LIVE: Megadeth přivezli do Pardubic kroniku thrashmetalu

Megadeth
Pardubice, Enteria Arena
17. 8. 2023

Megadeth, kteří jsou řazeni do Big Four, neboli velké čtyřky thrashových legend po bok Slayer, Anthrax a Metalliky, vznikla přesně před čtyřiceti lety. Došlo k tomu poté, co Dave Mustaine 11. dubna 1983 pro vzájemné neshody s Jamesem Hetfieldem a Larsem Ulrichem opustil Metalliku a rozhodl se, že si založí vlastní kapelu, kterou si bude řídit sám a nebude se zde muset podřizovat jiným muzikantům. Hned debutové album Killing Is My Business...and Business Is Good z roku 1985 ukázalo směr, který byl poté pro všechny thrashmetalové kapely a jejich následovníky určující – rychlé a zároveň hutné kulometné kytarové riffy, podpořené bicími s dvěma kopáky a hlavně dechberoucími kytarovými sóly a expresivním vokálem. V případě Dave Mustaina se jeho skřehotavý hlas stal hlavním poznávacím znamením, tím druhým pak byla členitá struktura skladeb a ekvilibristika kytarových sól, kdy se navzájem prolínají dvě linky, jedna více melodická a druhá zběsilá, často až kakofonická, aby tak vzájemně podpořili texty, zabývající se převážně smrtí, válečnými tématy, konspiračními teoriemi, tématikou jaderné katastrofy či post apokalyptickými a science fiction otázkami.

Thrashmetalová jízda v Pardubicích. Megadeth předvedli strhující show

V následujících letech kapela hodně koncertovala hlavně po západním pobřeží USA a také nahrávala další desky, ovšem zásadní průlom nastal až v počátcích devadesátých let díky albům Rust In Peace (1990), Countdown To Extinction (1992) a Youthanasia (1994), která ji vystřelila až na samotným thrashmetalový Olymp. Ač jsou tyto nahrávky mnohem více přístupné širší veřejnosti, a ne tolik extrémní jako v minulosti, stále se jednalo o klasický thrashmetal a Dave Mustain nikdy nedopustil nějaký zásadní stylový odklon, jako v případě jejich souputníků z kapely Metallica, kteří se v tomto období vydali více komerční cestou a některé jejich songy začala hrát i mainstreamová rádia. A možná právě tuto skutečnost tolik oceňují fandové Megadeth, pro které je zásadním atributem thrashmetalové hudby syrovost, opravdovost a neústupnost, a jen nelibě nesou jakékoliv velké experimenty, obzvlášť ty, směřující k větší líbivosti až podbízivosti. V devadesátých letech se zároveň ustálila klasická a zřejmě již navždy nejslavnější sestava Megadeth, tvořená kromě lídra, kytaristy a zpěváka Davea Mustainea jeho kamarádem a spoluzakladatelem kapely, basákem Davem Ellefsonem, druhým kytaristou Martym Friedmanem a bubeníkem Nickem Menzou (který zemřel v roce 2016 na zástavu srdce ve věku 51 let).

Po přelomu tisíciletí docházelo k mnoha personálním změnám a Megadeth dál nahrávali velice kvalitní alba, nicméně dlouho nebylo žádné tak zásadní, jako ta výše zmiňovaná  – až se vše začalo obracet k lepšímu s příchodem mladé čerstvé krve – kytarista Kiko Loureiro z kapely Angra se stal členem Megadeth v roce 2015, belgický bubeník Dick Verbeuren, známý především ze švédské metalové party Soilwork, se k Megadeth připojil o rok později, a basák James LoMenzo před dvěma lety (v Megadeth ovšem hrál již v letech 2006-2010). Ale kromě nových spoluhráčů bylo pro Davea Mustainea hlavní motivací boj s rakovinou hrtanu, kterou mu lékaři diagnostikovali v roce 2019, a po veleúspěšném a Grammy oceněném albu Dystopia z roku 2016 se po překonání nemoci vrhl se spoluhráči do práce, aby vytvořil další skvělou desku, The Sick, the Dying... and the Dead, která vyšla v loňském roce.

