začátcích strávili hodně času v Paříži. Bylo těžké se tam hudbou uživit?
Bylo to těžký. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem se probudil a neměl jsem ani na snídani. Měl jsem opravdu v kapse ten pověstný jeden frank, což jsem později vyprávěl Zdeňkovi Rytířovi a on na to téma napsal text písničky Bon Soir Mademoiselle Paris. Pamatuju si to dodnes, jakej jsem měl hroznej hlad, a to je fakt nepříjemná věc. To by si asi měl každej jednou v životě zažít. Bylo to opravdu šílený, takovej houmlesáckej princip. My spali v tělocvičně, v jedné místnosti jsme měli aparaturu, v druhé postele. Už bych to tedy nikdy absolvovat nechtěl. (smích) Já se vzbudil a šel se projít parkem, narazil jsem na jedno bistro, tak jsem tam vešel, pozdravil a uprostřed stál stůl s pinballem, tak jsem tam ten poslední frank hodil, ta kulička tam chvíli běhala, a zahrál jsem si jednu hru místo jídla. (smích) Kluci v té době taky neměli peníze, ale nakonec to dopadlo dobře. Ozval se mi hrabě Dobřanský. Takový postarší pán, který srandovně mluvil a domlouval nám v Paříži vystoupení. Říkal mi: „Máš pod rohožkou obálku.“ Moje žena tenkrát tančila v Itálii, byla baletka, to bylo v roce 1969, možná koncem roku 1968, to ještě byly ty dozvuky revoluce. Tak jsem ji prosil, jestli by mi neposlala nějaký peníze. Já tedy nasedl na metro a skutečně, pod rohožkou byla obálka s italskými lirami, kterou nikdo kupodivu neukradl. Tak jsem se pak pořádně najedl. (smích)

Myslíš si, že kdyby k nám v roce 1968 nepřijely ruské tanky a nedošlo k okupaci, mohl se Olympic prosadit i v Evropě?
Ano, ta možnost zde byla veliká, ale nešlo jen o nás. V průběhu roku 1968 sem začali jezdit Holanďani, Němci, vznikl tady New Club, tak se jen čekalo, kdy se někdo z nás prosadí v cizině. Ale my jsme to vzali za špatný konec – Olympic měl nabídku jet do Londýna, ale mně se tam v té době nechtělo, ani už nevím proč. Místo toho jsme jeli do Paříže, ale tam to bylo odsouzené k zániku. Sice jsme tam natočili EP, ale dlouhohrající deska už nevyšla. Bylo to složité, zkrátka Francie není země rokenrolu

Zpívali jste i francouzsky?
Ano, ale jen jednu píseň, kterou napsal náš manažer o tancích v Praze. No, nic moc. Na albu jsme ale zpívali svoje věci v angličtině. Nahrávali jsme pro firmu Decca, což byla obrovská společnost. V Anglii bychom se určitě prosadili více, ale poté, co jsme se z Paříže vrátili, prohlásil v památném projevu v dubnu 1969 Husák, že přes hranice se nebude korzovat, a úplně je zavřel. A už jsme byli vyřízení. Naposledy jsme tam ještě byli v srpnu 1969, a pak už jsme nemohli.

Pojďme do současnosti. Jak probíhalo letošní Trilogy tour? Alba Ulice, Prázdniny na Zemi a Laboratoř jsou pro mě v diskografii Olympic zásadní, takový závan sci-fi, v podstatě jsem na nich vyrůstal.
A je to pořád současné i dnes. Zjistili jsme, že Laboratoř máme v kapele nejradši. Je to zajímavé, protože tato deska byla nejméně úspěšná z těch tří – a když říkám že byla nejméně úspěšná, tak tím myslím, že se jí prodalo „jenom“ 200 tisíc kusů. (smích) Komerčně nejúspěšnější z těch tří byla Ulice, kousek za ní pak Prázdniny na Zemi. Laboratoř je totiž nejvíce propracovaná, tam si muzikant skutečně zahraje. Odehráli jsme přes dvacet koncertů na jaře, pak jsme to přerušili a opět s Trilogy tour budeme pokračovat na podzim, kdy máme koncerty i na Slovensku. 

