Clarinet Factory interview: Rádi se pouštíme do způsobu práce, který nás trochu vykolejí

V zahraničí vaši desku vydává belgický label. Jak došlo ke spolupráci?
Luděk Boura (dále LB): Dělali jsme konkurz o účast na veletrhu WOMEX, kam nás přizvali před rokem a půl do Budapešti. Hráli jsme na tzv. showcase, kde byla spousta pořadatelů a vydavatelů hlavně z oblasti world music. Přesto, že my sami se do toho žánru příliš neřadíme, tak to rezonovalo a belgický vydavatel přišel s konkrétní nabídkou už tam. My jsme v té době měli připravené materiály a desku částečně roztočenou, a tak jsme se domluvili, že nás zkusí vydat v zahraničí.

VIDEOROZHOVOR: Clarinet Factory o hraní bez not

Jste jedni z vystupujících na showcasu tohoto vydavatelství, který se uskuteční v květnu…
Jindřich Pavliš (dále JP): Můžeme to považovat za křest desky v Belgii. Bude tam samozřejmě víc kapel, protože je to opravdu showcase celého labelu. Zajímavostí je, že to probíhá v  prostoru na dně vypuštěného krytého bazénu.

Na to se asi těšíte, že? Máte rádi neobvyklé prostory pro svá vystoupení.
JP: Pokud ho nenapustí, tak se opravdu těšíme.
LD: Před pár týdny jsme se potkali s naším vydavatelem Michelem v Belgii. Vyprávěl nám o tom a úplně nás nadchnul, jak to bude super prostor.

V mezidobí mezi předchozí a aktuální deskou jste tvořili hudbu k různým projektům. Je pro vás jednodušší skládat s konkrétním zadáním, nebo se cítíte lépe, když máte absolutní svobodu a připravujete skladby na desku?
JP: Myslím, že nás obojí baví, ale přístup je vždy jiný. Když máte zadání, snadno si můžete myslet, že jdete správnou cestou a nakonec vám to někdo hodí na hlavu - když je to třeba k filmu nebo nějakému představení. Může se zkrátka stát, že zadání nesplníte, přestože si myslíte, že za ním jdete. Když pracujete svobodně, což je náš nejčastější případ, tohle se vám nestane. V tomhle ohledu je to snazší. Když jsme dělali například hudbu k Muzeu Karla Zemana, snažili jsme se s tím prostředím seznámit, znali jsme dobře lidi, kteří nám to zadávali, ale ve finále jsme se přesto snažili k té práci přistoupit tak, že tvoříme vlastní nezávislou hudbu, o které doufáme, že se tam bude hodit.

vložte odkaz, text nemažte

Vojtěch Nýdl (dále VN): Přístupy jsou různé. Když jsme vytvářeli muziku k výstavě Modiglianiho, která byla v Praze v Obecním době, bylo to tak, že jsme se dívali na obrazy, studovali jsme jeho život. Pod dojmem názvů obrazů nebo životních situací jsme desku točili live a během dvou večerů jsme měli hotovo.

JP: Rádi se pouštíme do způsobu práce, který nás trošku vykolejí. Ale to vykolejení vám způsobí to, že se vám otevře zrak. Žádnou desku jsme nikdy netočili stejným způsobem a ani koncerty nechceme dělat stejně. Člověk má potom tendenci sklouznout k rutině. Může to být pozitivní, že to všechno sedí, ale může to být i negativní v tom, že to přestává mít ten pocit okamžiku, který si myslím, že je u hudby hrozně důležitý. Když dokážete posluchače přesvědčit, že to vzniká teď a ne, že je to dlouhodobě naplánované.

NEDOPUSTÍME, ABYCHOM NAŠE SKLADBY PŘEKOMPONOVALI

Postihuje vás profesní deformace? 
VN: Musíte s tím bojovat. Spousta lidí vyjde bez jakéhokoliv vzdělání a dojde k cíli sama, s tím, že se snaží stále vzdělávat. My jsme začali tím, že jsme se řemeslo drtili na školách a teď nás ta cesta vede zpátky k přirozenosti. Snažíme se odbourávat studijní nánosy.

JP: Ale to, že řemeslo máte na začátku zvládnuté na profesionální úrovni, vám umožňuje svobodu. Neřešíte, jestli daný akord zahrajete, nebo ne. Víte, že to zvládnete. Ale řešíte, jestli to, co skládáte, někomu něco řekne. Člověk bez hudebního vzdělání pro to má někdy třeba lepší cit.
VN: Jirka Stivín tomu říká spodní proud. Jsou to lidé, kteří to v sobě mají a nepotřebují žádné školy. Je tam úplně jiná emoce. K tomu vzdělání není potřeba.

Přemýšlíte o tom, že je někdy vaše hudba příliš posluchačsky náročná?
JP: Prvními posluchači jsme my. A tím, že si jdeme odpočinout od prokomponovanosti z orchestrů, jsme první, kdo řekne: "Tohle by byla hudba pro hudbu." Mohli bychom udělat modulaci, ale nechceme ji tam. Líbí se nám ta jednoduchost. Nedopustíme, abychom to překomponovali.

Jak u vás vznikají názvy skladeb? Bolek i Lolek mě zaujal okamžitě…
LB: Když se ptáte konkrétně: byli jsme na koncertě v Polsku a potom v hotelu jsme si tenhle nápad zkoušeli. Polsko máme z dětství spojené s touhle kreslenou dvojicí.
JP: Je to taková veselá hudba.
LB: Nakonec i ten název vás ovlivní při prezentaci. Když Bolka hrajeme na koncertech, tak se myšlenka bezstarostného dětství a animáčů otiskne do hudby.
JP: Když už máte v zásadě hudbu i název, zformuje se vám výsledek do určité podoby. Máte pocit, že je to nějaká jízda, nějaký výlet. Ať už vlakem nebo autem, to není podstatné. Když to nahráváte, máte představu, že jste v nějakém pohybu, zkrátka jedete na výlet.

V Praze proběhne 31. března koncert v Jazz Docku. Přijdou i nějací hosté?
JP: Zahraje s námi bubeník Danko Šoltis a bude to takový komorní křest. V létě potom rozjedeme živou spolupráci s dětským sborem Grunik, jenž nám skvěle zpívá na Meadows, a chystáme mini turné v Moravskoslezském kraji. Budeme hrát na Colours of Ostrava, v Rychlebských horách v Tančírně a možná také v Ostravici, odkud Grunik pochází. Na podzim potom chystáme pokračování a měl by proběhnout koncert v Praze, kam bychom rádi pozvali i Joea z Anglie (Joea Achesona, pozn. red.) a Honzu Muchowa. Na tomhle podzimním koncertě bychom rádi desku představili co nejblíž tomu, jak je zachycená na nosiči.

text: Jitka Fialková, foto: Martin Straka

Témata: Clarinet Factory, Meadows, Jazz Dock, křest