Rock for People: 8 zásadních momentů druhého dne

• FOTOREPORT: Rock for People, den II.: Tata Bojs, Blood Red Shoes i Afghan Whigs 

BLOOD RED SHOES: KYTARA, BICÍ, CHARISMA. VÍC NEPOTŘEBUJEME

Brightonské duo Blood Red Shoes je útěchou pro všechny, kteří by chtěli založit kapelu, ale stále se jim nedaří najít posledního spoluhráče do počtu: i ve dvou, třeba jen s kytarou a bicími, se můžete stát skvělou a úspěšnou kapelou, zvlášť pokud bude vaše kytara znít chvílemi drsněji než basa Lemmyho Kilmistera z Motorhead. Blood Red Shoes mají většinu ingrediencí, které se hází do kouzelného tavícího kotlíku britských kapel: skvěle znějící kytary, ostré bicí, jistá neurvalost zděděná po punkové revoltě. Když přidáte okouzlující zpěvačku, která po tvrdých a křičených pasážích pronáší nesmělé "thank you", nosí tričko Led Zeppelin a je zkrátka k sežrání, získáte kombinaci, které nelze odolat. Kapela, která ve dvou dokázala utáhnout hlavní stage festivalového odpoledne, musí být v klubu opravdovou lahůdkou; Blood Res Shoes jsou ohromná porce energie zkomprimovaná do chytlavých riffů a zpěvu.

• Blood Red Shoes interview: A jiné kapely se na fotkách usmívají? 

THE AFGHAN WHIGS: TEMNÉ DIVADLO STÁRNOUCÍCH REBELŮ

V programu festivalu byla produkce amerických The Afghan Whigs označena jako kombinace grunge, garážového roku a punku, kdo ale čekal Soundgarden nebo Nirvanu, musel být alespoň ze začátku zklamaný - ale ne déle než pár minut, protože přesně tak dlouho to téhle partě trvá, než se vám dostane pod kůži. Skoro celou dobu běžela na zadním plátnu vizualizace červené opony, což v kombinaci s nasvícením dodávalo celému koncertu více než lehce dekadentní nádech. Ačkoliv ze strany kapely neprobíhala k divákům skoro žádná komunikace, celá přední část publika byla jako v transu. Dlouhé kytarové plochy, zastřený zvuk jak z jiného světa, netradiční nástroje: zpětně se skoro nedá ani popsat, co bylo na hudbě The Afghan Whigs tak skvělého, takže zbývá jediné doporučení: poslechněte si je sami a zjistíte to. Jednoznačně největší překvapení letošního Rock for People.

BRAND, KAM SE PODÍVÁŠ

Jasně, každý festival se musí z něčeho živit, a pokud chcete zaplatit velké kapely, musíte leckde udělat krok nebo dva stranou i tam, kam ani možná nechcete. Že se čepuje jen jedno pivo, tedy to od sponzora? Ok. Že jsou loga na všech materiálech? Jasně, celkem samozřejmost. Že se jmenují stage po jiných sponzorech? Proč ne. Ale vážně je nutné, aby na rockovém festivalu byl Respekt Economia Tent, T-Mobile Aerodrom, Zanussi Point, Cool Zone Chill out, Seznam.cz chill out a České dráhy chill out? O mobilním KFC raději pomlčme. Hlavní promenáda mezi pódii vypadá po setmění spíš jako Václavák než jako festivalová ulička. Snad do příště pořídí i neony.

7 WEEKS: STONER ROCK NA FRANCOUZSKÝ ZPŮSOB

Jak poznáte opravdovou stoner rockovou kapelu? Za a) kytarista má kombo Orange. Za b) alespoň jeden člen kapely vypadá jako Dave Grohl nebo má na hlavě prapodivnou vlasovou kreaci. Za c) i před pátou odpoledne dokážou rozpohybovat unavené a rozespalé publikum z odpolední letargie do pořádného kotle. 7 Weeks rozhodně splňují všechny tři podmínky: nejde sice o neurvalý rude sound jako u klasiků žánru jako jsou Orange Goblin, nebo Acid King a skoro se zdá, jako kdyby si přes autentický anglický zvuk ponechali něco z francouzské lehkosti a šarmu (minimálně v dokonale zastřižených kotletách klávesisty), přesto, pokud máte rádi tvrdší riffy kombinované s lehce psychedelickými mezihrami, ale zároveň pro vás není zvukový ideál Black Sabbath z roku 75, neměli byste si 7 Weeks nechat příště ujít.

