LIVE: Recept na trvalé zdraví? Každý večer koncert Miky!

MIKA
FORUM KARLÍN, PRAHA
25. 5. 2016

Má Mika, kdysi považován za zlaté dítě britské pop music, dost silných písniček na to, aby udržel halu ve varu takřka dvě hodiny? Pokud si někdo před pražskou show pokládal takovou otázku, byly jeho obavy zcela liché. Zpěvák už sice může na časy multiplatinového debutu Life In Cartoon Motion jen vzpomínat, na čele žebříčků ho nahradili jiní. Když ale dojde na živý koncert, strčí konkurenci hravě do kapsy. 

FOTOREPORT: Mika se v Praze dotkl popového nebe

NESVAZUJÍ HO TRENDY

Mika ztělesňuje radost z hudby v té nejčistší podobě. Nemá velkolepou scénu ani nepotřebuje diváka balamutit přesycenou doprovodnou show. V jeho případě ta pravá show začíná v momentě, kdy otevře pusu - stačil jeden refrén otvíračky Big Girl (You Are Beautiuful) a publikum mu leželo u nohou. Pop Miky je totiž popem v pravém slova smyslu - není zatěžkán tím, jestli zrovna v hitparádách frčí dubstep nebo r'n'b. Jde tu hlavně o muzikálnost a samotné písničky - přirozeně chytlavé, návykové a obvykle velmi rozverné. Takové, které si s ním chcete zpívat od prvního do posledního slůvka, a přesto nemáte pocit, že by šlo o triviální popěvky. 

Občas si sedl ke klavíru, ale povětšinou v doprovodu své sehrané kapely poskakoval po pódiu, které zdobil velký nápis Heaven (Nebe) na vrcholu pomyslné brány zahalené duhovými barvami. Vlevo přitom umístil kulisu jakési maringotky, na které se později objevil nápis Paradise (Ráj). Hezky a jednoduše tím vystihl myšlenku, že ten pravý ráj možná není v nebi, ale na Zemi, čímž odkazoval k loňské desce No Place In Heaven. Tuhle ideu s ním fanoušci nejspíš sdíleli, protože při každé písničce spontánně zpívali, tleskali a tančili, aniž by je k tomu musel někdo vyzývat. Atmosféře večera pomohlo i to, že ač proslulý svým pětioktávovým rozsahem, většinou neměl potřebu hlasově exhibovat, díky čemuž udržel koncertu jeho uvolněnou náladu. 

vložte odkaz, text nemažte

CESTA DO NEBE JE VOLNÁ

Největší hity až na konec? S tím na Miku nechoďte. Teatrální Grace Kelly i euforická Relax (Take It Easy) zazněly už v první polovině večera a nebylo to vůbec špatně. Když si vás tenhle chlápek s libanonsko-americkými kořeny jednou získá na svou stranu, už vás ze spárů své popové geniality nepustí. Je tak bezprostřední, že ve vás evokuje myšlenky na bezstarostnost dětství. Kdybyste byli babičkou toužící po objetí a Mika váš malinkatý vnouček, museli byste ho láskou snad umačkat. 

A když umí i nostalgickou skladbu Good Guys, ve které se ptá, kam zmizeli jeho dětští idolové, podat tak, že vám nezmizí úsměv ze rtů, je vyhráno. S Mikou na pódiu nejsou žádné smutky ani starosti zítřka - existuje jen radost teď a tady. To už s ním ale karlínský sbor pěje jeho nejsilnější baladu Happy Ending, aby po ní neposedný Brit vytáhl z publika chlapce s nápisem na tričku We Love Mika, s nímž si chvíli šibalsky šeptají do ucha a pak společně rozeskáčou halu. Čas letí a je tu intenzivní vrchol v podobě We Are Golden a Last Party. Poděkování, poklona, bouřlivý aplaus. Kampak, Miko? Bez přídavku to nepůjde! Hbitý umělec je rázem zpět a konečně se mu otevírá nebeská brána, aby mohl vzápětí za tryskajícího gejzíru konfet řádit jako uragán při Love Today. 

To, co načala předkapela Lake Malawi, která diváky rozehřála půlhodinkou svého příjemného indie popu, dotáhl Mika k dokonalosti. Kdyby se dala všechna ta energie a až dětinsky čistá radost vzít a aplikovat do kouzelné pilulky, měli by lékaři recept na všechny nemoci světa. Jestli opravdu smích a štěstí prodlužuje život, vyrazit na středeční koncert se vyplatilo víc než deset elixírů mládí. 

text: Josef Martínek, foto: Matěj Třasák