RECENZE: Korn nesměle vykukují ze zdánlivě bezedné bažiny plné deprese

Korn

Requiem

Skladby:
Forgotten, Let The Dark Do The Rest, Start The Healing, Lost In The Grandeur, Disconnect, Hopeless And Beaten, Penance To Sorrow, My Confession, Worst Is On Its Way

9 skladeb / 32:36 min

Vydavatel: Korn Partnership

Před několika týdny jsem zhlédl dokument Woodstock 99: Peace, Love, and Rage. Organizační fiasko se do značné míry odehrálo v rytmu nu metalu, který zažíval zlaté časy. Od té doby se změnilo mnohé, nicméně jedna konstanta přetrvala dodnes. Korn příští rok oslaví 30. výročí a aktuální nahrávka Requiem je už čtrnáctou položkou v diskografii. Vzhledem k tomu, čím vším si jednotliví muzikanti prošli, je to obdivuhodná cifra sama o sobě. V Bakersfieldu založená sestava ale zaslouží obdiv nejen za dlouhověkost a produktivitu.

LIVE: Korn v Praze: Legendy, které stále srší energií

První ohlasy naznačují, že Korn vytvořili zřejmě své nejpozitivněji laděné dílo. Tím by se ovšem nikdo neměl nechat zmást. Je nutné si uvědomit, že katalog skupiny představuje encyklopedii zmaru a utrpení. Nyní do textů pronikl přece jenom nepatrný náznak naděje či spíše smíření. Že by se z frontmana stal po oslavě abrahámovin optimista, to v žádném případě nehrozí. Hned v prvním singlu Start The Healing varuje: „Pořád doufej, že se nezblázním.“

V Lost In The Grandeur připomíná, že „všude kolem mě létají smutné věci“. Píseň Disconnect obsahuje pasáž o tom, jak „bolest, kterou mám, nemohu skrýt“. Skladbou Hopeless And Beaten do doomem nasáklého hudebního podkladu obnažuje duševní rozpoložení všeříkajícím sloganem „beznadějný a zku***ně zbitý“. Finále v podobě Worst Is On Its Way pak dokonale potvrzuje, že paprsek ozařující temnotou zahalenou Davisovu duši je zatím velmi decentní, když kromě chmurné předtuchy („to nejhorší je na cestě, je mi z toho zle“) vyjadřuje i odhodlání čelit překážkám („ale já se s tím vyrovnávám“).

Na albu The Nothing (2019) Jonathan Davis nešetřil emocemi po smrti manželky Deven. Teď webu Rolling Stone prozradil: „Je to jiná deska. Byl jsem šťastný, když jsem ji připravoval. Ale taky jsem se bál, protože to bylo uprostřed pandemie. A věděl jsem, že svět jde do hajzlu. Netušil jsem, co se bude dít.“ Odlišnost spočívá zejména v tom, že se Američané vydali melodičtějším směrem. Zachovány však byly všechny signifikantní prvky, díky nimž stačí pár sekund úvodního songu Forgotten a mistři tenkých i tlustých strun - tedy James „Munky“ Shaffer, Brian „Head“ Welch a Reginald „Fieldy“ Arvizu - musí být odhaleni každým, kdo byl v předchozích letech postaven před pověstnou otázku „Are you ready?“.

Vyzdvihnout je třeba hlasovou variabilitu a zároveň skvělou formu Davise. Na Requiem fanoušci najdou písničky s 24 vokálními stopami. Těžko uvěřit, kde hledal podněty. V rozhovoru zveřejněném na Stereogum.com uvedl: „Poslouchal jsem hodně hudby z 30. a 40. let. Cab Calloway, Andrew Sisters a podobné věci. Možná při všech těch harmoniích mě to trochu inspirovalo. Stejně tak poslech starých desek Electric Light Orchestra, ABBA, Def Leppard.“

Vytknout lze úspornou stopáž. Tím spíš, když si hudebníci notovali, že nebyli pod časovým tlakem. Stížnosti jistě zazní i kvůli částečnému opakování již v minulosti slyšeného. Basovou linku ze závěru Worst Is On Its Way jsme zaregistrovali na konci Blind. Kytary z Penace To Sorrow pro změnu vzdáleně připomínají Falling Away From Me. Pozorný posluchač jistě nalezne i další příklady. Nic z toho ale nekazí dojem z poslechu desky, na níž se do třetice všeho dobrého nepodílel producent Nick Raskulinecz. Špičkový zvuk vznikal pod dohledem Chrise Colliera a samotné skupiny.

Text: Tomáš Rumler, foto: Universal Music, FB Korn, Marek Holoubek
Témata: Korn, Requiem, album, recenze