Dan Bárta interview: Když se k hudbě přidá radost, může vzniknout mnoho krásného a zábavného

Od posledního alba s Illustratosphere, Maratonika, uplynulo šest let. Co všechno se za tu dobu v kapele změnilo?
Dost zásadní změnou pro nás byl příchod nového bubeníka, Martina Valihory. Obzvláště v kapele, která si zakládá na živém hraní. Museli jsme se nějakou dobu sehrávat a najít společnou řeč. K Maratonice jsme odjeli spoustu koncertů, kde se bývalá sestava trochu vyčerpala. Než se našla nová, přehouplo se těch let nepatrně víc. K tomu všemu se nám současně rodí nebo dospívají děti a těmito radostmi se našinec taky drobátko zpomalí.

Dan Bárta & Illustratosphere ruší kvůli nemoci první část plánovaného turné

Vaše pátá deska Kráska a zvířený prach bude opět vynikat texty, do kterých je pokaždé zasazen nějaký příběh. Existuje téma, o kterém chcete napsat, ale ještě jste nenašel správná slova?
Myslím, že pár takových je. Nicméně situací, o kterých by mi stálo za to zpívat, není zas tak moc, což je tak trochu nevýhoda. Jakmile však najdu nějakou věc, kterou stojí za to popsat, nevyhnu se tomu a text dodělám. Musím ale přiznat, že mi některé texty trvají delší dobu. Toho čištění a těch kompromisů. Nejtěžší je totiž způsob jejich interpretace tak, abych dané sdělení nezabil. Takže se nerad dívám dozadu, moje produktivita je nízká a pohled na mrtvoly není v takovém rozpoložení povzbudivý.

Kde jste desku nahrávali a kdo se postaral o zvuk?
Zvuku se chopil Miroslav Chyška. Nahrávalo se ve studiu LVGNC v Bratislavě, částečně ve studiu Golden Hive, Cyber Baobab a taky u mě ve studiu za kuchyní.

Dan Bárta a Illustratosphere dokončují album Kráska a zvířený prach. Turné zahájí v druhé polovině září

Na albu bude jedna píseň ve slovenštině a dvě v angličtině. Jakým způsobem dokáže ovlivnit cizí jazyk váš pěvecký projev?
Když vezmu češtinu, je to lokální, starý, vážný nástroj se specifickým zvukem a svými limity. Pokud jej člověk ovládá, umí zaujmout. Angličtina je univerzální elektrická lubová kytara, zapojená do aparátu běžného typu. Naše lidovka na ní moc dobře nezní. Její lidovkou je rokenrol, blues a jazz. K těm našinec občas vzhlédne vědom si svých omezení i svých tužeb...

Kdo ze zahraničních interpretů vás nejvíce inspiruje?
Když se budeme bavit o těch nejaktuálnějších, je to například Lizz Wright, D.D. Dumbo, Mac Miller nebo Lianne La Havas. Joni Mitchell navždy. Pak jsou samozřejmě interpreti jako třeba Sting nebo Seal, které už dnes mohu směle prohlásit za idoly mládí, ke kterým se člověk rád vrací a považuje je za své hrdiny.   

Uvažujete výhledově o nějaké další roli v muzikálu?
Já o muzikálu neuvažuji, stejně jako muzikál neuvažuje o mně.

Společně s En.Dru jste vytvořili hudbu k dokumentárnímu seriálu České televize, který je o ohrožených druzích zvířat. Jmenuje se Češi zachraňují a dělal jste v něm i průvodce. V čem se líší skládání hudby k filmu oproti písním s Illustratosphere?
Češi zachraňují je dokument o přírodě a lidech a já mám za to, že nejpřírodnější muzikální projev člověka je lidský hlas a buben. Takže na sebe tak neupozorňuje. Improvizovali jsme, s Ondrou Havlíkem tak pracujeme. Vytvořili jsme znělku, jejíž motiv jsme pak rozvinuli do více variací, pracovali jsme i s ruchy - zvuky vytvářenými hlasem a tělem... A Filip Jelínek se Zdeňkem Suchým na nás dohlédli. Jeden věděl jak. A druhý, co chce. Bylo to velmi efektivní i esteticky a dramaturgicky vyhovující. Hudební nástroje jsou příliš silné, jakoby vymyšlené, dávají zvířatům lidský rozměr a charakter. A symfonická hudba působí u dokumentů o přírodě vždycky poněkud pateticky...

Plánujete další řadu seriálu nebo nějaký jiný podobný projekt?
Pokud bychom chtěli s režisérem Zdeňkem Suchým pokračovat v podobném projektu, určitě bychom se zaměřili na českou krajinu. Díl o zubrech v Česku byl nejsledovanější a věřím, že by se nám za určitých okolností povedlo přiblížit a vysvětlit některé souvislosti a mýty týkající se středoevropské krajiny populární formou. Zatím to však z hlediska našich časových harmonogramů zůstává jen dobrou myšlenkou a příslibem.

