ROZHOVOR | Jiří Urban: Arakain je můj život. Na Schizofrenii bychom nezměnili vůbec nic

Materiál na debut jste sbírali řadu let. Pauza mezi Thrash The Trash a Schizofrenií byla ale pouze rok. Těžili jste ještě ze starší tvorby, nebo jste na druhé album použili jen čerstvé nápady?
Na Schizofrenii vznikal materiál v nové sestavě, v nové atmosféře, s novým odhodláním a postavením na český scéně. Tedy byl zcela nový, sebevědomý, aranžérsky a instrumentálně propracovaný a pečlivě nazkoušený. Znamenal posun do dalšího levelu. Troufám si říct, že takovou desku by předchozí sestava nevytvořila.

RECENZE: Arakain reedicí Schizofrenie pokračuje v oprašování historie

Vnímal jste jako velkou komplikaci odchod bubeníka Roberta Vondrovice a kytaristy Daniela Kroba do Kreysonu? Arakain se po osmi letech dočkal řadové desky a zdálo se, že má slušně „našlápnuto“…
Ano, komplikace to samozřejmě byla. Vypadali jsme jako silná sestava se slibně rozjetou budoucností a najednou tohle. Bob se nechal zlákat na nový bubny a Krob chtěl do velkýho šoubyznysu na vyšší úrovni. Ale byli jsme silný autorský jádro. Nebáli jsme se, že nenajdeme náhradu. Jen to prostě zdržovalo. Nakonec to ale přispělo k návratu nedocenitelného kytaristy Mirka Macha.

Sledovali jste Kreyson a další tuzemskou konkurenci? Bavili jste se v kapele třeba o desce Anděl na útěku?
Samozřejmě, že jsme se potkávali, nejvíc na festivalech všeho druhu. Anděl na útěku bylo skvěle vyprofilovaný dílo s puncem německý produkce, nebývale dobrým zvukem, kytarou Jardy Bartoně a hlasem Ládi Křížka, kterej mohl v tý době jít z fleku do zahraniční kapely. Ale žánrově to pro nás byla komerce.

Byl jste i vy někdy osloven s nabídkou od jiné kapely?
Někdy na úplným začátku, když odcházel první kytarista Rudolf Rožďalovský do kapely Orient, nabídl mi, jestli nechci s ním. Váhal jsem, byla to rozjetá a známá kapela, ale pak jsme to s Alešem Brichtou prodiskutovali u piva a zlákat jsem se nedal. Pak už nikdy. Arakain je můj život.

Kytaru Mirka Macha lze slyšet už na Thrash The Trash, ale kde jste objevili tehdy velmi mladého bicmena Štěpána Smetáčka?
Chtěli jsme najít typ hráče, co posune kapelu zase o kousek dopředu, aby ta nastalá ztráta živelného dvoukopákového specialisty Boba Vondrovice byla nahrazena precizností, která by ve studiu dávala větší pocit jistoty. A pak jsem dostal tip od kamaráda, jazzového kytaristy Zdeňka “Krysy” Fišera na žáka z bubenické třídy na konzervatoři Štěpána Smetáčka. Dostal nabídku ke konkurzu a ten s jasnou přesvědčivostí vyhrál. Možná s tím ani sám nepočítal, byl velmi mladý a nezkušený. Ale škola a talent z něj udělaly hotového hráče. Pak jsme společně užili spoustu legrace a věřím, že na to snad vzpomíná dobře, přestože se léta pohybuje “někde jinde”.

