Vydáno 19.09.2017 | autor: Josef Martínek
Před deseti lety napsal Marek Ztracený svůj průlomový hit Ztrácíš, který ho katapultoval do první ligy české pop music. Cesta k jeho největšímu koncertu v pražském Foru Karlín, který se odehraje 27. listopadu, ovšem byla dlouhá a místy trnitá. "Přiznávám, že byly doby, kdy jsem to chtěl pověsit na hřebík," říká otevřeně v rozhovoru.
Marek Ztracený interview: Zažil jsem velký boom, šílený rock'n'roll i pomyslné dno. Život mi zachránil můj syn
Marku, 27. listopadu vystoupíš ve Foru Karlín. Co tě vedlo k tomu, abys uspořádal svůj dosud největší koncert?
Je to 10 let, co jsem složil písničku Ztrácíš, a říkal jsem si, že by to chtělo oslavu. Koncert věnuji všem, které jsem za těch 10 let potkal, kteří mi pomáhali, ale třeba i těm, kterých se moje písničky nějak dotkly. Je to zároveň i splnění mého dětského snu. Už teď je prodáno víc lístků než na jakýkoliv můj jiný koncert. Máme navíc spolupráci s Českými drahami, které fanoušky na koncert zdarma odvezou, pokud si včas koupí vstupenku. Díky tomu je paradoxně prodáno mnohem víc lístků mimo Prahu než v ní. Koncert tak bude vlastně celorepublikový.
FOTOREPORT: Marek Ztracený zahrál na lodi. Harmonika Tour je jeho nejkomornější šňůra
Deset let, to už je důvod k rekapitulování. Tvoje kariéra velmi rychle vyletěla nahoru, ale prošel jsi i složitějším obdobím, je to tak?
Prošel jsem si snad vším, obrovským boomem, kdy jsem přišel z malé šumavské vesničky v lyžařské bundě do Prahy, rychle jsem se prosadil a vydělal hodně peněz. Brzy jsem zjistil, že showbyznys není vždycky fér. Měl jsem pocit, že mi hodně lidí křivdí, s každým jsem se hádal, víc jsem pil, než skládal. Obrovský množství lidí mě milovalo a stejně tak velké množství nenávidělo a já nevěděl proč. Byl jsem najednou doslova ztracenej. Zažil jsem šílený rock'n'roll, kdy jsem všechny peníze, co jsem vydělal, rychle utratil, dostal jsem se do velkých problémů. Život mi zachránil můj syn, od doby, co se narodil, mi zase všechno začalo dávat smysl. Hráli jsme i na návěsu od traktoru a postupně jsme se zase dostali do pozice, kdy hrajeme na největších festivalech ve skvělých časech, rádia mě hrají a mám kolem sebe výborný tým. Přiznávám, že byly doby, kdy jsem to chtěl pověsit na hřebík. Na druhou stranu, to, co jsem v tomhle období zažil, nezažije pět zpěváků za celý život. Bohužel se to nedá vyprávět.
Co byl ten zlom, kdy začal jít zájem o tebe zase nahoru?
Odešel jsem od svého vydavatelství a přešel k BrainZone, které tehdy začínalo. Šlo o malinkou firmu. Scházeli jsme se v mém oblíbeném baru Harley's, kde jsme trávili spoustu času a končili kolem sedmé, osmé ráno. Kluci měli spoustu nápadů, ale já jim moc nevěřil. Přesto jsem do toho šel, neměl jsem co ztratit. Složil jsem desku V opilosti, písničku Sex s ex, a najednou jsem zjistil, že nekecali. Singl byl dlouhé týdny nejhranější v českých rádiích a všechno se zase rozhýbalo. Nakonec ale i tahle spolupráce skončila a já stál na rozcestí, co dál.
Létofest v Plzni. Fanoušky bavili Rybičky 48, Marek Ztracený nebo Čechomor
Kterým směrem ses pak rozhodl vydat?
