Martin Harich interview: Nejkrásnější místa jsou ta, kde se ještě nestojí fronty na vstup

Martine, tvoje nové album se jmenuje Mapy. Má pro tebe to slovo vedle toho, že jsi vášnivý cestovatel, ještě nějaký další význam?
Název Mapy má pro mě víc významů. V jedné rovině znamená opravdu cestování, ta druhá rovina je duševní. A Mapy zároveň představují každý krok, který ve svém životě uděláme. Ne jen já a lidé kolem mě, ale my všichni. Cítil jsem, že je to přesně to slovo, které album vystihne, které pospojuje všechny cesty, co se proplétají naším životem. Zosobňuje pocit, který bych chtěl, aby deska v lidech vyvolala.

RECENZE: Martin Harich pátrá úspěšně. Z teen idolu je šikovný písničkář

Loni jsi vydal EP Pátram, kde byly klidnější písně, na desce Mapy ale převládají spíš ty svižnější. Bylo tvým záměrem alba takto koncepčně rozdělit?
Ano, chtěl jem v tom udělat trochu pořádek. Hudba, kterou jsem psal pro EP Pátram, ve mně vyvolává pocity klidu, je mi velmi blízká. Ale nechtěl jsem, aby v mých jednadvaceti letech moje tvorba působila pouze přemýšlivě a hloubavě. Snažil jsem se, aby toto album bylo jasnější, optimističtější. Oproti EP, které mělo 5 písniček, je jich tu rovnou 15. Věřím, že to pro fanoušky bude příjemná změna a že deska je dost pestrá na to, aby unesla i větší počet songů.

Některé písně z posledních let, například Under The Lamps nebo Chocolate, se ale nedostaly ani na EP, ani na desku. Proč?
Protože jsou zpívané anglicky a mezi ty se slovenskými texty moc nezapadaly. Plánuji ještě další album, které bude celé v angličtině, kromě těchto dvou se tam objeví ještě dalších deset písniček. I tohle album už mám hotové a v následujících měsících ho nahraji a určitě i vydám. Kdyby si někdo chtěl pořídit nosič, kde najde veškerý můj dosud zveřejněný repertoár, na mém webu si může objednat speciální USB diskografii. Ta obsahuje všechno, co jsem dosud vydal.

Martin Harich interview: Miluji cesty po Evropě za buskingem. Ve Švýcarsku jsme hráli i přes zákaz

NAHRÁVÁNÍ V KARAVANU I V TATRÁCH

Vraťme se ještě k Mapám. Je o tobě známo, že rád cestuješ, kromě Evropy jsi navštívil i řadu zemí v Africe nebo Asii. Jak moc tě cestování inspiruje pro psaní písniček?
Hodně. V rámci desky Mapy jsem dokonce udělal celkem netypický krok, protože jsem většinu vokálů nahrával právě na cestách. Nosil jsem s sebou mikrofon a počítač a zjistil jsem, že častokrát je místo a pocit, se kterým písničku nahráváš, mnohem důležitější než to, zda ji nahráváš v nějakém špičkovém studiu s výborným producentem. Schválně jsme to porovnávali a nahrávky z cest měly dokonce lepší zvuk než ty ze studia, což je naprosto fascinující. Pro mě je obrovský objev, že se v roce 2017 dá takto nahrávat. Vždycky mě totiž stresovalo, že má člověk třeba dvě hodiny ve studiu na to, aby natočil píseň, která po něm zůstane navždy.

foto: Alexandra Laňková

Na jakých konkrétních místech jsi nahrával?
Například singl Marilyn Monroe jsem nazpíval v Německu v karavanu. Předtím jsem tři měsíce pro tu písničku marně hledal správný výraz, v karavanu jsem to zvládl zazpívat napodruhé. Píseň Pantomima jsem nahrál v Téryho chatě v Tatrách (2 015 metrů nad mořem, pozn. red), čtyři hodiny jsem šlapal pěšky s batohem na zádech a pak šel na to (smích). Byl to neuvěřitelný pocit, zpívat a dívat se při tom na Tatry. Z kaple Kaštelu v Tomášově jsou ženské vokály, andělské zpěvy. Chorálové popěvky jsou všechny ze staré tenisové haly, není v nich nic digitálního. Něco jsme nahrávali i v Rakousku, Ázerbájdžánu nebo na hotelových pokojích, například Simu Martausovou v Bratislavě. Věřím, že právě tyhle drobné detaily odlišují atmosféru jednotlivých písniček.

VIDEOROZHOVOR: Martin Harich: Už vím, že dobrá hudba nemusí být jen hustá a mastná

Dovedl bys spočítat, v kolika zemích a na kolika kontinentech album vznikalo?
Zemí bylo kolem deseti, kontinenty dva - Evropa a Asie. V Africe jsem bohužel nenahrával, neměl jsem s sebou techniku, byl jsem tam jen s batůžkem.

