LIVE: Bob Dylan drmolil příběhy, uspával hady a nuda stékala do kaluží

Bob Dylan
Praha, O2 universum
4. 10. 2024

Přitom vše začalo tak nadějně – zákaz mobilních telefonů, mizících v útrobách temných děr Yondr, obležený stánek s Dylanovými předraženými triky a mikinami a příjemně decentně nasvícené pódium. A na úvod velký hit All Along The Watchtower, který mnohem více než Bob Dylan zpopularizoval o půl roku později Jimi Hendrix, jež svou verzi Dylanovy písně nahrál na album Electric Ladyland. A právě Hendrixova verze se umístila na 47. místě žebříčku nejlepších rockových písní všech dob hudebního časopisu Rolling Stone.

LIVE: Bob Dylan nedal v Lucerně nic zadarmo, fanoušky přesto potěšil

Úvod to byl na (ne)stárnoucí hudební legendu jak se patří, ale již zde byl zřetelně slyšet prapodivný nevyvážený zvuk některých nástrojů, což vlastně příliš nevadilo, jelikož přes charismatický Dylanův hlas, až příliš však opanující celý prostor, byla hudba doprovodného bandu druhořadá. Ještě i u následující písně It Ain't Me Babe ze čtvrtého Dylanova alba Another Side of Bob Dylan z roku 1964 se dalo přimhouřit nad koncertní verzí oči, ačkoliv jsem měl co dělat, abych ji poznal. Ale od této chvíle začalo vše jít z kopce. Respektive z nadějně nastartovaného koncertu do oblasti až doslova bizarního zážitku, kdy na pódiu nasvíceném jen několika žlutými bodovými reflektory s rudým podsvícením postávalo pět téměř nehybných figurín, a z něj zněly tóny snad někomu v nějaké jiné galaxii připomínající hudbu. Obzvláště bubeník byl z počátku otřesný. Jeho údery často tak mimo, až vystrašily i jeho spoluhráče. Ovšem v tom všem vše slité v jeden monolitní těžce psycho-blues-jazzový tok, mající za úkol pouze doprovodit své vlastní slávě a genialitě až příliš propadlého a prapodivné texty drmolícího staříka, stojícího za klavírem, to vlastně vyznívalo tak, že to bylo úplně jedno.

Jádrem celého koncertu totiž bylo třicáté deváté studiové Dylanovo album Rough and Rowdy Ways, jež u některých kritiků sklidilo docela velký ohlas, hlavně co se textové stránky týče. A přesně to je, oč tady běží – poezie, přetavená v předlouhé monology bez záchytného bodu, jakýsi tok mluvy a drmolení člověka, který ani nemá šanci si své texty, v nichž se snaží po svém, a tudíž (prý) originálně, postihnout celou historii naší planety, zapamatovat, tudíž je vlastně čte z papírů. Ty v průběhu „písniček“ otáčí sem a tam a u toho ve stoje jakoby hraje na klavír. Ano, občas mu to i ladilo s kapelou, jedno či dvě sóla na foukací harmoniku se mu také povedla (paradoxně patřila k tomu nejlepšímu z celého koncertu). Jediným opravdu zapamatování hodným kusem z celého koncertu tak pro mě byla (skutečná) píseň Black Rider, jinak se ten proud neustálé a těžce srozumitelné monotónní předčítací exhibice sebestředného chlápka, kterému jde jen o jeho (prý) geniální dílo a na fanoušky z vysoka kašle (ani jedno slovo do publika, nulový kontakt i se svými posluchači), se dal vydržet jen s opravdu velkým sebezapřením.

Přiznám se – nevydržel jsem. Zhruba v polovině koncertu jsem se zvedl ze svého místa v zadní části a bloumal po ochozech, zda se mi to nezdá, zda se nenacházím v nějaké prapodivné časové či prostorové kapse jiné galaxie, na ochozu strážní věže, kde potrhlý kazatel káže o zkažených lidech a zkažené době, zda třeba někde jinde na nějakém jiném místě v hale nezaslechnu něco jiného, skutečný koncert či hudbu nebo alespoň něco v tom smyslu slova, a šel si prohlédnout „mistra“ kazatele z nadhledu přímo nad pódium, ale ve výsledku se vůbec nic nezměnilo.

RETRO 90s| LIVE: Bob Dylan poprvé v Česku. Obavy, že dorazí vyšeptalá troska, se nenaplnily

V kontextu celého vystoupení vlastně ani příliš nechápu ten hodně medializovaný tah se zákazem mobilních telefonů, protože ve skutečnosti ani nebylo co fotit (na pódium stačil jeden pohled na úvod koncertu, protože pak se nic nezměnilo ani nepohnulo až do konce) a ani nahrávat (přenos energie do publika nulový, reakce sporadické, zapamatovatelné hudební motivy skoro žádné). Ale respektuji, že skalní fanoušky Bob Dylan možná potěšil a většina jich na jeho „koncert“ šla možná právě kvůli tomu, co se na pódiu (ne)dělo. Pro mě osobně ovšem těžké zklamání a deziluze, zážitek, ze kterého se budu vzpamatovávat ještě dlouho – na rozdíl od některých Dylanových alb a písniček (ano, staršího data), které si občas doma i v autě pouštím. Ale na koncert na Dylana? Již asi nikdy více.

Text: Aleš Materna, foto: archiv iREPORTu (ilustrační)
Témata: Bob Dylan, Rough and Rowdy Ways, Shadow Kingdom, blues, jazz, O2 universum