ROZHOVOR | Michal Malátný (Chinaski): Ztratili jsme jeden před druhým ostych

Můžeš porovnat práci na novém albu Frihet a na tom předchozím?
Je tam velký rozdíl. Po naši personální změně, kdy jsme se rozhodli výrazně obměnit sestavu kapely, jsme ihned vydali desku, abychom ukázali, že Chinaski normálně fungují i v nové sestavě. Nyní, s odstupem času, musím říct, že jsme tehdy ještě nebyli natolik sehraní, a ještě jsme se ani pořádně neznali, pouze jsme se tak oťukávali, a noví kluci měli zbytečný respekt vůči mně a Frantovi. Takže se na té předchozí desce příliš neprojevili.

RECENZE: Chinaski jsou na albu Frihet nápadití, avizovaná svoboda se ale bije s komercí

Ovšem od té doby jsme společně odehráli 270 koncertů, byli jsme spolu v Austrálii, zažili spoustu věcí, dokonce jsme si pořídili pěknou zkušebnu, kterou jsme moře let neměli. A tam jsme se v průběhu covidu společně scházeli, a nebáli jsme se před sebou zahrát i tu největší blbost, zkrátka jsme ztratili jeden před druhým ostych. A začali jsme házet na stůl jednotlivé nápady, a myslím, že to skvěle klaplo. Každý ze členů kapely má na desce minimálně dvě písničky a cítím z toho velkou radost, že jsme pohromadě, trochu jsme přitvrdili, vrátili se více k tomu syrovému zvuku, těší nás společná práce a myslím si, že naše kapela nikdy nehrála tak dobře jako teď.

Album Frihet jste nahrávali v Norsku. Proč jste se rozhodli zrovna pro tuto zemi?
Když jsme cítili, že přišel čas nahrát novou desku, oslovili jsme britského producenta Grega Havera, který s nám již pracoval na dvou dřívějších albech, například na Rockfield, o které si myslím, že je jedno z nejlepších, co jsme kdy nahráli. Tehdy nás vytáhnul na statek do Anglie a vyždímal z nás to nejlepší, co šlo. Tak jsme ho poprosili, zda by s námi neudělal další album a on byl pro, říkal, že velice rád, měl ovšem podmínku, že nám, tak jako dříve, vybere studio a zase si nás někam odveze, abychom nebyli doma, ve svém prostředí, aby nás nic a nikdo nemohl vyrušovat.

Takže Norsko byl nápad Grega Havera?
To byl jeho nápad. Navrhoval nám ostrov Santorini v Řecku, nebo Norsko. Nejprve jsme byli nadšení z Řecka, moře, sluníčko, to by se nám líbilo. Ale pak, když jsme o tom více přemýšleli, tak jsme nakonec zvolili Norsko – přeci jen, v tom Řecku by nás to prostředí mohlo až příliš rozptylovat. (smích) Tak jsme se na dvanáct dní zavřeli na jednom ostrově v Norsku do studia, sami jsme si vařili, uklízeli si tam, jediným rozptýlením kromě nahrávání byl playstation, na kterém jsme občas hráli fotbal a hokej. Ale nahrávání to bylo perfektní. My jsme byli skvěle připraveni, protože jsme čtyři měsíce zkoušeli v té naší zkušebně.

Greg vás vzal do nějakého neznámého studia, nebo je to studio něčím výjimečné?
Jde o velice zaběhlé a známé studio, jednu ze svých desek tam například nahráli A-ha, ale nahrávají tam všechny možné známé norské kapely, zpěváci i zpěvačky. Je to krásné studio, má kouzelnou atmosféru. Greg tam zrovna točil s nějakou kapelou, tak nám navrhl, ať přijedeme za ním.

