RETRO: Bowieho premiéra před českým publikem. Trvalo mu to víc než třicet let

David Bowie
3. února 1996
Sportovní hala, Praha

Čas od času se mi podaří splnit si sen z mládí. I když některé z mých oblíbených kapel už živě asi nikdy neuvidím, jiné legendy se v Praze občas objevují. Na koncert Davida Bowieho naplánovaný do pražské Sportovní haly jsem se opravdu těšil.

ROZHOVOR | David Bowie: Brian Eno měl pravdu, definitivně jsme zavraždili šedesátá léta

To jsem ale ještě zdaleka netušil, že se vstupem na koncert, a to i přes řádně předem potvrzenou novinářskou akreditaci, budou vinou pořádající agentury PROPAGART Serge Grimaux pořádné problémy. Tvoje věc, řeknete si - a máte určitě pravdu. Já jsem ale díky času strávenému ve frontách (to za prvé, a později v zástupech na lístek za 690 Kč - to za druhé) zmeškal předkapelu a propásl tak příležitost vidět Ivana Krále. Dostal jsem se totiž do haly až v okamžiku, kdy už jeho bedňáci měli téměř sbaleno.

Letmý pohled na pódium - aparatura a světelný park nikterak rozměrné, co mě ale zaujalo, byly znetvořené figuríny zavěšené nad jevištěm. A hned se dostavily asociace. V hlavě se začal odehrávat příběh detektiva Nathana Adlera tak, jak jej David Bowie zachytil na svém posledním albu Outside. Příběh ne zrovna veselý, popisující osudy vraha mladých dívek - maniaka Leona Blanka. Katastrofické vize budoucnosti, nedostatek citu, amorálnost, celkový úpadek společenských hodnot - to vše se odráží v textech tohoto alba.

Do reality mě vrátila stroboskopická a světelná smršť, jež se začala odehrávat na pódiu, do ní pak začaly vrůstat úvodní tóny koncertu a zároveň také vstupní kompozice Bowieho novinkové kolekce. Následovala píseň Outside, načež se na jevišti objevila hvězda večera. Obecenstvo propuklo v jásot, ihned se ale uklidnilo, aby s otevřenými ústy a napjatýma ušima mohlo vstřebávat každý tón Bowieho pěvecké linky, každou notu složitého, avšak neuvěřitelně průzračného zvukového přediva jeho doprovodné kapely.

Nutno dodat, že se to na pódiu slavnými jmény jen hemžilo. Někteří z přítomných muzikantů hrají s Bowiem už delší dobu, to platí zejména o Carlosu Alomarovi za kytarou a zpívajícím klávesistovi Miku Garsonovi.

RECENZE: Kdo a co je David Bowie? Dokument na to neodpoví, zapojte svou představivost

Levá strana jeviště patřila nepřehlédnutelnému kytaristovi Reeversu Gabrelsovi (pokud by měl ještě o trochu větší břicho, málem bych si ho spletl s jemnostpánem Trautenberkem z Krkonošských pohádek), pravou stranu pódia opanovala svým projevem i hrou Gall Ann Doorsey, famózní exotická basistka s hlasovým talentem nejspíš od samotného Boha.

Repertoár koncertu byl vystaven na aktuálním albu Outside, což ostatně už dlouho dopředu před vystoupením Bowie avizoval. Z desky zaznělo to podstatné, zbytek koncertu byl sestaven z více či méně známých starších nahrávek zabalených do aranží vyhovujících aktuálnímu nástrojovému obsazení.

A tak mohli přítomní slyšet Scaly Monsters, Diamond Dogs, The Man Who Sold The World a vyvrcholením koncertu pro mnohé bylo Under Pressure, kterou Bowie nazpíval původně s Freddiem Mercurym. Toho však výborně zastoupila ta, k níž se v průběhu sobotního večera obracely mé zraky asi úplně nejvíc, již zmiňovaná basistka Gail Ann Doorsey. Oproti albu byla Bowieho jevištní show sevřenější, sdělnější a razantnější. Výrazně.

Koncert měl spád, kapela šlapala, z muzikantů vyzařovala radost i pohoda a David Bowie dokázal, proč se stal jedním z nejúspěšnějších světových muzikantů. Takové momenty se v životě tak často neopakují a musí se zkrátka zažít.

Text původně vyšel v časopise Rock Report 3/1993. Znovu ho vydáváme jako připomenutí osobnosti Davida Bowieho, který zemřel 10. prosince 2016.

Text: Petr Vacek, foto: Oldřich Teringer, archiv Rock Report
Témata: David Bowie, Outside