DJ Loutka interview: Nedokážu si představit, že bych chodil do práce!

50 let. Jaké to bylo?
Spíš jaké to pořád ještě není! 49 je normální věk, žádný zázrak. Vím, že mám narozeniny, ale nějak to na sobě nepozoruji. Možná loni trochu zdravotně, ale to jsem spíš přehnal.

SOUTĚŽ: 2 X 2 vstupy na Loutka 50 B-Day

Djing máš v rodině, tvůj otec také hrál jako DJ. Jak tě to ovlivnilo?
Můj nevlastní táta byl taky DJ, ale když začaly komunistické zkoušky, kde se vybíralo, kdo bude moct dál hrát a kdo ne, tak se na to vykašlal. Bylo to v sedmdesátých letech a ptali se tam, kdy se narodil Lenin a podobně, s muzikou to nesouviselo. Nikdy jsem s ním ale na hraní nebyl.

NEBYLA TADY ŽÁDNÁ SCÉNA

Jak jsi se tedy dostal k hraní?
Začal jsem hrát po revoluci ve Futuru, kde kamarádi otevřeli klub. Všechno jsme patlali dohromady, jednou jsem byl na baru, pak u vchodu, pak jsem hrál. Všechny nás to bavilo všechno, tak jsme se střídali. Muziku jsem ale poslouchal od třinácti let.

V devadesátém prvním už jsem hrál elektronickou hudbu, koupil jsem si první desky a tak to začalo. Nikdy jsem k tomu ale netíhl, začal jsem si kupovat desky a doma jsem si hrál. DJ jsem být nechtěl, tím spíš, že tady vlastně nebyla žádná scéna, poslouchalo to tak deset, dvacet lidí, ale pak mě začali lidi přemlouvat, ať hraju, když už mám ty desky. Vůbec jsme nevěděli, co se bude dít, všechno se po revoluci změnilo naruby, ale myslím, že to byla jedna z nejhezčích dob v mém životě. Mladý říkají: "Jo, vy jste to měli jednoduchý, vás bylo pět." A já na to: "Jo, ale taky to poslouchalo deset lidí, teď to poslouchá celý svět."

Jak jsi se dostal k elektronické hudbě?
Byl jsem ve Futuru a kamarád mi zavolal, ať se zajdu podívat do Melouna, kde hrála skupina Belgičanů. Tam mě to oslovilo, koupil jsem si desky a začala vznikat skupina lidí, se kterýma jsme chodili do Mama Clubu, do kavárny v Rock Café. Nebyly tady žádné kluby, které to tolerovaly, začátky byly těžké.

Pak jsi odjel na čas do Amsterdamu…
To už jsem ale hrál delší dobu. Tam jsem byl asi 4 měsíce. Vždycky jsem anglicky mluvil rukama nohama a byl jsem s lidma, se kterýma jsem se vídal i předtím v klubech. Bydlel jsem u kamaráda, který odjel na dovolenou, pak jsem byl zase u jiných známých. Vlastně jsem tam ani nechtěl zůstat, ale najednou bylo hraní, tak jsem zůstal zase déle, protože jsem tam jel hlavně kvůli tomu.

A pak Shake v Roxy, asi nejslavnější éra.
To určitě! Noci Shake vznikly na popud hraní v Amstru, viděli jsme, jak to chodí, a zkusili jsme to udělat v Praze. Dělali jsme to rádi, se srdcem, a mělo to u lidí úspěch. Každý, kdo to zažil, na to asi nezapomene.

Na tu dobu to mělo extrémní, světovou úroveň, kdokoliv tady hrál, chtěl se sem vracet skoro zadarmo, protože to bylo fakt dobrý. Já, Jarda Krampol a Petr Hošek jsme je společně pořádali, bylo to každou druhou sobotu. Na něco jsme zvali i cizince, naše zahraniční známý, to byla v té době top jména. Byla to spíš takové velká rodina, a proto to tak dobře fungovalo. Člověk přišel do klubu a více méně znal každý každého a to byla hrozná výhoda. Bylo tam 1 500 lidí, ale nebyla tam anonymita, všichni se trošičku znali.

Jak to skončilo?
Všechno se okouká, všechno má nějakou svoji životnost. Lidi zestárli, přestali chodit. Byla to záležitost jedné generace a ta další už se nepřidala. Extrémně dobrý to bylo díky tomu, že se všichni znali, a to skončilo.

HLAVNĚ BÝT SÁM SEBOU

I DJům se měnil vkus, myslíš si, že jste se začali postupně vyklidňovat?
Vkus se určitě měnil, ale neřekl bych, že jsme začali vyklidňovat. Má to nějaký vlny, někdy se člověk cítí, že má plno energie, tak je to divočejší, někdy ubývá a je to klidnější. Také čím jsi starší, tím hůř se ti poslouchají extrémně nepříjemné zvuky, když jsi mladší, asi to bereš. Je to přirozený vývoj.

