RECENZE: Sam Sparro na novince nemění svět, ale pobaví

SAM SPARRO
RETURN TO PARADISE
EMI
11 trax

Přestože povědomí o dětském herci a nyní zpěvákovi, muzikantovi a producentovi je po obrovském úspěchu singlu Black & Gold z roku 2008 poměrně slušné, celé jeho eponymní debutové album nijaký obrovský úspěch nezaznamenalo. A vlastně i mnohé covery zmíněné písně jsou dnes v povědomí různorodé veřejnosti i vzhledem k jejich nesporné kvalitě ve větší míře, než originál samotný. Na druhý singl 21st Century Life si pak už vzpomenou jen skalní fanoušci interpreta.

Novinka Return To Paradise je v tomhle ohledu mnohem ambicióznější, přestože první dojem zejména z vizuální podoby coveru by mohl předznamenávat opak. Kdepak – tentokrát nejde o tři silnější písně a vatu, ale o jedenáct samorostů, z nichž každý by se mohl stát singlem, pakliže by se dostal do rukou toho správného dramaturga daného žánru. Bezpočet producentů desky způsobil evidentní inspiraci širokým spektrem hudebních ikon od Michaela Jacksona (klapky v prvním singlu Happiness) přes Pink Floyd (aranže vokálů v úvodu Hearts Like Us), Dianu Ross (dechy ve We Could Fly), Prince (celková aranže bonusu Quarter Life Crisis) až k Black Eyed Peas (asi nejsilnější, patrná ve více skladbách), přičemž inspirace jsou to natolik decentní, že jim jen těžko lze přiznat přiživování se na jejich původcích.

Oproti debutu ubral Sam Sparro na přemíře elektroniky a především vokoderizaci svého hlasu, na který je špatné a především časté používání tohoto drtiče hlasivek škoda. Párkrát se objeví i tentokrát, ale pouze ve správnou chvíli a na správném místě. Sparro má velikou výhodu v mnohobarevnosti svého projevu a tentokrát to konečně je naplno znát. Přestože kouzelně zní v nižších polohách, nevyhýbá se ani exponovaným výškám, které ale dokáže ukočírovat.

Návrat do ráje evokuje i celkový letní nádech, kvůli kterému vám přijde zřejmé, proč s již hotovou deskou vydavatel s interpretem čekali dalšího půl roku (přestože v rodné Austrálii je to s ročními obdobími naopak, Sparro ale vydává předně v rámci severní polokoule) – dobré čtyři songy by se mohly na letní diskotéky bez problému prosadit. Částečně k tomu dopomáhá i občasné hudební vtípky ne nepodobné těm, které u nás známe z desek z produkce Romana Holého – především bezpočet neidentifikovatelných zvuků nafukujících nejeden song zapříčiňují při poslechu mírný úsměv a kýženou nadstavbu.

Jestliže se na desce pracovalo tak dlouho, počítám, že největší čas zabralo ono vyvážení mezi jednoduchostí, která z jednotlivých písní na první povrchní poslech ční a tím, aby ani po opakovaném hraní nezevšedněli, protože ve skutečnosti tak jednoduché a rovné nejsou. A to se povedlo, byť za cenu mírné neoriginality a užití již dříve prověřených postupů a hudebních vychytávek. A to je vlastně jediný mírný nedostatek – bez ohledu na to, jak je těžké v dnešní době být originální vám Sam Sparro nabízí pouze vysokou kvalitu jinde odzkoušených postupů. Pokud vám to stačí, budete spokojeni. Pokud jste náročnější, budete spokojeni taky, ale do přehledu desek, které změnily svět, si Return To Paradise nezařadíte.

ZKUS TAKY: Smoma Unconventional Glam Music, Esperanza Spalding Radio Music Society, Dilouya Dilouya’s Faithful Circus
BEST TRAX: We Could Fly, The Shallow End, Yellow Orange Rays, Return To Paradise



{vypnoutlink:Pink, }
text: Viktor Mašát 
6/7