LIVE: Sepultura se s českými fanoušky rozloučila dvěma grandiózními koncerty

Sepultura
Praha, O2 universum
24. 11. 2024

Ten kontrast byl skutečně obrovský. Když spustila Sepultura první tóny úvodního songu Refuse/Resist z kultovního alba Chaos. A.D. a trojice vepředu pod bubeníkem se ocitla jako v nějakém vizuálním krvavém ringu, rázem bylo téměř zapomenuto vše, co se do té doby na stagi odehrávalo. Tak velký byl posun jak ve zvukové i pódiové intenzitě, tak i v syrovosti, nasazení a přehlednosti jednotlivých songů. A nikoliv proto, že by byly kapely před hlavní hvězdou večera méně kvalitní, ale spíše proto, že brazilští průkopníci pralesního thrash metalu za svou letitou dráhu i přes personální otřesy, pády a vzestupy, jsou zocelení a ošlehaní krvavými trny a zkrátka a jednoduše umí stále tvořit kvalitní nové songy a skvěle zahrát i ty ikonické starší. A to natolik dobře, že si troufám tvrdit, že lépe by to nesvedli ani se znesvářenými bratry Maxem a Igorem Cavalerovými po boku, pokud by se s nimi snad jednou někdy udobřili a zkusili oživit nejslavnější sestavu této „Hrobky“ z Belo Horizonte.

https://www.ireport.cz/fotoreporty/sepultura-dava-sbohem-sve-ctyricetilete-kariere-s-ceskymi-fanousky-se-loucila-v-o2-universu?cache=invalidate

Úvod celého večera obstarali Jesus Piece z Pensylvánie, kteří mají na svém kontě zatím dvě alba, debutové Only Self vytvořili roku 2018, loni pak vydali druhou desku So Unknown. Jejich hudba se přesně hodila na úvod takovéto akce - něco přes třicet minut plných hutných riffů, hrdelního chroptění zpěváka a energie. Kluci sbírají zkušenosti a ostruhy a s nabízenou šancí se popasovali velice slušně a sklidili potlesk pomalu houstnoucího davu fanoušků.

Jako druzí v pořadí se na stage možná trochu překvapivě vyškrábaly z floridských močálů legendy amerického death metalu Obituary, kteří se stejně jako Sepultura plazí bahnem a popelem podzemní extrémní hudby již čtyři desítky let. Od vzniku v roce 1984 nejprve pod názvy Executioner (demo z roku 1985) a později Xecutioner (demo z roku 1987) se natrvalo usadili mezi stylotvorné kapely americké odnože death metalu. Již pod změněným názvem Obituary a debutovým albem Slowly We Rot z roku 1989 se zařadili po bok spřízněných Death, Morbid Angel či Cannibal Corpse na výsluní žánru, kde se udržují dodnes. V Praze předvedli strhující výkon plný hutných morbidních kytarových riffů kytaristy Trevora Perese, dlouhovlasý zpěvák John Tardy vysekl svůj typický hrdelní growling, v němž patří ke skutečným mistrům, a jeho bratr bubeník Donald Tardy přispěl opravdu extrémní smrští bubenické demolice, jež ve spojení s řádně vybuzenou baskytarou Terryho Butlera zanechala zcela zřetelné stopy ve zvukovodech všech fanoušků.

Úchvatný pak byl sólový kytarista Kenny Andrews, který se ke kapele připojil v roce 2012 a jehož sóla se zcela vymykala lidskému chápání. Obituary za svou kariéru natočili jedenáct studiových alb a čtyřicetiminutové vystoupení bylo průřezem toho nejlepšího z nich, nicméně mezi letité hity z nahrávek Cause of Death (1990), World Demise (1994) a Back from the Dead (1997) se vklínily hned tři songy z poslední loňské desky Dying of Everything, z nichž zrovna titulní song či skladba War patřily k tomu nejlepšímu z celého relativně krátkého a svižného setu. Celou show završili nejznámějším stejnojmenným hitem debutové Slowly We Rot, což hromovým řevem a hrdelními opakovačkami ocenil dav fandů ve zcela narvané hale, který v průběhu koncertu nemohl vynechat ani kolečka mosh pitu v první třetině před pódiem.

Ukrajinská progresivní metalcorová kapela Jinjer si již dokázala za patnáct let na scéně získat status doslovné hudební senzace a všichni v hale byli v očekávání, co sestava kolem zpěvačky Teťany Šmaljuk předvede. Což o to, band předvedl výborný výkon, bohužel ve srovnání s předchozími Obituary celou show trochu shazoval ne příliš kvalitní zvuk, což bylo obzvláště zřetelné v rytmické sekci – bicí zcela zahlceny zvukovou koulí řezavé kytary, jejíž zvuk hlavně v počátku koncertu byl až pro uši nepříjemný. V hlukové kouli občas zanikal i growling zpěvačky, čitelně byly slyšet jen její melodické refrény zpívané ženským hlasem. V průběhu koncertu se zvuk přeci je trochu vylepšil, nicméně i tak se ve složité hudební struktuře skladeb dalo naživo jen stěží orientovat. Nicméně kapela působila jistě, zpěvačka si nechala na kraj pódia přinést delší lavici, po níž poskakovala a strávila na ní nejvíce času a ukázala, že kromě ohebného hlasu má i velice ohebné tělo. Některé její pěvecké party byly doslova úchvatné, zvládla skvěle i přechod z angličtiny do ukrajinštiny ve skladbě Retrospection ze čtvrtého alba kapely Macro (2019), do playlistu zařadili i nejnovější singl Kafka z chystaného pátého alba kapely Duél (vyjde v únoru 2025). Jedenácti songový set zakončili další relativně novou skladbou Rogue z chystaného nového alba, který sice zněl chytlavě, nicméně vzhledem k tomu, že jej fanoušci ještě příliš nestihli naposlouchat, vyznění finále včetně rozloučení kapely s publikem tak bylo trošku rozpačité.