Jsi jeden z lidí, co mají v ČR nejvíce zkušeností s DJingem. Co bys poradil začínajícímu DJi, aby byl úspěšný?
Aby byl každý svůj, to je nejdůležitější. Hrát to, co hraje někdo, je blbý, protože vždycky budeš jen jako někdo. Lepší je mít svůj styl. Pořád za mnou chodí lidi a říkají, že i když hraju jinou muziku než dřív, je pořád cítit, že to hraju já. A to jsem rád, tím by se mladý měli řídit a být specifický muzikou, výběrem... Když to bude jako někdo, nikam se nedostaneš. Taky musí milovat muziku, to je nejdůležitější věc, pokud to někdo dělá, protože chce být DJ a chce tam být vidět, bude to poznat. Nějakou dobu to může fungovat, znám spoustu takovejch, ale prostě to bude poznat.

Co je podle tebe na DJingu nejlepší?
Svoboda. Vůbec si nedokážu představit, že bych chodil do práce. Někdo chodí do kanceláře rád, já jsem vyučenej automechanik a nedokážu si představit, že bych to dělal. Kdybych neměl co jíst, asi bych musel do práce, ale raději bych se omezil, něco bych už vymyslel.

NIKDY JSEM NEBYL NA VRCHOLU, ANI JSEM NEZAŽIL PÁD

Co jsou negativa, jsou nějaký?
Samozřejmě že jsou. Je to nesmírně náročné na psychiku, není to p*del. Je to náročné, když musí člověk přejíždět, bylo období, kdy jsem hrál pětkrát v týdnu. Najednou končí mejdan, je dobrej, ale stejně musíš někam jet. Nespíš, málo spíš, odpočatý nejsi. Já mám výhodu, že když přijdu za pult, začne mě to bavit, takže energie se tam vždycky vyškrábe.

A pak ta psychika, lidi jsou zlí, lidi jsou hodní. Být mladej a jít na nějaký pomyslný vrchol je hodně těžký, dá se z něj jednoduše spadnout. Lidem z toho může hrábnout, každý ti říká, že jsi nejlepší, leze ti do p*dele. A najednou se něco stane, už ti nezavolají. Když to jde dolů, jako to šlo krkolomně nahoru, lidi se s tím nesrovnají a pak jsou zlí. Jsem rád, že mě tohle minulo. Nikdy jsem nebyl na vrcholu, ani jsem nezažil pád, u mě to bylo hodně pozvolný. Měl jsem kliku. Ale někdo umí i ten pád, je to subjektivní. Co je dole a co nahoře? Viděl jsem to kolem sebe hodněkrát a jsem rád, že to nemám.

Loni jsem měl zdravotní problémy a udělal jsem si to sám. Ofoukly mě v létě záda, měl jsem v noci otevřený okno a o víkendu jsem extrémně moc hrál, venku v tričku na Mácháči, do Brna na festival, pak do Prahy, do Českejch Budějovic, byly to čtyři festivaly za dva dny a pak jsem to odnesl. Ale před tím jsem nebyl 25 let u doktora, takže v pořádku. Vyhřezla mi plotýnka a bolest mi šla do nohy, dostal jsem ťafku.

Je rozdíl mezi tím, co hraješ, a co posloucháš?
Já vlastně hudbu moc neposlouchám, stojí to hrozně moc energie. Už jen vybrat muziku znamená poslechnout toho tolik, že se mi ta muzika až trochu hnusí. Ale vyvinul jsem si svůj systém, jak hledám muziku. Prostě ji pustím a dělám u toho jiné věci. Nezajímám se o to, kdo to udělal, až když se mi něco líbí, zjišťuji, čí je to práce. Někdo hledá podle jmen, někdo podle labelu, já poslouchám všechno a díky tomu objevím to, co ostatní neobjeví. Když se mi něco nelíbí, prostě to vypnu a nevnímám to. I když to hraje na parketě, já vím, že je to hrozný, ale nějak to vydržím. Když jsem doma v klidu, tak radši pouštím filmy, seriály, nebo hraju online hru.

Už 12. května tě čeká velká oslava narozenin v Roxy. Na co se lidi mohou těšit?
Z Diynamicu tady budou Undercatt, Subgate a Adam Cloud, který má taky narozeniny. V Roxy to celé zařídili, já jsem původně chystal jinou akci a oni pro mě tohle připravili tajně. Asi by bylo blbý, kdyby bylo obojí, takže se moje akce s Lucasem Hulanem na výroční Shaku odkládá na konec roku. Já nejsem promotér, nechávám to na jiných, nejradši hraju, ten stres kolem mi nesedí.

Kde tě můžeme letos vidět?
Budu hrát asi na Mácháči, festivaly se mi zatím moc nesešly, celý červenec jsem odmítal kvůli dovolené. Loni jsem jich měl extrémně moc.

Co bys vzkázal čtenářům iREPORTu?
Já nejsem na tyhle poslání. Užívejte si muziku, která se vám líbí a naplňuje vás.

text: Hedvika Pajerová, foto: Alexandra Laňková, promo

Témata: DJ Loutka, Roxy, DJing, kluby