ROZHOVOR | Lucie: Hudba je dnes mnohem agresivnější, což odráží vztahy mezi lidmi (2. část)

Ve svých skladbách reagujete na nejnovější trendy. Jaký máte vztah k boomu elektronické hudby?
Robert: Ono je to takový hodně relativní, nakolik tam třeba zrovna my dáváme moderní přísady. Podle mě, pro někoho, kdo je poskládanej právě jenom z těch moderních přísad, můžeme znít jako hardrockový mastodont.
David: Je to určitě obrovskej posun. Otevřelo to zase nový možnosti. Občas se od doby, kdy jsme s ní spolupracovali, bavím o muzice s cemballistkou Sylvií Georgievou. Ta má na věc zas úplně jinej pohled. Konzervativnější. Vedeme takový teoretický hovory o tom, že i když klasičtí hudebníci berou spíš čistej přirozenej zvuk nástroje, přesto už bez nějakých předsudků využívají digitální technologie. Jednou jsem ji vzal k sobě do studia, aby si zkusila něco zahrát na elektronický klávesy, třeba na Fender piano. Říkala, že ten zvuk se ozývá pozdě, že to zní jako bláto a jsou to odporný klapky bez dynamiky. Vůbec na to nechtěla hrát.

ROZHOVOR | Lucie: Zjistili jsme, že máme asi osm fanoušků po celém světě! (1. část)

Robert: Mně připadá zvláštní, že s každou generací lidí a muziky jako by děti mnohem víc protestovaly proti svým rodičům. Když se podívám na vývoj hudby, která byla populární a známá mezi velkým počtem lidí v 18. nebo 19. století, tenhle prvek protestu proti rodičům tam nevidím. Začal se objevovat až někde v jazzu, který začal být viděn jako generační revolta. Na to pak zásadně navázal rock’n’roll v 50. a 60. letech. Přijde mi, že víc harmonie bylo dřív i v rodinách a v lidském soužití obecně. Lidi možná měli i víc důvodů, aby k autoritám, například k rodičům, cítili úctu. Hudba je dnes mnohem agresivnější a drsnější, což podle mě opravdu odráží i vztahy mezi lidmi. Ale zpátky k taneční hudbě. Je strašně fajn, že díky tomu se objevila spousta nových zvuků, které by třeba jinak ani neexistovaly. Za mě je to jednoznačně inspirativní.

Muzice se věnujete na maximum. Jak se od hudby odreagováváte?
Michal: Já třeba chodím s partičkou pravidelně hrát fotbal do tělocvičny. Nijak zvlášť ho ale nesleduju. Když jsem byl ve svých řekněme třinácti letech na Spartě a viděl tam, jak si chlapíci přerážejí o hlavu dřevěný tyče od praporů, minulo mě úspěšně i takový to klubový fanouškovství. Co se dřeva týče - řežu řezbářskými dláty. Začal jsem zas po šesti letech a uklidňuje mě to. Našel jsem v tom formu seberealizace a mám čas si promyslet i věci, na který normálně čas nemám. Teď už jen najít čas na to řezbaření.
David: Já to mám jinak. Když mam volno, tak jdu do posilovny. Pak na solárko, večer do rokáče a nakonec usnu u Novy. (smích)
Robert: Já chodím se psem do přírody a zajímám se o historii.