Rozhodl jsem se, že teď už budu dělat věci jen podle sebe a postavil jsem si vlastní tým. Když nad tím přemýšlím s odstupem těch pěti let, musím se smát. Mojí booking manažerkou se stala má účetní Simona Vařilová, která nikdy neměla s hudebním projektem nic společného, ale stoprocentně jsem jí důvěřoval. Technikem, a později road manažerem, se stal pojišťovák Miloš Sedlák, který s námi jednou jel na koncert jako záskok za řidiče. První koncert nevěděl, co je kapodestr a neměl nejmenší tušení, jak se co dělá. Nikdy na nic nehrál. Dnes oba dva patří ke špičce svých oborů v České republice. Postupně se do týmu přidávali zvukaři, další technik, osvětlovač, grafik a mediální specialista, který se snaží, abych neříkal věci stále tak upřímně.
Mám fantastickou stálou kapelu. Celý tým má dnes 11 členů a je to svým způsobem firma. Máme jednu zásadu - Všichni členové kapely a crew Marek Ztracený jsou stálí a nejsou to tzv. holiči. Prošli jsme si tu trnitou cestu společně a máme daleko hlubší vztah, než si kdokoliv umí představit, i přestože se někdy šíleně hádáme.
Zdá se, že navíc patříš mezi interprety, kteří dokážou oslovit lidi naživo. Tvoje současná vystoupení jsou plná energie, to musí být pro ty, co tě pamatují jako kluka za piánem, docela překvapivé, že?
Myslím, že ty začátky mojí kariéry mi trochu ublížily, protože jsem na to asi nebyl připravený. Všechno se sehrálo hrozně rychle. Nikdy jsem předtím nevystupoval jako frontman pro tisíce lidí a najednou jsem byl nejhranější interpret v rádiích. Všichni čekali, že přijdu na pódium a spadne to, ale já vlastně vůbec nevěděl, co mám dělat. Řekl bych, že dodneška jsem vlastně v pozici, kdy musím lidi přesvědčovat. Na koncerty už chodí ve velkém množství, ale pořád jsou lehce nedůvěřiví. Těší mě, když si pak pochvalují, že čekali něco pomalého, unylého, ale koncert je bavil. Až časem jsem pochopil, že kdybych měl na pódiu skákat po hlavě, aby se lidé bavili, tak do toho musím jít, strašně mě naplňuje bavit lidi, proto přece na koncerty chodí. Našel jsem se v tom.
RECENZE: Marek Ztracený už má Pády za sebou, nová deska se mu povedla
Věříš, že jsi tedy našel svoje místo na scéně a už nejsi jen „Marek Ztracený, ten za piánem", ale i „Marek Ztracený, ten rocker"?
Těžko říct, ale rozhodně jsem doteď jediný, kdo na Andělech našrot opilý v přímém přenosu rozbil kytaru o zem (smích).
To byl krok, na který jsi dnes pyšný, nebo ho spíš lituješ?
Byla to hrozná hloupost, nemohl jsem udělat nic horšího. Martin Ledvina, můj tehdejší producent, mi říkal, že když hraju poprvé v televizi, měl bych udělat něco zajímavého, s nadsázkou řekl, že třeba roztřískat kytaru. Nechápal jsem to, říkal jsem si: "Proč bych to dělal?" Ale byl jsem tam už od rána, s každým jsem se seznamoval a dal panáka, bylo jich asi 14. A když jsem večer hrál, řekl jsem si: "A proč vlastně ne?" Rozbil jsem kytaru, a dokonce jsem zahlédl, jak se odštípnutý kousek dřeva zapíchnul někomu z diváků do krku. Skončila písnička a nikdo netleskal. Cítil jsem se jako frajer, ale když jsem sešel z pódia dolů, uvědomil jsem si, že jsem vůl.
V té době ses tedy asi opravdu trochu hledal...
Především jsem lidem lhal, respektive jsem lhát musel. Nikdy jsem nebyl ten miláček, co zpívá zamilované písničky a je extrémně hodný na holky. Tu iluzi vytvořilo vydavatelství a já věděl, že to lidé chtějí, ale nebyl jsem to já. Vždycky jsem byl spíš ten trochu problémovej kluk, co si uměl udělat zábavu kdykoliv a kdekoliv. Často mi někdo radil, co mám říkat, jak mám komunikovat s médií, ale nakonec to nebylo nic platné, protože jsem pak stejně vždycky něco plácnul (smích). Dnes si už nemusím na nic hrát a hlavně jsem tak nějak dospěl a pochopil, že život a hudba není o hejtování a hraní si na něco, ale o pokoře a práci.
