ROZHOVOR | Eva Burešová: Můj hlas nesedí na věci, které jsou aktuálně v rádiích

Zpíváte odmalička, v posledních letech vás však televizní diváci poznávali spíše jako herečku. Nyní se hudbě opět začínáte věnovat trochu více…
Z hudby jsem nikdy úplně neodešla. Hrála jsem v muzikálech, měla jsem koncerty s orchestry a hostovala jsem v jiných kapelách. Nahrála jsem i pár svých věcí, které ale nakonec nevyšly. Dávala jsem si pauzu, byla jsem lehce hudbě vyhořelá. Co si budeme povídat, není jednoduché se tady prosadit.
V roce 2018 jsem soutěžila v národním kole Eurovize, které nakonec vyhrál Mikolas Josef. Tehdy jsem nakopla samu sebe a řekla jsem si: „Dost bylo hraní v divadlech, pojďme zase zpívat.“ Každá zpěvačka, která nevládne autorským talentem, potřebuje svého skladatele. Čekala jsem, až se nám spojí cesty s Vaškem a Eliškou Bártovými, kteří mi teď skládají písně. A k tomu došlo právě na Eurovizi, která odstartovala naši spolupráci.

Zasahujete Vaškovi s Eliškou do textů? Nebo vše necháváte zcela na nich?
Mezi námi nejde jen o pracovní propojení, ale o velmi silné přátelské, lidské pouto. Znají mě. Ví, co řeším a není to tak, že bychom si psali jen občas, jsme naopak v téměř každodenním kontaktu. Vědí, co se děje v mém životě a pokud někoho z nich inspiruje, co se u mě děje, napíšou o tom. Nikdy jsem jim do textů nezasahovala. Maximálně jsme změnili jedno slovo, protože se mi špatně vyslovovalo nebo se v těch výškách těžko zpívalo.

VIDEOROZHOVOR | Ewa Farna a Eva Burešová: Kdybychom měly každá čtyři děti, založíme si velkou kapelu

Vlastní písně tedy nepíšete?
Po několika letech mě teď políbila múza a já jsem začala psát i vlastní věci. Je to ale tak, že to, co jsem napsala, jsem dala na úpravu Elišce. Přišla mi odpověď, že jde o krásné texty a není na nich co měnit. A vlastně s ní souhlasím. Když si člověk napíše text sám, nemělo by se do něj příliš zasahovat, protože pak by to nešlo stoprocentně z něj.

Jak vypadá váš tvůrčí proces? Sednete si někam do kouta, kde tvoříte, nebo vás napadají texty třeba při cestě autem?
Od té doby, co mám dvě děti, není jednoduché najít si klidný kout, kde bych mohla hodinu, dvě tvořit. Mám proto u sebe pořád něco na psaní, nebo telefon, do kterého si nápady zaznamenávám. Poslední tři, čtyři dny jsem kolem sebe asi měla více múz. Napadaly mě texty, třeba když jsem šla ze schodů. Okamžitě jsem dala dítě mámě, vzala si telefon a zaznamenávala jsem melodii, psala jsem texty. (smích) Návrh melodií jsem okamžitě poslala dvěma skladatelům, se kterými aktuálně spolupracuji a uvidíme, co z toho vznikne.
Každopádně rozhodně to není tak, že bych si řekla: „Dneska je pondělí, tak od 13:30 do 15:20 budu tvořit.“ (smích) Ale je pravda, že jsem pod určitým tlakem, protože mě čeká turné, na kterém bych ráda představila nové věci.

„Jako malá jsem udělala narozeninovou oslavu a nikdo na ni nepřišel.“

Zmínila jste turné. Na co se na něm fanoušci můžou těšit?
Zazní na něm písně, které už fanoušci znají a na které se už určitě stejně jako já těší. Je fantastické, když s námi na koncertech lidé zpívají. Samozřejmě bych jim ráda nabídla nové věci, které ještě neměli možnost slyšet. A zahrajeme také převzaté věci, skladby, které rádi s kapelou posloucháme.

K turné jste nachystala speciální merch, výtěžek z nějž poputuje na charitativní účely. Máte vybranou nadaci, které peníze pošlete, nebo půjdou konkrétním lidem?
Momentálně jsem ve spojení s jednou nadací, která má pod sebou hromadu příběhů. Spolu jich několik vybereme a daným lidem pomůžeme. Snažíme se, abychom někoho podpořili vždy v tom městě, kam s kapelou zavítáme.
Myslím si, že pokud má člověk tu možnost a prostředky, pomáhat by měl. Chtěla bych to, že se mi daří, že lidé přijdou na koncerty, nějak vrátit. A rozhodla jsem se pro tuto cestu. Součástí merche nejsou jen hrníčky, trička nebo samolepky. Protože na mé koncerty chodí lidé různých generací, snažili jsme se vymyslet něco pro všechny.