V poslední době je hodně propíraným tématem kampaň, jíž rozjela IFPI s názvem Kopírování zabíjí hudbu. Jaký Je váš názor na kopírování CD a věci s tím spojené?
Robert: Cédéčka se kopírujou hlavně proto, že se vydavatelský firmy po celém světě zbláznily a vyrábějí nosiče, který v nákladech stojí strašně málo peněz, za šílený prachy. Mám pocit, že kopírováním se to tomu systému zase vrací.
Michal: Jenomže i ta vydavatelská firma může ovlivnit cenu desky jen do určitý míry. Pak jsou tu distributoři, prodejci a spousta dalších lidí a každej si něco přihodí.
David: Stačí, když cenu vyžene nahoru jedna firma a ty ostatní se jí pak musí držet. Kdyby se na to někdo vykašlal, byl by sám proti sobě.
Michal: Ty sice můžeš dát desku na trh za stovku, ale prodejce by byl vůl, kdyby cenu nepřiblížil ostatním deskám.
David: Samozřejmě, že pro naše profesionální účely máme taky vypalovačku. Taky jsem si pár céděček zkopíroval a musím říct, že to není ono. Mám rád desky kompletní, to znamená i s obalem. Desky, který neztrácejí identitu originálu. Je to podobný jako s obrazama. Mám rád kopie obrazů, ale nikterak mě nerajcuje věšet si třeba i dobrý kopie na stěnu. A to pomíjím etickou stranu problému. Kapela nad přípravou desky stráví třeba půl roku, což je slušná část aktivního života. Někdo do toho dá prachy na studio a na výrobu a jinej to pak ve velkým kopíruje. Když si to někdo udělá doma po jednom kousku, je to asi něco trochu jinýho, než když to má někdo jako živnost.
Michal: Já vidím vypalovačku úplně na stejný úrovni jako magnetofon. Pamatuju si, že na škole, protože študáci měli samozřejmě málo peněz, to chodilo tak, že jeden koupil desku, nahrál ji na kazety pro celou třídu. Druhej koupil zase jinou desku a tak dál. Tomu se přeci zabránit nedá. Kopírování na kšeft je ale dost hrozný, to je fakt. Jenže to funguje taky už dlouho. Nahraný kazety se přeci prodávaly po burzách. Spíš jde asi o to, podchytit to legislativně, protože lidi, kteří s tím kšeftujou, okrádají nejen muzikanty, ale koneckonců třeba i stát na daních. Vypalování je hlavně v podstatě legální. Jestliže firmy vyrábějí vypalovačky normálně domů do hi-fi věží, prakticky jako double CD, tak pro soukromý účely je to v pořádku.

Jak se vyrovnáváte s popularitou?
Robert: Tady to není tak hrozný, jako na západě. Rozhodně se kvůli tomu nemusíme stěhovat nebo měnit povolání. I když... Ještě, když jsem bydlel v jednom paneláku na Praze 8, tak se mi třeba jednou nějaká osoba ubytovala před dveřma. Neustále chtěla dovnitř a bydlela tam asi dva dny.
Michal: Naše popularita má jednu obrovskou výhodu. Když totiž přejedeš Rozvadov, stáváš se anonymním Čechem a máš klid.
Robert: To není pravda.
Michal: Pokud tam teda nepotkáš českej autobus.
Robert: Oni jsou právě všude! (smích) Například v Paříži před Eiffelovkou. To si tam jednou takhle vychutnávám klid, najednou přijede Karosa, hlavy z oken a lidi nadšený, že vidí krajana. Řvali snad ještě víc než v Česku.

Zmiňovali jsme tu koncert v Chicagu. Jak jste se tam dostali?
David: To vzniklo na pozvání krajanů, pro které jsme tam i hráli. Byl to takovej zvláštní, nostalgickej pocit. Jak jsou ty lidi odtržený od domova, koncert kapely z domoviny vnímají úplně jinak. Hráli jsme na kraji Chicaga v hale asi pro tisíc lidí. Teď jsem si to měli zopakovat, byly naplánované dva koncerty v New Yorku a jeden v Chicagu, ale nedostali jsme pracovní povolení!

Čechy a Slovensko už jste projezdili křížem krážem. Kam dál?
Michal: Já myslím, že teď je na řadě Polsko, protože nám tam vychází nejvíc "černejch" desek.
David: Je fakt, že bychom si chtěli zahrát víc než deset koncertů za rok a tohle by mohla být cesta.

Je něco zásadního, co by měl posluchač vědět, než se zaposlouchá do Slunečnice?
David: Asi, že ta Slunečnice vyrostla ze Superhlíny.
Robert: To je pravda, původní pracovní název desky byl totiž Superhlína.
Michal: Možná by ještě na konec stálo za zmínku, protože si nejsem úpině jistej, že to lidi vědí, že nám vyšly noty. Jmenuje se to Lucie Komplet a jsou to veškerý písničky kompletně v notách s textama. Takovej cancák nebo zpěvníček. Něco podobnýho, ale spíš jako učební program, vychází na CD-ROM.

A co vlastně říkáte na to, že se vaše CD prodává za cca 550 korun?
Michal: Je to síla, ale benzín stojí 30 korun, džíny 1500 a deska od U2 630. Co dodat? Lepší už to nebude a my na tom pramálo něco změníme.

Rozhovor původně vyšel v časopise Rock Report 12/2000. Vydáváme ho znovu při příležitosti dvaceti let od vydání alba Slunečnice.

Text: Milan Slezák, Jan Šída, foto: XXXX
Témata: Lucie, Slunečnice, David Koller, Michal Dvořák, Robert Kodym, P.B.CH.