Zatímco Mirek Mach je v řadách kapely dodnes, působení Štěpána Smetáčka je zaznamenané na jediném albu. Čím se odlišoval od ostatních bubeníků, kteří prošli Arakainem?
Štěpán je vystudovaný muzikant, potomek slavné hudební rodiny, člověk s velkým uměleckým talentem a jako většina výjimečných lidí je tak trochu neřízená střela. Alespoň já jsem to tehdy v jeho velmi mladém věku tak viděl. Bylo jasný, že thrashmetalový žánr určitě není to, u čeho by chtěl zůstat a ani nebyl žádný urputný fanoušek tohohle žánru. Když se odhodlal opustit naše řady, bylo vidět, že chce objevovat a zkoušet i jiné výzvy hudebního světa, což se pak naplnilo jeho účastí v projektech od folku přes pop až po rock. Nastavil určitou laťku umu a profesionality a po něm už jsme po jiném než studovaném hráči nesáhli. Oba jeho následovníci, Marek Žežulka i Lukáš Doksanský, jsou také z líhně legendárního bubenického profesora Veselého. I když už v osmdesátkách třeba Karel Jenčík byl velký profesionál a vyhraný praktik, ale metal pro něj bylo novum. Přesto nás naučil hodně rytmické kázně. Bubeník je netušeným a někdy nenápadným, o to ale důležitějším prvkem hudebního projevu každé kapely. Dalo by se skoro říct, jaký bubeník, taková kapela. (smích)

V prodejních číslech Schizofrenie zaostala za svým předchůdcem. Stěžovali jste si na přístup vydavatelské firmy Supraphon. Byl to jediný důvod, nebo byste i vy dnes udělal něco jinak?
S odstupem času už nedokážu potvrdit, natož konkretizovat naši nespokojenost s přístupem naší vydavatelské firmy. Možná tomu tak bylo, ale myslím, že především to bylo dáno dobou. Otevíral se trh nepřebernému množství dalších a jiných možností vyžití, hlad po tuzemských deskách byl nakrmen žádanými deskami zahraničních titulů a interpretů, které se sem dříve dostávaly pouze prostřednictvím černého trhu. Začínala doba kulturní recese a většina kulturních oborů se potýkala se sníženým zájmem. Deska byla vytvořena s pečlivou přípravou a společnou péčí ve studiu a myslím, že bychom na ní nezměnili vůbec nic.

Proč vlastně zvítězil název Schizofrenie?
Byl to jeden z názvů skladeb a byl zvučný a mezinárodní. To se stalo jakýmsi nepsaným kritériem při hledání dalších názvů desek. Někdy to pak byl boj, jindy to bylo vtipný. Aspoň doufám… (smích)

Ve skladbě Teror Aleš Brichta zpíval, že „skinheads berou si do rukou, s kým že tu máme teď žít, skinheads chtějí být zárukou, aby byl konečně klid“. Hnutí skinheads u nás bylo začátkem 90. let docela populární. Zaregistroval jste z jejich řad nějaký ohlas na tento song? Občas na koncertech skinheadi „nažhavili“ atmosféru způsobem, o který nikdo nestál...
Myslím, že si nevzpomínám na žádný dopad do těchto vod, na našich koncertech byly především “máničky”, i když měly třeba vlasy jen po ramena… A jak se všeobecně ví, máničky umí být bouřlivý stádo, ale určitě nejsou agresívní. Na našich koncertech se především vnímá muzika, tam “se nejde dělat bordel”. (smích)

V knize 20 let natvrdo jste přiznal, že v období  Schizofrenie Aleš Brichta dost holdoval alkoholu. Až tak, že jeden z vyprodaných koncertů jste museli odehrát na playback. Můžete s odstupem dalších let prozradit, o jakou akci se jednalo?
Ne ne. Já nechci prát špinavý prádlo… O Alešově životosprávě a vlivu na jeho život se toho napsalo dost na to, aby si úsudek udělal každý sám.

Schizofrenie je z roku 1991. V té době vyšla celá řada desek, které jsou uznávané dodnes. Měl jste tenkrát čas sledovat dění na hudební scéně, nebo jste se k některým nahrávkám kvůli vytížení s Arakainem dostal až později?
Myslím, že neexistuje hudebník, skladatel, prostě autor, který by nesledoval dění ve svém oboru. I my jsme samozřejmě neposlouchali jen svoje demáče. (smích) Muzika je obor, který jde vstřebávat kdykoliv a takřka kdekoliv a je stále, bohudík, nezastupitelným zdrojem lidské zábavy. Proto už od věků jsou populární bardové, skladatelé a zpěváci a interpreti všeho druhu. Je jasný, že i my jsme poslouchali ikony našeho žánru a bavili se tím. Jaký to pak mělo vliv na autora už je věcí každého z nich. Ale samozřejmě, že z české dechovky naše inspirace nevzešla, a že jsme čuměli za oceán.