Nevzal sis s sebou ani kytaru, abys mohl místním hrát svoje písničky?
V té době jsem ještě neměl skládací kytaru, kterou jsem nedávno dostal od pana Furcha, takže jsem opravdu vyrazil jenom s batůžkem a vlivy spíš nasával, než rozdával. Měl jsem s sebou alespoň mobil, do kterého jsem si nahrával nápady. Nechal jsem tam místním pár svých desek, většina z nich si je ale bohužel nemá kde pustit. Technika tam ještě v malých vesničkách není samozřejmost. Jednomu chlapci, který vlastnil jednoduchý smartphon, jsem daroval svůj bluetooth reprák, byl také muzikant a chtěl jsem mu udělat radost. Do Afriky jsem zavítal během bláznivého měsíce, kdy jsme s přítelkyní loni v září za měsíc absolvovali 16 letů, obletěli jsme snad půl světa. Byli jsme v Bangkoku, Dubaji, v Indii, Tanzánii, Etiopii a na mnoha dalších krásných místech. Letenka byla za babku, nešlo to nevyužít. 

BLOG: Martin Harich píše o britském X Factoru i o tom, proč neodvysílali jeho vystoupení

JE SKVĚLÉ VIDĚT KOLOSEUM A EIFFELOVKU, ALE SVĚT JE BAREVNĚJŠÍ

Afrika není zrovna turisticky nejvyhledávanější oblast. Co tě do ní přivedlo?
Myslím si, že nejkrásnější místa jsou ta, kde ještě nejsou žádná zábradlí, kde se ještě nestojí fronty na vstup. Je skvělé vidět Koloseum v Římě a Eiffelovku v Paříži, ale svět je mnohem barevnější. Někdy mě život postaví do takové situace, že se rozhodnutí vlastně dějí za mě. Například letos jsem se neplánovaně podíval do Ázerbájdžánu. Byl jsem osloven, abych reprezentoval Slovensko na mezinárodní hudební soutěži. Snažím se si takové příležitosti pouštět do života. Nakonec jsem v soutěži se skladbou Under The Lamps skončil na čtvrtém místě.

Stále jezdíváš hrát po ulicích do evropských měst. Jaký je to pocit být znovu v roli neznámého muzikanta a získávat pozornost kolemjdoucích?
Hraní na ulici miluji, rozšiřuje mi to rozhled, potkávám nové lidi, cestuju, poznávám nová místa. Jedinou nevýhodou je to, že se na ulici obvykle hrají převzaté písničky. Nerad bych si zvykl na hraní coverů, pro mě je naopak důležité tvořit vlastní písně. Na ulici zařazuji své skladby velmi opatrně, napřed musím získat pozornost kolemjdoucích. Až když se to povede a navážu s lidmi nějaký kontakt, zkouším zahrát něco svého. A tam se to rozlouskne - buď odejdou, nebo zůstanou, poslouchají a případně si i koupí CD.

Jak často momentálně jezdíš za pouličním hraním do zahraničí?
Nerad jezdím sám, takže většinou vyjíždíme spolu s Thomem Artwayem. Ještě tři roky nazpět jsme jezdili skoro každý měsíc, ale v poslední době máme oba hodně práce, takže to vyjde třeba čtyřikrát do roka. Letos jsme byli zatím dvakrát, v únoru v Dánsku a Německu, to jsme hráli v Kodani na náměstí, když byly mínus dva stupně. (smích). Teď v létě jsme byli v Itálii a cestou domů jsme se zastavili ještě v Rakousku a Německu, to byl krásný zážitek. Byl to výjimečný busking, protože jsme tentokrát nehráli každý zvlášť, ale spolu jako duo.

K desce máš připravenou i sérii obrazů od Abbie Puskailer, které se vážou k jednotlivým písničkám. Jak tě taková spolupráce napadla?
Přišel jsem v Bratislavě do kavárny a na stěně visely krásné obrazy. Podíval jsem se na jméno autorky a už druhý den jsem jí volal (smích). Obrazy se vyvíjely spolu s deskou. Posílal jsem Abbie nahrávky průběžně tak, jak vznikaly. V lednu jsem jí poslal první nahrávky z mobilu, pak zvlášť bicí a basu, k těm jsem později přidal ještě zpěv, pak první mixy a na závěr master. Až v říjnu vyrazím na své první slovenské turné, obrazy s námi poputují, budeme je vystavovat. Původně jsme chtěli, aby měla každá písnička svůj obraz, ale to by je Abbie malovala ještě rok, takže jich je nakonec osm. Cover alba je opravdu mapa a zobrazuje miniatury všech jednotlivých obrazů.

Proč nebude turné také v Česku?
V Česku jsem byl na turné minulý rok a letos jsem se chtěl soustředit na Slovensko. Už půl roku se na to připravujeme a nechci rozmělňovat energii. Navíc si myslím, že není třeba jet každý rok turné v jedné zemi, jsme malé státy, a když je něčeho hodně, není to dobře. Možná ale na Česko dojde na jaře.

text: Josef Martínek, foto: Alexandra Laňková (rozhovor), archiv

Témata: Martin Harich, Mapy, Thom Artway