Jaký je Greg producent?
Natáčení s ním je o obrovské disciplníně. On je neuvěřitelně pracovitý, zkrátka soustředěná práce. Má velkou knihu, kde má písničky rozepsané po taktech. Vždy ráno byl sraz, kdy nám všem řekl třeba: "Hele, ty půjdeš teď, ty v deset, ty přijdeš ve dvanáct, ty ve dvě, a ty, Michale, máš dneska volno a budeš zpívat až zítra večer." On vždy ráno zalezl do studia a vylezl v osm, někdy i v deset večer, a celou dobu tam makal. Bez vyrušování. Což jsem u nás moc nezažil, protože tady tě každou chvíli něco vyruší, tu je třeba zavézt děti na kroužek, tam je večer nějaký koncert, zkrátka, přijde mi, že u nás se to vždy tak trochu rozmělní a ta práce není tak soustředěná. Jednu desku v Sonu jsme například natáčeli tři měsíce. Ale zjistili jsme, že když se někam zavřeme na čtrnáct dní a tam intenzívně dvacet hodin denně pracujeme, že nám to vyhovuje mnohem více. Ještě ke všemu, když je kapela sehraná a všichni víme, co tam budeme hrát. My jsme měli připravených dvacet pět písniček, z nichž jsme vybrali třináct, a ty jsme nahráli. A většinu jsme nahrávali současně, takzvaně naživo, a více než polovina jich takhle na albu i zůstala. Mám z písniček i z desky radost, myslím si, že je cítit, že nás to společné hraní baví, že hrajeme s chutí.

Já jsem vás poprvé v nové sestavě viděl před více než dvěma roky v letním amfiteátru v Mikulově a v recenzi jsem tenkrát napsal, že naživo zníte nejlépe v celé historii kapely, byl jem nadšený hlavně z bubeníka Lukáše Pavlíka, skvěle podle mě do kapely zapadli i basák Tomi Okres a mladý klávesák Honza...
Honza sice vypadá na osmnáct, ale je už také trochu starší. (smích) Já jsem ale velice rád, že se ti náš koncert tehdy v nové sestavě líbil. Nicméně co se týče nové desky, jsem také rád, že se mi po pěti letech konečně potvrdilo, jaký tehdejší změna v kapele měla smysl, protože teď ta naše kapela jede v přirozených kolejích, tak jak to má být. My jsme totiž z historického hlediska měli například v kapele dechy – jeden čas to bylo fajn, ale pak jsme se dostali do bodu, kdy jsme nevěděli, co s nima. Bývalé vydavatelství nám říkalo – žádné dechy, to není moderní. Ale my jsme se je tak nějak snažili implantovat, abychom je tam měli... Nebo třeba na basu nám hrál kytarista, zkrátka nebylo to přirozené, kdežto teď mám pocit, že ta kapela šlape mnohem více přirozeně.

Možná, že díky té změně sestavy jste vašemu bývalému bubeníkovi Marpovi rozjeli i jeho kariéru...
Marpo už tenkrát dělal svou hudbu. Bylo vidět, že je dobrý muzikant a bubeník, ale také že je trochu z jiného žánru. Prvních pět let s ním bylo skvělých, měl velkou ránu, dokázal tu naši hudbu pořádně nakopnout. Ale postupem času se naše cesty začaly rozcházet, bylo vidět, že ho hip hop baví víc, společné kouzlo vymizelo. Později s námi již nejezdil autem na koncerty a z koncertů, a když jsme například natáčeli desku na Novém Zélandu, přiletěl, natočil bubny a zase odletěl. Samozřejmě, měl na to právo, ale ten společný duch už prostě vymizel.

Fotografka Eva Vintrová: Já musím říct, že mě to bylo tenkrát moc líto, protože Štěpán Škoch byl můj spolužák z gymplu, naše školní láska...
Jo, tak Štěpána jsem měl hrozně rád, jsme velcí kamarádi. Tak doufám, že mi to kluci už snad odpustili, věřím, že ano. Je to přeci jen pět let. Tenkrát to ale prostě nešlo jinak.

Už jste se od té doby potkali?
Se Štepánem ještě ne. Ale potkal jsem se s Ondrou Škochem, o půlnoci na benzínce. Tak, jak se prostě někdy lidé z kapel potkají, když jedou z koncertů. Chvíli jsme si povídali, pak jsme se dokonce objali. Tak věřím, že už to snad přebolelo.