Pokud se nepletu, odehrála jste sice nějaké koncerty, ale na turné jste zatím nevyrazila…
Pořád jsem se bála toho, že nikdo nepřijde. Mám to v sobě asi nějak zafixované. Pravděpodobně to vychází z dětství, kdy jsem udělala narozeninovou oslavu a nikdo na ni nepřišel. (smích) To ve mně asi zanechalo tak silnou stopu, že se doposud bojím. Třeba v prosinci jsme měli vánoční koncert v Malostranské besedě a já jsem se do poslední chvíle bála, že nikdo nedorazí. Až mi před koncertem ukázala manažerka kapely fotku, a na ní byla Malostranka a hlava na hlavě.

Kdo přišel s tím nápadem, ať vyrazíte na turné?
Tato myšlenka přišla od jednoho člověka, který mi řekl, ať to prostě zkusím. A je pravda, že dokud člověk něco nezkusí, nezjistí, jaké by to mohlo být. Pak bych si v sedmdesáti mohla říkat, proč jsem do toho nešla. Nic od toho nečekám… Nemyslím si, že budu mít narváno, ale vzhledem k tomu, jak se lístky prodávají, tam asi nebudu ani sama. I kdybych ale hrála pro jednoho člověka, bude to stát za to. Že si vás chce někdo poslechnout naživo – to je splněný sen.

Představte nám svou kapelu…
Mám naprosto fantastickou kapelu, dokonce si myslím, že jí je až škoda na můj žánr (smích), protože jsou všichni skvělí. Baskytarista Marek Cába, ten co dokáže zahrát, to je něco neuvěřitelného. Kryštof Tomeček – kytarista a kapelník, je taky fantastický. Hraji s ním už šest let a pro mě tady není lepšího kytaristy. Vždycky je připravený. Stejně tak pianista Kryštof Pobořil a bubeník Pavel Plašil. Všechno to jsou neuvěřitelní muzikanti. Jsem vděčná, že mám kolem sebe tým, kterému můžu maximálně věřit. Skvěle nám to šlape a moc se na turné těším.

TOP 7 videoklipů týdne: Kryštof v romantické baladě, Eva Burešová odpovídá hejterům a Štěpán Kozub nahrál píseň k hororu

Konzultujete s nimi, co budete hrát?
Vždycky. Sestavujeme spolu také playlisty, každý do něj může mluvit, aby nás hraní všechny bavilo. Nejvíc je teda baví, když hrajeme věci, které nejsou moje (smích), třeba z Bruna Marse jsou nadšení, ale věřím, že se to změní!

Před turné jste vydala desku…
Je pravda, že tento rok pro mě bude albovým rokem. Před turné jsem vydala desku, na níž jsou věci, které už lidé znají plus pár nových písní. Zároveň je na ní skladba Once Upon A Time v novém kabátě. Původně šlo o pokus o taneční hudbu, na koncertech ji ale hráváme v tvrdší, rockovější verzi. Rozhodli jsme se ji tedy takto i nahrát a na CD zařadit.
A pak chystáme ještě jednu věc. Chtěla bych oslovit i jiné skladatele, tak uvidíme, jak to vyjde. Každopádně tento rok toho bude víc.

„Nemyslím si, že by interpret měl celý život hrát jenom jeden styl.“

Písně, které jste doposud vydala, znějí spíše muzikálově. Nepřemýšlela jste, že byste se vydala popovější nebo rockovější cestou?
Naše hudba nemá konkrétní žánr. Sama bych řekla, že sound Vaška není až tak muzikálový, jako spíše filmový. A myslím si, že mně tento žánr sedí. Můj hlas příliš nesedí na věci, které jsou aktuálně v rádiích. Ale uvidíme. Chtěla bych si teď právě něco z tohoto ranku vyzkoušet. Otázkou je, jak se v tom budu cítit.
Nemyslím si, že by interpret měl celý život hrát jenom jeden styl. Pokud samozřejmě nechce. U jednoho vydavatelství jsem se v minulosti setkala s tím názorem, že bych to neměla mixovat. Ale já… Je mi to jedno. Chci si dělat, co chci já. (smích) Věřím tomu, že ve vydavatelství ví, co funguje. Ráda si nechám poradit, stejně jako si teď nechávám radit od vydavatelství, se kterým momentálně spolupracuji, ale život je hrozně krátký na to, abych dělala věci, které nechci dělat. Tím, že mě hudba neživí, můžu si jenom „hrát“.

Máte volnost…
Ano, mám. A jsem hrozně vděčná za to, že to tak mám. Chci dělat to, co mě baví, ne to, co baví někoho jiného. A samozřejmě když se to propojí, a baví to mě i ostatní, což se mi teď děje, jsem nejšťastnější interpret na světě.

