MEGARECENZE: Pearl Jam nabízejí učebnicový soundtrack

Jedna z nejvýraznějších kapel světového věhlasu slaví své kulatiny ve velkém stylu – řadová alba vycházejí ve štědrých a výpravných reedicích, historii od roku nula až po zatím poslední turné mapuje detaily nabitá knížka Pearl Jam Twenty (svým způsobem ideální učebnice), poklonu fenoménu Pearl Jam skládá stejnojmenný Cameronův film a s tímto dokumentem souvisí i delikátní dvoudisková kompilace, o které nyní bude řeč.

Nejedná se o žádný mechanický výběr "toho nejlepšího",  jak by se možná nabízelo. Jako pocta kapele, která svůj pravý život žije živě (tedy na pódiu) je dvojCD koncipováno převážně jako sbírka live záznamů. Graficky, fotograficky i fakticky bohatě vypravená publikace je tak pro posluchače koncert sám o sobě. Řazení skladeb v mnohém rezonuje s principem setlistů PJ, tradičně rozpažených napříč celým repertoárem. Výběr režíroval sám Cameron Crowe, mimo jiné dlouholetý fanoušek PJ. V bukletu najdete jeho poznámky a vzpomínky, stejně jako ručně sepsané tracklisty obou disků, a to i včetně přeškrtnutých songů, které se do finálního seznamu "nevešly" (Porch, Bugs).

První CD ctí víceméně chronologickou posloupnost tvorby PJ a sumarizuje tracky, které v dokumentu zazní. Většina disku dvě je oproti tomu pohledem pod tvůrčí pokličku, koncertní snímky střídají dema a domácí nahrávky, někdy slyšíte pouze útržky ideí či hrubé verze témat v různém stádiu obroušenosti (Acoustic No. 1), jindy téměř hotové skladby či dlouho ztracené kousky, které ani o píď nezestárly, plus ukázky hudby, která vznikla speciálně pro film (Be Like Wind).

Byla by škoda nepodívat se jednotlivým trackům pořádně pod kůži… 
Tak si to pojďme projet.

DISK č. 1
I JUST WANNA SAY.. ONE.. TWO.. THREE.. FOUR..

Release (2006) – majestátní a hymnická, pozvolně gradujiící, s vetknutým pozdravem do nebes čerstvě zesnulému Johnny Ramoneovi. Veronu tehdy smáčel drsný, studený déšť, ale během Release, jak už to tak občas bývá, na něj všichni zapomněli. Mistrně zvolený "otvírák"(koncertu i alba). Pozn. Fotoreport  z vystoupení ve starobylé Areně di Verona najdete ZDE.

Alive (1990) – skok na úplný začátek příběhu.  Tuhle verzi vystřihli PJ ještě pod jménem Mookie Blaylock a Cameron vzpomíná, jak speciálně při Alive měl husí kůži a v sále bylo cítit, že tady se ksakru děje něco velkého. Ani po dvou dekádách neztratila výpověď Alive nic ze své naléhavosti. I když ji už hráli celkem 603x. A z toho mám pomyslnou husinu zase já.

Garden (1992) – Zahrada z Zurichu nese typické znaky bootlegů z prvního evropského turné: během slok slyšíte, jak se lidé v klubu přeřvávají, nahlas se baví, skleničky cinkají a tříští se o podlahu, aby se v refrénech celý prostor zničehonic spojil ve sborovou podporu vokalisty na pódiu. Zde jako záznam rodícího se nápadu zkusit výbušný materiál z debutové desky krotit čistě akusticky.
Pozn. z domova: Téma z Garden je shodou okolností zakukleno v úvodním tracku čerstvého alba abstraktně-elektronické pražské dvojice Data-Live (stream ZDE). Cesty dobrých riffů bývají zkrátka nevyzpytatelné.

Why Go (1992) – syrová palba, kapela na jedné vlně s publikem, jízda od začátku do konce. Nad zvukem přivřete oči a zamhuřte uši a nechte se strhnout.