Na nové desce Frihet je písnička s textem Jiřího Suchého, která se jmenuje Konec jistého Rambouska. Bylo těžké ho z něj vymámit?
Já hraju v divadle Semafor zhruba sedm let. Jiří Suchý je můj vzor. Přiznám se, že jsem dlouho sbíral odvahu ho oslovit, zda by nám napsal nějaký text. Nakonec jsem ho oslovil a on jen řekl: „Michale, doneste mi nějakou melodii, a já to zkusím.“ Písničku nakonec složil náš basák Tomi Okres, pan Suchý na ni napsal text a já, když jsem si jej v noci četl v emailu, můj první dojem byl, že to nedopadlo – ten text mi přišel sice dobrý a vtipný, ale až moc divadelní a natolik odjinud, že jsem byl přesvědčený, že do tvorby naší kapely nezapadne. Pak jsem ho poslal klukům a jim se to moc líbilo, nakonec jsme to hráli na zkušebně a uvědomili si, že to byla jedna z písní, které jsme hráli nejraději ze všech, protože se tam všichni vyřádili – mění se tam tempa, rytmy, na konci je i sólo, což jsme dříve nikdy neměli. Kluky strašně baví hrát a já ji velice rád zpívám, je to velmi zajímavý příběh.

Pan Suchý v té píničce i zpívá...
On tam sketuje. To nás napadlo ve studiu v Norsku. Tomi v písničce na jeden demáč nazpíval sketové sólo, tak mě napadlo, že Jiřího Suchého oslovím, zda by to nenazpíval. On okamžitě souhlasil, přijel do studia, dal osm verzí, jednu lepší než druhou, a každou úplně jinou... A ještě se na závěr omlouval – hoši, kdyby se vám to nelíbilo, tak to vymažte, já se nebudu zlobit, hlavně abych vám tu písničku nepokazil. (smích) Takže jsme ze dvou nejlepších verzí sestříhali jednu a je to paráda, jsem šťastný, že se to povedlo, mít v naší písničce takovou legendu. Já do Semaforu, kde také hraju, chodím strašně rád, je to nesmírně inspirativní, vidět tyhle herecké legendy při práci.

Přijde mi, že symfoňák často používají kapely, když už neví, kudy kam

Zaujal mě také text písničky Panáček s panenkou, který má trochu náboženský podtext. Jsi věřící?
Právě, že vůbec. Možná to bude spojené s tím covidem, kdy ten první měsíc člověk nevěděl, co se bude dít. V té době mě napadaly úplně černé myšlenky. Vypadl ze mě tenhle text, tak možná že v sobě nějakou víru mám. Ačkoliv do kostela nechodím, nemodlím se. Vždy, když přijdu do kostela, tak na mě padne taková tíha, tíseň, temno, trochu středověk... Ale zároveň ze mě vypadnul tenhle text. Asi jsem v době covidu pocítil potřebu něčeho nad námi a napsal jsem tohle. Takže možná to se mnou a tím ateismem nebude tak horké.

Chinaski v Třebíči poprvé pokřtili novinku Frihet

Na albu se nachází i pomalá skladba Smůla, ve které jsou i smyčce. Plánujete ji hrát se smyčcovými nástroji i naživo? A neuvažovali jste do budoucna i o doprovodu nějakého symfonického orchestru, jak je to nyní u mnoha kapel moderní?
Ne, o symfoňáku neuvažujeme. Přijde mi, že tohle používají často kapely, když už neví, kudy kam – tak se domluví na doprovodu se symfonickým orchestrem. Ale co se týká písničky Smůla, u ní ještě nevím. Jedeme teď k albu koncertní turné po klubech a ještě uvidíme, ale myslím, že tuhle písničku budeme hrát pouze s Honzou, piáno a zpěv.

Testovali jste nové písničky na svých dětech, jako jste to dělali dříve? Pouštěl jsi je dcerám?
Jasně, pouštěl. Ale holky mají sedm a třináct let, poslouchají spíše Billie Eilish a další zpěvačky a naše hudba je moc netankuje, že by si samy od sebe pustily Chinaski, to asi ne. Ale třeba u písniček Dvě srdce vejpůl a Smůla mi říkaly: „Tati, prosím tě, vypni to, to je tak strašně smutné.“ Tak jsem si říkal – aha, tak to možná bude fugovat. (smích)

Text: Aleš Materna, foto: Eva Vintrová, Tomáš Beran
Témata: Michal Malátný, Chinaski, Frihet, rozhovor