Máte vy sama interpreta, ke kterému jste odmalička vzhlížela, poslouchala jste všechny jeho písničky?
Takových je víc. Mojí nejoblíbenější kapelou jsou Beatles. Odmalinka jsem vyrůstala na soulové hudbě – jazz, blues, R&B… Takže Billie Holiday, Whitney Houston a další černošské legendy, které mají obrovský hlasový fond. V Česku je trochu složitější tuto hudbu dělat. Snažila se o to spousta lidí, ale posluchače si to tady nenašlo. Určitě se to ale dá zkombinovat s moderní hudbou, která u nás funguje. Příkladem může být Ewa Farna.
Mým hnacím motorem ale byla i Beyoncé, ženská, která vždy věděla, co chce. A i když jí všichni říkali, že na to nemá, věřila si a dokázala moc věcí. Několik vydavatelství ji vyhodilo s tím, že nemá singly, nakonec jich na albu měla pět. A momentálně má nejvíce Grammy v historii. Je to „buchta“, která si šla za svým a přesně tak to chci dělat i já.

Zmínila jste Whitney Houston. Aktuálně hrajete v muzikálu The Bodyguard, který je adaptací filmu, ve kterém zpěvačka ztvárnila hlavní roli. Měla, nebo možná stále máte, respekt před písněmi?
Je velký rozdíl zpívat písně v angličtině a v češtině. Její věci jsem zpívala nesčetněkrát, vyrostla jsem na ní a její skladby vždy patřily do mého repertoáru. Ale zpívat je v češtině, to je opravdu velký rozdíl. Čeština je na zpěv velmi náročná. Je to tvrdý jazyk, ve kterém se nedá feelovat, nedají se do zpěvu dávat kudrlinky, které jsou pro tuto hudbu specifické a když už, tak to zní velmi zvláštně. Zároveň od toho ale člověk nemůže upustit, takže hledáme místa, kde jsou feelingy snesitelné.
Představení je extrémně náročné. Moje role – Rachel Marron - nesleze z jeviště. Zároveň je spolu s její sestrou jediná, která v muzikálu zpívá. Není prostor, aby si člověk někde odpočinul. Návštěvníci nás určitě srovnávají nebo budou srovnávat s originálem a věřím, že se spoustě lidí překlad do češtiny nelíbí, protože na něj nejsou zvyklí. Proto bych chtěla poprosit diváky, kteří se na muzikál chystají, aby se nás snažili nesrovnávat. Protože nikdo z nás není Whitney Houston. Každý jsme sám sebou.

Vy jste teď delší dobu v muzikálech neúčinkovala. Co vás přimělo kývnout na tuto nabídku?
To dílo. Muzikál jsem začala studovat právě kvůli velkým americkým muzikálům, které se tady nedělají, nebo se nějakou dobu nedělaly. Naposled jsem hrála v Drákulovi a Času růží, což byla pocta panu Gottovi, nemohla jsem to odmítnout. Jsou to nádherné věci. Pak jsem občas něco zkusila, nabídky přicházely, ale já z nich nakonec vždy vycouvala. Nesplňovaly to, co jsem v muzikálech chtěla dělat. Když proto přišla nabídka na The Bodyguard, okamžitě jsem kývla. Jak říká i Rachel v muzikálu: „Pro tohle jsem dřela celej svůj život. A nikým si to nenechám vzít.“ A já s ní souhlasím. Přesně pro tento muzikálový kus jsem pracovala celý svůj život a myslím, že nabídka přišla v nejvhodnější dobu. Jsem na roli připravená.

Hrajete v Zoo, připravujete alba, chystáte turné a muzikál… Navíc jste maminka. Jak se vám to vlastně daří skloubit?
Je to náročné, to ano. Naštěstí mám partnera, který je skvělý táta, takže když jsem v práci, hlídá dítě. Starší chlapeček je v té době ve školce a mám podporu také v mojí mámě, která mi hodně pomáhá. K mé práci to ale patří a díky Bohu, že se mi v devětadvaceti letech podařilo mít dvě děti. Znám spoustu kolegyň, které se rozhodly pevně věnovat kariéře a teď jim je třicet, čtyřicet a začínají chtít mít děti, a to už není tak jednoduché. Tak jak mi to ten nahoře zařídil, to beru, s velkou pokorou a velkým vděkem a snažím se do všeho dát sto procent. Neříkám, že jsem úžasná máma nebo úžasná zpěvačka, ale snažím se.

Text: Andrea Štipčáková, foto: Lukáš Zima, Iveta Valentová, Denisa Votápková
Témata: Eva Burešová, The Bodyguard, Václav Noid Bárta, Whitney Houston, Beyoncé, Zoo