Black (1992) – o vystoupení PJ v rámci série MTV Unplugged by se daly psát eseje. Krystalický sound, do detailů procítěné verze, čarování Abbruzzese za bicími, Eddieho (částečně) zpoutaná neposednost a černým fixem naškrábané ProChoice na ruce (která nakonec musela kvůli MTV pod rukáv)… Výjimečná událost, dlouhou dobu kolující pouze na pirátských CD a DVD (případně VHS, za které se platil majlant, ale ve sbírce mají stále čestné místo). Black, premiérově ozdobena "tagem" We Belong Together.  Samozřejmě, že tu nesmí chybět. Aneb když hltáte ušima každou sekundu.

Blood (1995) – vpravdě krvavá verze  z Nového Zélandu. McCreadyho kvákadlo má vzteklinu, uhání jak o život a Vedderovi hrozí, že si snad úplně vyřve hlas. Křičí, vrčí, sténá, haleká a plive frustrovanou slovní krev na celej ten podělanej svět. Terapie katarzí. Až do dna.

Last Exit (1995) – Jack Irons vnesl do kapely nový impuls, co se týče úlohy bicích a rytmiky. Deníkem té doby byl LP lexikon jménem Vitalogy a PJ se vydali na křížovou výpravu celým světem. This is, this is… Tchai-pej, Tchaj-wan.

Not For You (1995) – textový testament mládí v dialogu se zkušeností, hudebně pevně sevřený tvar s úchvatnou gradací, nejen se sdviženým prstem ("Tohle není pro tebe / pro vás!"), ale i s překvapivým instrumentálním finišem, který z desky neznáte . Takhle slyšeli doporučení „enjoy your youth“ drazí Filipínci. Snad si z toho vzali ponaučení.

Do the Evolution (1998) – ze studia v Seattlu, zvuková pohlednice z tzv. pirátské Monkeywrench Radio session. To už jsme v éře Yield a zní jeden z kousků, na které je autor Stone Gossard právem hrdý. A jak víme z koncertů, připojit se nahlas k sopránovému „hallelujah“ v mezihře je povinností každého správného fanouška. Amen.

Thumbing My Way (2002) – akustický diamant a v kontextu dosavadní tvorby opět nové zvuky a nové tváře: stopařova průvodce Amerikou tu kolorují jemné hammondky Booma Gaspara, zatímco zezadu od bicích to citlivě a košatě jistí Matt Cameron. Ve filmu tenhle song lemuje záběry z cesty štábu s Jeffem Amentem po jeho rodné Montaně. Ten pocit "on the road" je hmatatelný i bez videa.

Crown of Thorns (2000) – trvalo 10 let než se Vedder odvážil naplnit předsevzetí a popasovat se naživo s jednou z nejsilněších skladeb někdejších Mother Love Bone. Velká chvíle (a hold zpěvákovi a kámošovi Andrew Woodovi) nastala v Las Vegas během výročního koncertu k završené první dekádě PJ. Sice je pravdou, že co se stane ve Vegas, má tam zůstat, naštěstí pro nás se v tomto případě na pravidla kašlalo.

Let Me Sleep (2006) – přání Nech mě spát až do Vánoc a jsme zpět ve Veroně. Tentokrát ne přímo v koloseu, ale jen na schodech. Eddie s Mikem tráví čekání na večer podobně jako partičky fans roztroušené po městě – zpíváním a muzicírováním. Polaroid z cest. A první "živá" verze takřka nehraného songu po dlouhých 12 letech.

Walk With Me (2010) – PJ pečlivě zvažovali, který song zvolit pro společné vystoupení s Neilem Youngem na jeho Bridge School Benefitu. Vybrali si litanii za ztracené přátele z ještě mladé Youngovy desky Le Noise a udělali dobře. Odlesk ducha společných jamů z dob Mirrorball.

Just Breathe (2010) – jeden by se mohl rouhnout, že Just Breathe (a The End) "jen zbyly "Vedderovi z várky pro soundtrack k Into the Wild. Ale tahle verze pro Satruday Night Live, ve vynikajícím (až symfonicky pestrém) aranžmá, má sílu Golema. A jde až do morku. A tlačí vás do kolen. Rouhači všech zemí, styďme se.