Takže to vypadá, že s tím sklízíte velký úspěch...
Pravdou je, že se často stává, že někteří lidé, kteří si špatně přečtou plakát nebo titulky, klidně v průběhu koncertu odejdou. Někdy je to i dvacet lidí. Jsou naštvaní, ale nedá se nic dělat. Já jim někdy říkám, co se dá dělat, špatně jste si to přečetli. Ten plakát je jasný – Trilogy tour – to nejlepší z Ulice, Prázdnin na Zemi a Laboratoře. Dost. Tečka.

Videoklip k písni Kartotéka mě hodně překvapil scénářem i použitím moderních efektů...
Já tomu člověku, co to točil, říkal: „Hele, udělej to tak, ať tam nejsme moc vidět. (smích) Udělej nás do hologramu.“ A je skoro neuvěřitelné, že písnička je o umělé inteligenci. AI tam funguje úplně přesně, myslím že se moc povedl, navíc v tom klipu hraje můj vnuk...

Tvůj vnuk?
Ano, Petr Janda třetí, nejmladší, ale já jsem v tom nijak nejel. Produkce si ho vybrala sama, já o tom vůbec nevěděl. Lidi si možná můžou myslet, že někoho z rodiny podporuju – ano, podporuju, ale ne takhle, abych je někam cpal, to ne. Petr je výborný muzikant, saxofonista, to ale myslím zdědil po mém synovi.

Má svou kapelu?
Aby se dnes mladí muzikanti uživili, hrají často v několika kapelách. On hraje snad v devíti. (smích) Hraje v triu, big bandu, různě... Naštěstí má nabídek hodně, je dobrej, hraje na alt-saxofon, tak se tím uživí.

I přes svůj věk jsi stále pořád neuvěřitelně aktivní. Chystáš tedy s Olympikem něco nového, nové písničky?
Ano, budeme točit novou desku. A rozhodně nebude měkčí než ta poslední - Kaťata. Myslím, že se mi některé písničky povedly, věřím že obzvláště rockerům se bude líbit taková metalová o čtyřech ročních obdobích, Jaro léto podzim zima. Text je takový legrační.

Jsme jako Beatles

V kapele máš mladou krev, takže tvrdý rock a metal...
Pozor, nikdo z nich ale na metal není. Bubeník Martin Vajgl je hodně do alternativy, Březina spíše do popu a Broum je hodně do funky a blues. A já do hard rocku i metalu. Každej to tedy máme jinak. Vlastně tak trochu jako to měli kdysi Beatles. (smích)

Mohl bys vybrat za šedesát let tři čtyři ty nejzásadnější alba skupiny Olympic?
Jo, tak asi bych začal Želvou, ta je naprosto zásadní, pak Prázdniny na Zemi, Dávno a poslední album Kaťata.

Nedávno jsem viděl dokument o kytaristovi Jimi Hendrixovi. Byl mezi tvými kytarovými vzory? A který další kytarista byl tvůj vzor?
Hendrix k nim určitě patřil. Ale já jsem ještě starší ročník, tak můj asi první vzor byl Hank Marvin z kapely Shadows. Jejich písničky jsme jako kluci milovali. Pak přišli Beatles. A pak už jsem ty vzory moc neřešil, snažil jsem se hrát sám za sebe. To vřele doporučuji všem kytaristům. Ale Hendrix byl výjimečný, to byla úžasná ikona. On uměl zahrát všechno dohromady. Tam, kde potřebuje kapela dva kytaristy, tak on to zvládnul v pohodě sám. Z těch současných kytaristů jsem obdivovatel Stevea Vaie. Na toho se rád dívám a poslouchám, ale... Taky už to dlouho nevydržím. Někdy mi přijde, že kytaristi, ale nejen oni, ale vůbec muzikanti, si to trochu pletou s cirkusem. Ta hráz je tenká. Jsou muzikanti, u kterých kroutíš hlavou, co všechno zvládnou, ale co z toho… Za pět minut toho máš plný zuby. Já jsem třeba obdivovatel bubeníka Mikea Portnoye z kapely Dream Theater, tam je to tak akorát. Je fantastický, má obrovskou soupravu, dlouhé paličky, skvěle u toho vypadá. Tak to je tak na hraně, kdy je z toho ještě muzika, ale stačil by už jen kousek, a je z toho cirkus.

