ROCK BLOG | Pan Lynx: Mokrej sen o Akráči

Michael Kocáb naškrobí koutky, a ještě o něco pevněji sevře mikrofon. V nemilosrdně černých brýlích pod kloboukem se mu odráží blikající světla tekoucí po tvářích lidí, co stojí v triku Pan Lynx pod podiem. Zpívají s ním „kdo se bojí, musí do lesa“, jako by vůbec nešlo o první koncert, na kterým kdy tahle slova zaznívají naživo. Ruce několika z cca pět seti přítomných v publiku svírají podezřelou dřevěnou krabičku s kovovou flashkou a CD uvnitř, na jejímž povrchu se reliéfně skví tatáž slova, co jim letí z úst, zatímco tisknou solar na hranu podia.

ROZHOVOR | Michal Skořepa (Pan Lynx): Teď je pravý čas na to, dělat muziku jinak, než se "má"

Stojím na něm, jak si náhle uvědomuju, dva kroky kousek od svý dětský legendy, palcema u nohou skrze boty seškrabávám kusy zapomenutý gafy z podlahy a ohlížím se za sebe na svý kámoše a zároveň nejlepší kapelu, se kterou jsem snad kdy hrál, a která se do posledního tónu nadrtila moji muziku tak, aby ji do lidí poslala líp, než na co bych se kdy zmohl já sám.

Ze strany stage nás kulišácky pozorujou bráchové Matěj a Honza Homolovi z Wohnout potom, co ještě pár minut nazpátek štěkali očima z půl metru na lidi v prvních řadách dekadentní verzi hitu Banány. Vedle nich stojí banánově žlutá blondýna, co by kvůli ní biskup vykopnul okno do kazatelny a zdá se, že je to manažerka Pana Lynxe, co evidentně umí shánět koncerty, nosit propisku a tušit, kolik je hodin.

Hnou se závěsy a vychází Milan Cimfe s papírovou taštičkou plnou hlíny z lesa, kterou vlastnotlapně (kdo zná Milana, tak ví) nasbíral za úplňku, aby s ní pokřtil debutovou desku Pana Lynxe. Je to ten samej Milan Cimfe, co se mnou během jejího mixu a masteringu nechal sebou projít čtrnáct set kafí s medem, a ještě byl pokaždý znova rád, že se vidíme. Pokřtěnou desku z jeho nedoolíbatelných rukou přebírá Šváb, se kterým jsme ještě měsíc nazpátek na Festondě sežrali půlku papírovýho tácku od párku. Tak on totiž dává najevo přátelství. Nebo tak, že si na Startovači během první půl hodiny koupí vaši desku s číslem jedna za jedenáct litrů.

Kytary se znova rozjedou. Na balkoně na mě shlíží moje teta se strejdou, který nic hlasitějšího v životě neslyšeli, ale doširoka se usmívají (možná v naději, že v dostatečným rozpětí koutků se jim částečně přivřou zvukovody). V publiku je i Roman Holý, kterej mi vynadal, že jsem ho chtěl dát na guestlist, je tam mamka, kvůli který jsem musel pár předchozích životů nejspíš sekat dobrotu, abych ji v tomhle dostal za odměnu, je tam Paya, se kterou mám syna Alana, co mi vypad z obou očí, a i když spolu nejsme, mohli bysme napsat knihu o tom, jak to celý zvládnout, a pak si ji vzít spolu na dovolenou a celou ji tam přečíst.

ROCKBLOG: Michal Skořepa (Stroy) - Každej chce být somebody a pak je Somebody Else

Pootočím hlavou. Lehce doleva ke straně stojí pěkná tanečnice a nejspíš i jogínka, kterou jsem sbalil už třikrát, tak si dělám zálusk i napočtvrtý, protože z dosavadních zkušeností s ní vím, že chytit ji za ruku mi dá dostatek energie na to složit další desku během pauzy na oběd a ve zbylým čase ještě postavit pro zvířátka krmelec uprostřed Václaváku, kde loktem levý ruky rozbiju beton, abych kolem vysázel les, zatímco pravou hážu laso na skupinku daňků v Kunratickym lese a přitom, řekněme, že omylem, chytnu růži. Ona z dosavadních zkušeností se mnou zase ví, co je to osvícení.

Je tam Mty, se kterým jsme rok a půl animovali videoklip Výlety do temnoty a má v ruce jen jedno pivo, protože těch několik tisíc, co by si zasloužil, najednou neunese. Jsou tam další a další mí kámoši, kterým stálo za to přijít a podpořit tuhle celou věc a vyplnit si tak muzikou díru do hlavy, kterou jsem jim tam za ty roky o tom všem vykecal... Poslední úder kytar, co se nese Akropolí jako snad nikdy (protože ji tak skvěle ozvučil Freddy), světla šílí (protože je tak skvěle naprogramoval Dominik). Pootočím hlavu a podívám se Michaelu Kocábovi do tváře. V odrazu jeho brýlí vidím černou postavu v klobouku. Svítí jí oči bledým tyrkysem, po srstnatý tváři se jí linou zvláštní klikyháky, z koutku povytaženýho do úsměvu jí zdrhnul hrot bílýho špičáku, z pod kterýho si právě vyrejpla černým drápem kousek arašídový křupky...

Škubnutím odhrnu mokrý prostěradlo a vypínám zavařený Nintendo. To byl panečku sen!

 ...Ne, sen to nebyl...

Debutovej koncert Pana Lynxe v Paláci Akropolis se odehrál přesně před měsícem a byl prvním orgasmem v souloži, která započala před šesti lety. Orgasmem, kterýmu předcházel porod desky Kdo se bojí, musí do lesa, kterou jsme toho večera úspěšně pokřtili za asistence úžasných lidí na podiu, za ním i před ním. Tím večerem se završila první kapitola Pana Lynxe a zatímco pozvolna vstupujeme do další, rozhodli jsme se s iReportem, že se ohlédneme v menší sérii blogů za tím, jaká cesta k tomu vedla. Vedlo jich tam totiž několik a všechny zacvakly ve správnej moment.

Začali jsme tak trochu od konce (což je běžný a funkční klišé, za který jsem se rozhodl po dnešním třetím kafi nestydět), nicméně víc vám řekne, když to vezmeme od začátku. A to už velmi brzy.  

Text: Michal Skořepa, foto: archiv Michala Skořepy, Jan Nožička
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Kdo se bojí, musí do lesa, Palác Akropolis, rock blog