DISK č. 2
PERLIČKY Z JAMŮ

Say Hello 2 Heaven (1990) – aneb „psát od prvních řádků“. Chris Cornell, Mike McCready a spol. skládají dohromady schody do Temple of the Dog. Až bude potřeba hlas pro duet v Hunger Strike, staví se i Eddie V. Jako když oprašujete staré školní album…

Times of Trouble (1990) – instrumentálka z kazety , kterou jednou jedna kapela bez zpěváka (místo něj tu zní klavír) poslala do San Diega jistému surfaři E.V., aby zkusil k melodiím dodat vokály. Zbytek znáte…

It Aint Like That (1990) – rozpustilá pocta kamarádům  z Alice in Chains, včetně ulítlého mluveného intra a patřičně zahuštěných kytar.

Need to Know (2007) – Cameronovo domácí demo, ze kterého se nakonec vyklubal The Fixer. Matt je rytmický nenechavec, šlape to chytře už teď, v náčrtu.

Given to Fly (2010) – vzletné téma, zde akusticky provzdušněné v instrumentální sólo verzi Mike McCreadyho.

Nothing As It Seems (1999) – originální demodelikatesa jednoho z nej songů od Jeffa Amenta. Pomalé, plíživé, s mrazivě temnými spodními proudy kláves a procítěným zpěvem. Ta jeho Montana bude možná hodně divný místo…

Indifference (2006) – ve filmu zazní jako ilustrace magických momentů, kdy kapela dýchá s publikem a naopak. Bylo to tehdy v Bologni velké překvápko, bonus zcela na závěr, světla v hale už rozsvícená, Jeff vyměnil baskytaru za kontrabas a usedl na stoličku...

Of the Girl (2000) – album Binaural bylo díky kejklím zvukového Mistra Tchada Blakea pastvou pro uši. V téhle instrumentálce to máte ve sluchátkách skoro jako v 3-D. Adept na repeat.

Faithfull (2006) – slunečné odpoledne v městečku Pistoia a pánové si užívají během zvukovky. Jiní jdou právě kolem po prázdném náměstí vyzvednout si akreditaci na večer. A užívají si to také.

Bushleaguer (2003) – tahle politická agitka svého času nesedla každému a bylo jedno, zda při ní Vedder právě blbnul v masce George Dubjá anebo ne. Ale taková holt byla doba. Nikdy nezapomeneme.

Better Man (2010) – těžko vybrat, která verze je historicky ta nej, jsou jich desítky, čtyři stovky, s různými „tagy“ a variacemi. Jedna za všechny tedy. Takhle zněl příběh jedné ženy (který původně Ed ani zpívat nechtěl a plánoval ho věnovat Chrissie Hynde z Pretenders) v slovutné Madison Square Garden minulý rok. Btw, zpívá jim to fajně, těm newyorským, to se musí nechat. Jako jeden muž!

Rearviewmirror (2009) – energická pecka na závěr (koncertního setu i tohoto alba), dobrý reprezentant vitality PJ, pohled do zpětného zrcátka těsně předtím než se zadíváte směrem dopředu. Do budoucnosti. Stará dobrá "RVM" je žádaný a vítaný live kousek; další stálice, které se ta síla ještě pořád nepustila. A symbolické připomenutí, že "to Vs., sakra, stejně…. to je deska!"

KONEC. (ZAČÁTEK.)
Suma sumárum? Vzhledem k nelehkému úkolu zachytit na ploše dvou CD esenci kapely je to velmi důstojná a chytře sestavená kolekce. Audioatlas pro fanoušky bez rozdílu věku, v různých stádiích „zasvěcení“. Slovo do pranice pro ty, kteří tvrdí, že "stejně po Ten už nic pořádnýho neudělali" (naposledy zaslechnuto před dvěma týdny). A i ti nejskalnější nadšenci si zde své momenty překvapení najdou. Zkrátka radOST. SpokojenOST. Vskutku originální soundtrack. Tečka.

Šestici ze Seattlu, které ani dlouhé dvě dekády v rockové službě nezlomily vaz, držme palce a přejme jim (i sobě) třeba "dalších dvacet". Oslavit to můžete různě. Naslouchejte, čtěte, dívejte se. Párty teprve začíná.

Enjoy your youth!

 

 

text: Filip Tomášek, foto: SONY Music, Filip Tomášek