Sleduješ současnou českou scénu? Zaujalo tě něco z nových kapel či desek?
Ano, občas něco poslouchám. Ale ono skoro není co. Teď jsem slyšel nový Motorband, mimochodem moc pěkná deska. Spousta našich kapel má ještě tu tendenci mi posílat alba, už více než třicet let. Tak já si je vždy ze slušnosti poslechnu. Motorband mě zaujal, mají dobrého zpěváka, dobrej bigbít. Ale řeknu ti jednu věc, kterou novináři opomíjí. Tady nedaleko v Kladně je naprosto skvělá kapela – je to tedy revival Beatles, ale opravdu asi ten nejlepší na světě. Hráli nedávno v Holandsku v Amsterdamu v hale, kde přesně před šedesáti lety hráli Beatles. A Beatles tam měli přesně sedm tisíc diváků, kdežto tihle naši kluci z Kladna měli deset a půl tisíc diváků. A nikdo o tom nepíše. To je obrovský úspěch českých muzikantů, i když hrají písničky od Beatles.

A ze zahraniční scény?
Vždyť ono toho moc není. Pořád ještě chodím na koncerty, některé kapely jsem viděl i dvakrát nebo třikrát. Byl jsem na Nickelback nebo R.E.M., ale to mě upřímně moc nebralo. Rammstein moc dobrý a samozřejmě Metallica, ta je pořád skvělá, tu jsem viděl třikrát. AC/DC jsou taky super, i ti Stouni jsou pořád ještě dobří, dá se na ně koukat. Šel bych se na ně podívat, kdyby u nás ještě hráli. Chodíme s manželkou, děti baví úplně jiná muzika. Travis Scott nebo The Weeknd, na to bych zase nešel já.

Vy jste s Rolling Stones hráli jako jejich předkapela, potkali jste se i v zákulisí osobně?
Jo, nafotili jsme nějaké společné fotky, asi tak minutu jsme spolu kamarádili. (smích) V podstatě to je fuk a je to dost podobné. Olympic má taky svoje tour a fanoušky, akorát my máme to hřiště mnohem menší. Oni začínají turné v Londýně a my třeba v Berouně. (smích) Stouni taky stejně jako my chodí kontrolovat, kolik tam je fanoušků, taky chceme mít úspěch a všechno si to hýčkáme, a stejně jako oni, když nám hraje předkapela, tak se na ni ani nejdeme podívat. (smích) Tak jako Stouni nešli na nás.

Občas i vy vyrazíte do světa. Vím, že jsi hrál menší turné v USA, sám s kytarou...
Jo, hrál jsem v San Francisku, Los Angeles... Letošní turné bylo krátké, ale loni jsem hrál v New Yorku, ve Washingtonu, New Jersey, Miami. Hlavně New York dopadl úžasně.

Chodí tam na tvoje koncerty kromě krajanů i Američani bez vazby na naši vlast?
Takových je málo, přeci jen jsou to akce pro krajany. Ale ti stále chodí, a chodí tam překvapivě i mladí. Na jednom koncertě se byl podívat i známý plastický chirurg Bohdan Pomahač.

Text: Aleš Materna, foto: Veronika Mašková, Tereza Straková, Tomáš Klíma, Čestmír Jíra, Jana Braunová
Témata: Petr Janda, Olympic, Django, Trilogy Tour, rock