Po půlhodinové přestavbě pódia se to blížilo – všichni fanoušci zpozorněli a začali se hromadně vracet z předsálí do sálu už za zvuků písně War Pigs od Black Sabbath s ikonickým hlasem Ozzyho Osbournea, a již před zcela natřískanou halou zazněla ještě punk rocková Polícia od brazilské kapely Titas. Pak pódium potemnělo, aby se za zvuku bubnů na speciálně nasvíceném pódiu postupně objevili dva z nejstarších členů Sepultury, basák Paulo Sixto (v Sepultuře od roku 1984) a kytarista Andreas Kisser (od roku 1987). Doplněni byli zpěvákem Derrickem Greenem (v kapele od roku 1998) a nad nimi v bicí soupravě zaklíněném bubeníkovi Greysonem Necrutmanem spustili ikonický song Refuse/Resist následovaný dalším hitem z alba Chaos.A.D. Teritorry, kterými téměř jako mávnutím kouzelného proutku proměnili pódium ve skvěle nazvučené i nasvícené kolbiště, kde se pak téměř dvě hodiny odehrávala nádherná bitva mapující celou čtyři dekády trvající dráhu této thrash metalové brazilské legendy.

Od počátku bylo jasné, že chlapi budou těžit většinou z odkazu starších slavných alb Schizophrenia (1987), Beneath The Remains (1989), Arise (1991), Chaos A.D (1993) a Roots (1996), což zase tak velikým překvapením nebylo. Co však překvapilo, byla vybroušenost výrazu, dotažená k téměř dokonalosti jak ve zvuku, tak nasazení a koneckonců i ve vizuální stránce. O skvělých muzikantských výkonech bych se nemusel vůbec zmiňovat, ty se u takovéto kapely předpokládají, nicméně zmínit je musím, neboť ať jsem očekával hodně, dostal jsem ještě více. Tak našlapané výkony jsem skutečně nečekal a bez přehánění mohu napsat, že si nedokážu představit, že by něco podobného zvládli i s bratry Maxem a Igorem Cavalerovými, zakladateli kapely. Ti dnes drtí své hlasivky či ruce v kapelách Soufly či Cavalera Conspiracy a dodnes se nedokázali vypořádat s tím, že Sepultura dále pokračuje i bez nich. Vybavuji si dva jejich koncerty z poloviny devadesátých let, v dobách, kdy byli díky svým albům na vrcholu, a tak silný dojem na mě jako v pražské O2 Universum tenkrát neudělali.

Devatenáct songů plus dva přídavky, většina z nich legendární hity: kromě již zmíněných nechyběl z alba Chaos A.D Slave New World, z alba Schizophrenia song Escape to the Void, Troop of Doom z debutové desky Morbid Visions či Dead Embryonic Cells z fošny Arise, ovšem prostor dostaly i hitovky z novějších alb Quadra (2020), Machine Messiah (2017), Kairos (2011) či Dante XXI (2006). A jelikož šlo o výroční koncert se vším všudy, připravili si členové Sepultury pro fanoušky jedno malé představení – zhruba uprostřed setu pozvali na pódium celý svůj tým čítající téměř na čtyřicet lidí, a společně zahráli na bubínky a akustické kytary skladbu Kaiowas z alba Roots, což vyznělo díky skutečné sehranosti jako fantastický předěl mezi první a druhou částí. V té druhé pak překvapili ještě jedním bonbónkem, a sice skladbou Orgasmatron, čili coververzí známého songu od Motörhead, a za skvělou předělávku by je Lemmy určitě pochválil. V přídavcích pak celé dováděné publikum dorazili dvojicí až hypnotických songů Ratamahatta a Roots Bloody Roots.

Koncert Sepultury ukázal tuto brazilskou kapelu ve výjimečné formě a výborné výkony podala i sestava Obituary. Set od Jinjer byl sice zajímavý, nicméně srážel je nepříliš povedený zvuk a u kapely Jesus Piece bylo znát, že muzikanti potřebují hrát a hrát a vydávat silná alba, aby měli šanci v záplavě nadějných kapel prorazit. Celkově šlo o velmi povedený, zábavný a hudebně nadupaný metalový večer, v němž hlavní hřeb večera nejen že nezklamal, ale naopak překvapil a dokázal všem škarohlídům, že některé kapely s přibývajícím věkem neztrácejí nic ze svého entusiasmu a kvalit, naopak, že se dokáží i překonat a vyšponovat k nečekaným nadstandartním výkonům.

Text: Aleš Materna, foto: Lukáš Knoll
Témata: Sepultura, Celebrating Life Through Death, Jinjer, Obituary, Jesus Piece, O2 universum, metal