Na trhu jsou momentálně reedice prvních dvou alb. Budete pokračovat i dalšími tituly?
Tady hovoříme hlavně o reedicích na vinylech, které momentálně opět přicházejí do módy, kdy lidi pochopili, že ten vinyl prostě hraje líp než studený digitál. V našem žánru to samozřejmě platí dvojnásob. My pochopitelně známe průběžné statistiky obliby našich skladeb a ty desky, které patří mezi ty výrazné, určitě hodláme fanouškům poskytnout i v této technologii. Digitální verze pojedou souběžně. Nutností je vypořádání vydavatelských práv, abychom mohli jako kapela s deskami nakládat, což je v případě některých labelů velký boj, nekonečná komunikace, nebo dokonce bez odezvy.

Máte za sebou jarní část výročního turné. Dost umělců si postesklo, že návštěvnost se zatím nevrátila na čísla, na která byli zvyklí. Jak si v tomto směru vedl Arakain?
Máme sestavu, která jede, nového basáka a také hlavně tahouna Honzu Toužimského, který je tváří Arakainu bezmála osmnáct let. Troufám si říct, že Arakain se řadí mezi stálice a ověřenou kvalitu na naší tuzemské scéně. Má věrné fanoušky a přibývají noví, kteří se to učí poslouchat od starších. To je dobře. Doba covidová samozřejmě postihla všechny obory podnikání, ať už je to kultura, pohostinství nebo hotelnictví a turistika. Ale ti naši si výroční koncerty ke čtyřiceti rokům kapely ujít nenechali a měli jsme plné sály a skvělé přijetí. Je krásný vidět, když s Honzou zpívá celej sál a lidi se usmívají a kývají do rytmu.

Teď jsou na řadě festivaly. Dáváte přednost samostatným koncertům, nebo festivalům, kde hrajete sice pro víc lidí, ale většinou za cenu určitých kompromisů? Ať už je to omezený čas na přípravu, ale i zkrácení samotného vystoupení.
Hrajeme hlavně pro lidi, i přes poměrně nekomerční žánr jsme ještě stále “masovka”. Takže fanouška chceme potěšit kdekoliv a kdykoliv. A když to někde není přímo náš fanoušek, tak o něj bojujeme a snažíme získat na svou stranu. Třeba nedávno jsme hráli po Michalovi Davidovi. Tak tam byl boj téměř marný, protože lidí, kteří šílí z této ikony socialistické kultury, je v publiku stále mnoho. Bohužel. Festivaly máme rádi, vidíme se s kolegy, které přes rok nepotkáme. Multižánrové festivaly jsou pak o to větší výzva. Techniku máme uzpůsobenou a připravenou tak, aby nás omezené časy nepřekvapily. Jsme parta profíků.

Sledujete během těchto akcí jiné skupiny?
Ty, co nás baví nebo zaujmou, tak ano. Paradoxně se jdeme podívat spíš na nemetalové interprety, protože z většiny “metalových” se v poslední době stává instrumentálně průměrný mainstream. Hrdý a zásadový kapely na velkých festivalech místo nenajdou. Vkus se podřídil konzumu a stádu. Proto je takový Michal David pořád tady.

Na podzim vyrazíte na druhou část turné, která má mít rozdílný setlist. Můžete nám mírně poodhalit, jakou písničku třeba posluchačům zahrajete?
Amadeus nebo třeba Thrash The Trash, ale i něco z “pravěku”. Všechno pak směřuje k největšímu finále v pražské O2 universum 28. ledna 2023, na výročním megakoncertu ARAKAIN 40 LET. Tam se čtvrtá dekáda uzavře a dá-li osud, vstoupíme do té páté.

Text: Tomáš Rumler, foto: Kateřina Helmichová, Eduard Jahelka
Témata: Arakain, Jiří Urban, Schizofrenie, metal, thrash, interview