Celý koncert v pardubické Enteria Aréně začal ikonickou písní Hangar 18 (v roce 1991 nominována na Grammy za skladbu roku) z alba Rust in Peace, v níž se autor textu bubeník Nick Menza zabýval konspirační teorií, podle níž skutečný hangár č. 18, který se nachází ve státě Ohio, ukrývá UFO z Roswellu, které tam bylo prý převezeno v roce 1947. Ten správný otvírák metalového koncertu. Od počátku bylo vidět, jak fanoušci začali poskakovat blahem, ruce nad hlavami – a někteří jen nevěřícně zírali na úžasné hudební výkony, zvláště souboj kytarových sól, které se již za ta léta staly ikonickými a vzorovými pro množství dalšícha dalších metalových kytaristů, a troufám si tvrdit, dodnes jen stěží překonaných.  Vše podpořené čitelným hutným zvukem a barevnými video animacemi, které vkusně dotvářely jednotlivé písničky a texty.

Na koncertě zaznělo celkem čtrnáct skladeb a jeden přídavek a šlo v podstatě o průřez toho nejlepšího z celé kariéry Megadeth. Zazněla například píseň Angry Again, která vyšla jako součást hudebního soundtracku k filmu Last Action Hero (Poslední akční hrdina s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, 1993), Sweating Bullets z alba Countdown to Exctinction (1994), ve skladbách Wake Up Dead a Peace Sells se vrátili ještě hlouběji do minulosti, konkrétně do roku 1986, kdy písně vyšly na albu Peace Sells... but Who´s Buying?, podobně jako v případě In My Darkest Hour z roku 1988. Novější tvář kapely představovala titulní skladba alba Dystopia (2016), nejnovější šestnácté album z loňského roku pak bylo zastoupeno songem We´ll Be Back s válečnou a vojenskou tématikou, kde se ve video sekvencích za muzikanty střídaly drsné záběry vojáků a jejich krvavé útrapy.

A samozřejmě nemohly chybět ty největší hity, na které celá aréna čekala a s nadšením reagovala – A tout le monde (Set Me Free) s francouzským refrénem, zabývající se před a posmrtnými otázkami, následovaná jakousi hymnou skupiny Megadeth,  Symphony of Destruction, k jejímuž složení a napsání textu inspiroval Mustainea film Manchurianský kandidát, který pojednává o synovi významného politika, jenž se stane atentátníkem. Po zhlédnutí filmu při cestě domů do Los Angeles Mustainea rozbolela hlava, což ho pro změnu inspirovalo k napsání části ikonického textu na zadní stranu účtenky: „My metal brains corroding, my heads is going to explode...“ V závěru pak přišla ještě úplně nejstarší píseň skupiny Mechanix, kterou v roce 1982 napsal Mustaine původně pro skupinu Metallica, která ji dokonce zařadila na svou druhou demonahrávku No Life ´Till Leather, aby ji pak po odchodu Mustainea z kapely předělala na píseň Four Horsemen, která vyšla na debutovém albu Metallicy Kill ´Em All o rok později. No a na úplný závěr se Megadeth s nadšenými českými fanoušky v Pardubicích rozloučili „svatou válkou“ – songem Holly Wars... The Punishment Due, který tematicky (i časově) navázal na úvodní píseň Hangar 18.

Megadeth předvedli v Pardubicích výborný koncert plný skvělých individuálních partů, ale také ukázali sehranost celé kapely, což při často velice komplikovaných a krkolomných aranžích je skutečně až nadlidský výkon. Vše bylo podpořeno výrazným a přehledným zvukem, doplněno kvalitními animacemi a zcela očekávanými reakcemi fanoušků, včetně vytleskávání, poskakovaní, hvízdání či aplausu mezi, i uvnitř jednotlivých songů. A také bylo vidět, jak moc si členové kapely, obzvláště Dave Mustaine, váží takové podpory a ocenění celoživotní práce. Jeho závěrečná poklona, při níž mu vlasy padaly až na pódium, byla dlouhá, hodně dlouhá... A potlesk ještě delší. A upřímně – co může být pro muzikanta větší pochvalou, než ocenění od svých fanoušků na koncertě... A dost už keců – byl to vážně set sakra dobrý koncert.

Text: Aleš Materna, foto: Jan Urbánek
Témata: Megadeth, Dave Mustaine, The Sick, the Dying… and the Dead!, metal, thrashmetal