Vydáno 09.03.2023 | autor: iREPORT
Retrospektivní cyklus Dvě dekády v hudbě přináší sondu do historie, konkrétně do období 1991 – 2010, očima tehdejší hudební publicistiky. Vybrané články z časopisu Rock Report, resp. REPORT, jsou doplněny dobovými fotografiemi a dalšími digitalizovanými materiály z bohatého redakčního archivu. V aktuálním díle se vracíme do devadesátých let, konkrétně do roku 1997, kdy u nás poprvé vystoupili U2. A rovnou na Strahově! Celý koncert byl jednou obrovskou show, na které nechyběla monstrózní projekce ani blyštivý citron znázorňující vesmírnou loď. Jak tehdy vystoupení viděl redaktor Vlastimil Beránek, se dočtete níže.
RETRO 90s | LIVE: U2 dorazili do Prahy, jejich fanoušci mohli nakupovat zážitky ve spektakulárním hypermarketu PopMart
Zatímco řada skalních příznivců okupovala největší pražskou poušť – pláň spartakiádního stadionu – již od odpoledních hodin, nebyl ani po sedmé hodině večerní problém dostat se do těsné blízkosti monstrózního pódia. Na něm se těsně po osmé objevila do poslední chvíle utajovaná předkapela. Rozpoznal jsem v nich britské AUDIOWEB a jejich půlhodinová produkce mě celkem potěšila. Popsat jejich hudbu není zrovna dvakrát snadné: bezstarostně brousili od jazzu a funky motivů až k rockovým kytarovým vyhrávkám, jejich černý zpěvák s přehledem v každé skladbě měnil hlasové roviny. Plocha velkého stadionu a bídný zvuk jim ale kouzlo ubíraly. Malý klub s rozjetou atmosférou jim musí slušet mnohem více.
Poté až do půl desáté patřily reprosoustavy mixům dvorního DJe U2 HOWIEmu B. Nazvatjeho produkci mixováním je ale trochu nadnesené, občas se totiž nejednalo o mixy, ale normální řazení jedné skladby za druhou, často i bez znatelného dramaturgického záměru.
Těsně před půl desátou se na obří obrazovce objevily první záběry čtveřice Bono, The Edge, Adam Clayton a Larry Mullen, kteří se sebeopájivými pohledy prodírali na pódium. Bono skrytý v kapuci a s neodmyslitelnými tmavými brýlemi, kytarista The Edge v širáku vypadající téměř jako bezstarostný, ale nekompromisní kovboj z reklam na cigarety, baskytarista Clayton v antismogové masce a v přilbě. Nejméně cirkusově působil bubeník Mullen.
Hned úvodní dvě skladby zapříčinily obrovský časový skok (úvodní Mofo z aktuálního alba Pop, vzápětí sedmnáctiletá I Will Follow) a poznání, že playlist koncertu nebude příliš odlišný od předcházejících koncertů. Vypisovat názvy všech cca pětadvaceti skladeb je asi zcestné, dle očekávání odezněly skoro všechny hity, včetně toho prvního velkého Pride nebo remixové verze Lemon.
RECENZE: U2 agitují, ale nedaří se jim chytit za srdce
Vklíněny do záplavy slavných skladeb úspěchy sklízely i písně z nového alba. Velkých ovací se dočkala například Staring At The Sun, odehraná pouze Bonem a Edgem na předsunutém pódiu. Křišťálově čistý zvuk Edgeovy kytary jen podtrhoval naprosto perfektní zvuk celého vystoupení. Edge si vzápětí vystřihl sólozpěv na předtočenou „steppenwolfovku“ Born To Be Wild (dočká ta se někdy odpočinku?). V přídavcích pak zazněl i batmanovský hit Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me nebo snivá One, během níž zachvátil stadion „dederácký mor“, romantika pod rozžehnutými zapalovači.
Je zbytečné zdůrazňovat, jak velkou show je celý koncert. O velikostech blyštivého citronu alias vesmírné lodi, obřím mcdonaldovském oblouku, napíchnuté olivě, rozměrech obrazovky se toho namluvilo dost. Ztraceni pod záplavou světel a monstrózní projekcí jste na dálku mohli při troše snahy zaregistrovat i hudebníky. Vše perfektní, vše skvěle vypočítané. Udivující, tajemně utnuté lasery na obloze, iluze diskotékové hry barev při Discotheque (oproti albu značně zjednodušené, dalo by se napsat zbigbítovatělé), zvuk kvalitou soupeřící s albovými nahrávkami, čarovný zpěv Bona, Edgeovo kouzlení na šesti strunách, přechody mezi skladbami.
Ale něco, něco důležitého jsem postrádal. V žádném případě jsem se ani chvíli nenudil, ale bylo by tomu tak i při druhé návštěvě? Neměl by Bono opět na hlavě připravené dvě čepice a la Che Guevara, aby jednou z nich podaroval dívku, kterou si za tím účelem vytáhl z publika? Netančil by s ní ten samý tanec?
Nechci kapele při udivujícím počtu vystoupení vyčítat koncertní chlad, ale absence jakéhokoliv náznaku spontaneity se opravdu nedá nevzpomenout. Ale není vše, co koupíte v supermarketu, na jedno použití? A je vůbec právě proto téma Popmartu pro kapelu tohoto formátu dostatečně nosné? Nedegraduje tak trochu samotnou hudbu? Nevím, zda mám scény, kdy U2 „přilétají“ na pódium v citrónu a vystupují z něj v roli heroických návštěvníků z jiné civilizace, brát jako parodický náhled na svou vlastní kariéru, nebo ztrátu soudnosti. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že celá idea Popmartu není ničím víc než převařením některých myšlenek pop-artu. Chutným sice, ale bez vlastního receptu.
A co vy, nakupujete ve vším zásobených supermarketech, nebo v malých útulných koloniálech?
Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 9/1997.
Text: Vlastimil Beránek, foto: Tomáš Martinek, archiv Rock Report
Témata: U2, Strahov, Praha, retro
0,00
čtenáři
hlasuj