Tvůj nový singl se jmenuje Léto 95. Vážou se k létu roku 1995 nějaké tvé osobní vzpomínky?
Měl jsem nádherné dětství, naprosto idylické, vyrůstal jsem na Šumavě se skvělými rodiči, všechno bylo zalité sluncem. O tom pro mě ten song je. Mám radost, že mi v klipu hraje spousta skvělých lidí, kteří se nějak vážou k 90. letům - například Jiří Bartoška, Lucie Bílá, Tereza Pergnerová, Miroslav Donutil, Igor Timko, Matěj Ruppert, Michal Malátný, Martin Dejdar, a dokonce i Karel Gott. Všichni si tam zahráli, aniž by za to chtěli zaplatit. Obvykle mě natáčení klipů nebaví, ale tady se sešlo 14 skvělých osobností, všichni byli milí, pokorní, pozitivně naladění. To už se asi nikdy nepovede zopakovat.
V písničce zpíváš: "Tenhleten svět byl lepší než teď..." V čem byl podle tebe lepší?
Myslím, že snad ve všem. Lidi věřili na to, že bude dobře, dnes mám pocit, že jsou všichni trochu v křeči. Taky mě moc neoslovil fenomén sociálních sítí, které v té době nebyly. Byla to krásná doba, ale ani dnes rozhodně nežiji v depresích, život mě baví. Někdy jsem trochu za blázna, protože si žiju ve svých vlastních představách. Je hezké se na chvíli zavřít do vlastního světa.
Píšeš také písničky pro jiné interprety, jaká byla spolupráce s Martou Jandovou na jejím novém singlu Školíš mě? A chystáš teď pro někoho píseň?
Martu mám vážně rád, je to skvělá zpěvačka, má ohromnou energii. Písnička jí sedla, možná u ní někoho překvapí ta zamilovaná poloha. Singl skvěle zprodukoval Dalibor Cidlinský a celá spolupráce byla i lidsky příjemná a i naše společné letní koncerty jsme si užili. Zrovna včera jsem byl ve studiu s Karlem Gottem, který nazpíval moji písničku, jsem z toho furt úplně hotový. Pořád skvěle zpívá a navíc vyprávěl zajímavé historky, musel jsem se pořád štípat, jestli se mi to nezdá. Dřív jsem ale svoje písničky nikomu moc dávat nechtěl.
Proč?
Protože jsem měl pocit, že se tím vzdávám kousku sebe a navíc jsem nechtěl, aby je někdo zpíval. Byl jsem trochu lakomec, protože jsem si říkal, že pokud má být písnička úspěšná, chci ji zpívat sám. (smích) Ale jsem teď autorsky plodný, takže mě baví, když někdo jiný zpívá, co jsem napsal.
A pro sebe máš v zásobě napsané nějaké nové písničky?
Mám jich 50. Plánuji novou desku. První singl Vlastní svět vyšel už loni, bude tam i aktuální Léto 95 a také dva duety. Výběr, které písničky se na desku dostanou a které ne, ale ještě hotový nemám. Hodně to konzultuji i s Martinem Červinkou, který mě kdysi objevil, a dodnes jsme v kontaktu. Jsme přátelé, hodně mu věřím a spoustu věcí mi odpustil. Vydat Vlastní svět jako singl byl jeho nápad, řekl: "Všechno ostatní teď nech, a vydej tohle." A měl zase pravdu.
Na některé koncerty už vozíš svého syna, který má také kladný vztah k hudbě. Myslíš, že z něj roste tvůj nástupce?
Určitě to není jeho povinnost, ale má k tomu blízko, skvěle bubnuje, mám z něj radost. Nedávno začal chodit na piáno a chodí ke stejné učitelce jako já, učí ho ve stejné třídě a úplně stejně to tam voní (smích). Když jsem ho tam vedl za ruku, dojalo mě to. Kromě toho ale hraje i hokej a bude záležet na něm, co bude chtít jednou dělat.
text: Josef Martínek, foto: Alexandra Laňková
Témata: Marek Ztracený, Forum Karlín, Léto 95