MADNESS: ŠÍLENSTVÍ STARŠÍCH PÁNŮ

Pokud si nejste jistí, co obnáší žánr 2 Tone ska zahraný ansámblem chlápků, kteří už nejsou nejmladší, podívejte se na současná videa britských Madness. V jejich současném koncertním podání jde o pestrou směsici kolotočářské hudby a ska s nádechem muzikálového představení. Pro Madness rozhodně platí, že show jde ruku v ruce s hudbou: od natrénovaných tanečků dechové sekce, přes frontmana Grahama Mc Phersona vtipně se trefujícího jak do fanoušků, tak do členů kapely, až po vystylované kostýmy všech členů kapely; vše je do puntíčku promyšlené, i když možná právě tak, aby to působilo rozpustile ledabyle. Ačkoliv většina ze členů kapely jsou pánové ve starších letech, nijak jim to nezabránilo si koncert užívat a snažit dostát názvu své kapely. Pomyslným vrcholem tohoto snažení byl moment, kdy saxofonista hodil svůj nástroj a poté vyšplhal po lešení stage až nahoru. I přes veškerou snahu ale show tak trochu ztrácela dech a tah. Koncert by byl skvělý v klubu, nebo v trochu přívětivější hodinu, závěr jedné z hlavních stageí by ale přeci jen mohl patřit něčemu trochu více energičtějšímu. Na Our House, v českých krajích známé spíše jako "když se to má podařit" si ale nakonec zaskákali skoro všichni.

• Michal Thomes interview: Usilovali jsme o Linkin Park i Arcade Fire

MYDY RABYCAD: MODERNÍ SWING V SUKNI

Tolik probíraná "žánrová bezbariérovost" festivalu je nejvýraznější na tour bus stagi. Kromě vlny electro-pop-punku, hip hopu nebo směsice indie a R'n'B se na střeše festivalového autobusu představili i electroswingoví Mydy Rabycad, kombinace perfektní angličtiny a houpavého rytmu. Kapela s těžko rozlousknutelným názvem si vybrala - na české poměry - celkem obtížný cíl: ukázat lidem, že pop, rock nebo rap nejsou jediné styly, které si zaslouží jejich pozornost. V programu překypujícím známými jmény jsou příjemně inovativním vánkem.

HOLY ESQUE: INDIE ROCK Z GLASGOW PODRUHÉ

Britské ostrovy letos bodují. Část davu, která Holy Esque objevila loni na Smíchově, dala okamžitě najevo, že má naposloucháno; "nováčky" oslovili chytlavou melodií a samozřejmě charakteristickým křaplákem Pata Hynese. Jen škoda, že kapela je po stránce komunikace trochu studená. Holy Esque totiž působí na českého posluchače dost úsečně - možná je to odraz jejich vyhraněnosti vůči zveřejňování soukromých záležitostí. Jediným objektivním mínusem byly občasné prohřešky zvuku. Pokud ale přijedou potřetí, určitě budou vítáni.

SCHOOL IS COOL: ZEJMÉNA O PRÁZDNINÁCH

"Školáci" zaútočili nezvykle pestrou skladbou nástrojů a přívalem energie, který se valil z pódia od první do poslední minuty. V rukávu měli vlastně ještě jednu mocnou zbraň - srdečnou komunikaci. Po Holy Esque do očí bijící ukázka toho, co dokáže několik málo slov mezi songy. Ukecanost, tolik typická pro tuzemské kapely, jakoby se stala součástí tvorby – a pokud na ni nedojde (jako třeba u Placebo v Lucerně), posluchač se cítí ochuzen. School Is Cool ale zvedli ze země i ty nejváhavější a postarali se o početný kotel. Jedna z nejlepších věcí, které páteční program nabídnul.

text: Jiří Kalous, Aneta Holá, foto: Jan Kuča