LIVE: Trentemøller mlátí kladivem do majáku z pěny

TRENTEMØLLER
Roxy, Praha
2.10. 2014

V Praze jsme nedávno koncert jedné producentské špičky měli. Vystoupení Pharrella Williamse bylo samozřejmě z trochu jiného soudku, ale společný prvek s Trentemøllerem by se našel - je jím přesně propočítáná show, která divákovi nedovolí odtrhnout oči z pódia.

U Trentemøllera by takové nebezpečí totiž hrozilo. Zvlášť pro ty, kteří si přišli na electro řízlé tvrdými kytarami bezmyšlenkovitě zaskákat. O tom ale jeho tvorba není. Ta především vytváří vlastní svět, do jehož se snaží diváka za dunění, které mu skrz podlahu proroste tělem, ponořit.

Promyšlený koncept postupné gradace se prolínal celým koncertem. Ten tak bylo nutno brát jako celek, jedno devadesátiminutové dílo, což všichni přítomní pochopili a skandovali na jednotlivé písně se stejnou intenzitou. Vždyť trvalo půl hodiny, než se z dýmu vynořily látkové kukly, které tvořily kulisu za změtí hudebníků, jejichž počet se dal skrz závoj dýmu do té doby sotva spočítat. Čas tak ubíhal v jiném tempu, než je zvykem. Marie Fisker, zpěvačka, co vypadá jako předsedkyně svazu feministek, si dala s příchodem na stage podobně na čas jako kukly a teprve duet s kytaristkou Lisbet Fritze v River of Live způsobil potěšení z vokálu, bez kterého se jinak Trentemøllerova tvorba bez problému obejde.

• FOTOREPORT: Dánský multižánrový génius Trentemøller rozsvítil Roxy svou temnou hudbou

Může za to především pestrost zvuků. Zatímco zpěvačka si pomáhá tamburínou, bicí šlapají, jako by někdo intenzivně bušil na dveře, klávesy vytvářejí souzvuk, co zní jak lidský řev, občas profrčí zvuk tamagoči a do toho cinká zvonkohra. Zkrátka načasovaný mišmaš, kterému velí jeho tvůrce s podmalovnýma očima uprostřed pódia, odkud šéfuje svůj dobře se bavící miniorchestr.

Sebevíc pestře by tenhle ansábl, co se vynořoval z paprsků a zase ztrácel do mlžného oparu a projekcí, hrál, širší davy nenáročných posluchačů by nikdy neuspokojil. Přestože sociálními sítěmi proběhlo po ohlášení multiinstrumentalistovy pražské návštěvy více než tísícové nadšení, prostor Roxy byl nakonec naplněn sotva po okraj. Ti, kterým bylo líto investovat do lístku, ať tedy litují, že si po posledních tónech písně Silver Surfer, Ghost Rider Go!!!, která nemá o nic menší drive než theme song Pulp Fiction, nepotřásli se samotným Trentemøllerem rukou. Ten se totiž nenuceně vydal do prostoru NoDu poté, co přistál ze svého vlastního vesmíru zpět mezi nás smrtelníky.

text: Alena Bílková, foto: Jitka Říhová