HUDBA JAKO HMATATELNÉ ŠTĚSTÍ

V prostorách Cargo Gallery nedávno proběhlo vaše vokálně-improvizační vystoupení po boku En.Drua a Jena Hovorky. Kdy jste si poprvé vyzkoušel pěveckou improvizaci a jak se v takové disciplíně cítíte?
Počátky jsou v prostém broukání "nanana". Když člověk vyloženě nezpívá nějakou píseň a pouze se věnuje vyjádření něčeho prvotního, co v něm zní, pomocí svého hlasu, většinou si nezpívá text. Můj táta se občas přihartusil v noci s partičkou z hospody, sednul si za piano a začal preludovat blues, čemuž leckdy předcházelo "mladej vstávej". A já a moje dvě sestry jsme pěkně vstali a v pyžamech k dobré pohodě přispěli statečnými dětskými vokály. Našinec musel být kolikrát velmi hbitý, musel umět neulpívat a musel mít velmi našpicované ucho, aby dokázal vytvořit dojem sídlištního gospelového sboru, zvláště, když nebylo předem jasné, kterou cestou se v příštím okamžiku tátova umělecká duše ubéře, kdy zrychlí či zpomalí... Takže co se v mládí naučíš...

Pokud rozumím tomu, co se děje "pode mnou", rozuměj pod hlasem, cítím se v tom dobře. Jako rybka ve vodě. Hudba - to mají s vědou jako metodou společné - se v základu zabývá pravidelnostmi a vztahy daností, o ty jde především, jakkoli nejen. Sama srozumitelnost, rytmičnost a harmonie v nich spočívají. Opakovatelností se vyznačují. Rozeznávat pravidelnosti, vnímat hudbu jako prostoročas, ó, v tom je mnoho radosti, jakkoliv je to sdělné spíše tím dílem samým. Pokud je ta pravidelnost vrstevnatá a netriviální, když vám to pálí a ta okamžitá žitá radost se k tomu přidává, může vzniknout - nejen pro přímé zprostředkovatele takového zážitku - mnoho krásného a zábavného, co se blíží hmatatelnému štěstí.   

Jak vzpomínáte na vokální improvizaci s Bobbym McFerrinem?
Nikdy jsme se neviděli a na ničem se nedomlouvali - a najednou jsme mluvili společným jazykem, společně jsme vyprávěli několika tisícům lidí krátký příběh. Výsledek vypadal, jako bychom byli super sehraní. Pochválil mne. Rád se k tomu ve vzpomínkách vracím, šťasten, že jsem to mohl zažít. On věděl, že ten "jazyk", ta muzika, existuje objektivně, já to jen tušil. Poznal hned, kam můžu, a nedopustil, abych se ocitl za hranou. Díky němu jsem uvěřil v nějakou svou schopnost, pomohl mi, zbavil mne, jako autorita a v reálném čase, určitých pochybností, obstál jsem sám před sebou. Bylo to velmi "pedagogické". A to nejlepší přišlo v posledních taktech. Spolehli jsme se jeden na druhého, úplně si důvěřovali. Našpicovali uši a tak. Hráli o dušu. Přistáli jsme společně, bez očního kontaktu, jen na ucho. Byla to pecka. Změnilo mi to život.

Váš další projekt J.A.R. bude slavit třicet let existence. Co byste mohl k nadcházejícímu turné prozradit?
Podtitul je Třicet případů majora Romana a návštěvníci se mohou těšit na průřez naší tvorbou, který jsme zúžili na třicet písní a gagů. Bude to hlavně legrace a oslava toho, že skupina vydržela, má za sebou řadu alb a pevnou základnu fanoušků, bez jakéhokoliv bědování, že je to už třicet let.

NA BIOGRAFII BUDE ČAS, AŽ ZHYNU

Dočkají se někdy fanoušci vydání vaší biografie?
O tom vůbec neuvažuju. Myslím, že jednou to v případě knihy Žvaniti fér stačilo a byla to zábava. Na biografii bude čas, až zhynu. Pak někdo buď všechny mýty o mně narovná, nebo je nechá žít vlastním životem, ať se nerealita potvrdí v celé své nahotě a kráse. (smích)

Zpět k Illustratosphere: Kdybyste měl novou desku popsat stejně jako anotaci knihy, co byste o jejím charakteru nastínil?
Je to pestrá deska. Lehce angažovaná i mírně osobní. Eklektickou syntézu i obyčejné písničky obsahuje, jak to kdo bere. Zase jdeme s kůží na trh. A zase jsme o kus dál. I blíž, sobě a tak. Dobrá deska to je. Se vší skromností i odvahou myšleno.

Má některá z písní "rádiový" potenciál, podobně jako tomu bylo u skladby B'Artagnan, kterou do svého playlistu zařadilo Radio 1?
Aha. To je srandovní. No, pokud si Radio 1, vyznačující se preferencí autentické a nezávislé produkce a propagující nemasovou a nestředněproudou tvorbu, vybralo do svého playlistu píseň, kterou hudební kritici označili za standardní a nezáživný pop, a přesto si ji žádné jiné rádio do svého playlistu nevybralo, bude odpověď na tuhle otázku rozhodně ležet mimo naše schopnosti tvořit, hrát a zpívat, možná dokonce uvažovat. Jsme v tom úplně nevinně. Má některé naše rádio vůbec potenciál hrát něco jiného než podbízivé, donekonečna se opakující banality, pokud tedy nedrtí těžkou alternativu, staré hity, nebo se striktně nedrží nějakého úzce vymezeného a dobře zakořeněného žánru? Pokud má, pak v něm bude většina našich nových písní - například Jako póly, Než o půltón výš vyletím, Jejich déšť nebo Má němá tvář - krásně a prostě znít k radosti a uspokojení posluchačstva všeho druhu, to si, prosím, napište.

text: Filip Pešta, foto: Lucie Maceczková, archiv

Témata: Dan Bárta, Illustratosphere, J.A.R.