Phil Anselmo aneb černý panter

Jako hydra opět povstal z bažin záhrobí a zvěstoval své černé evangelium: "Padl jsem do naprosté tmy, nikde žádné světlo, žádná příjemná hudba. Definitivně jsem poznal, že všechno, co se kdy řeklo nebo napsalo o noční můře předávkování, je naprostá a strašná pravda." Anselmo přitom nikdy nebyl na heroinu závislý, ale patřil mezi ty, kteří si drogy aplikují nitrožilně. Protože, jak říká třeba Marilyn Manson, je veliký rozdíl mezi závislostí na droze způsobem, jakým ji užíváme. Anselmo přežil. Extrémní metal začátkem 90. let dohnal ad absurdum někdejší thrashové výboje a spolu například s Fear Factory, White Zombie či Machine Head to byla a je právě Pantera, která tomu stylu vládne. V osobě Phila tu navíc ožil prototyp frontmana nové generace, který v hlasovém projevu pekelně promíchává vlivy klasického hardrockového vokálu, thrashmetalového ječení a death/goreového šílícího murmuru. Není schopnějšího pěvce, který by lépe zvládl všechny polohy, než právě Anselmo. Je uznávaný i jako skladatel i workoholik, který rozjel hned několik zajímavých projektů, v nichž tak rád postihuje všechna spektra tvrdého rocku, který tolik miluje. Bůh i satan extrémů, tvrďák k pohledání, přisprostlý drzák často nevychovaných způsobů, velkohubec i pracant, šoumen par excellence i provokatér a rváč je jednou z nejvýraznějších osobností rockového proudu posledních patnácti let. A je jedno, že změnil vizáž z potetovaného, hololebého headbangera ve vlasatého blackmetalistu, protože je to Anselmo stále týž, jaký kdysi tak mocným nápřahem nakopl mašinu jménem Pantera. Hastroš Phil, strašák s pronikavým zrakem i hlasem, který zahnal na útěk i ty nejzamaštěnější vikingy s bojovými choutkami. Když odpovídal na otázku, jaký nejšílenější plk o sobě slyšel, odpověděl: "Že prej jsem gay! Já! Kolik ještě holek mam po celém světě oklátit, abych dokázal opak?"

PEKELNÝ KOVBOJ
Přišel tehdy včas. Texaská Pantera měla v roce 1986 na kontě tři víceméně standardní powermetalová alba a zpěváci se střídali jako na běžícím pásu. Až Philip Anselmo vnesl do kapely větší agresivitu a originalitu a následující ultraúspěšná alba Cowboys From Hell a Vulgar Displays Of Power, která soubor katapultovala na vrchol popularity a vybudovala jí následně renomé i sakra ďábelského koncertního stroje na hutnost, tvrdost a frustrovanou brutalitu. Sláva Pantery se dotýkala hvězd, přišla v pravý čas na pravé místo. Čtveřice ostrých kovbojů z Texasu si podmanila svět výsostnou ocelovostí rocku, který eliminoval heavymetalová klišé, aby definoval klišé nová. Kapela doslova popadla za hrdlo novou generaci metalových fanoušků a postupně zesilovala stisk. Zmíněná alba revidovala do té doby obecně platné pojetí tvrdosti instrumentace a sám Anselmo hudbu osladil do té doby nevídanou agresivitou a řvavou ponurostí hlasového projevu. "Pamatuju si, že jsme tenkrát hráli i na místech, kde byla jen místa k sezení, takže jsme nakonec vždycky platili za zničená sedadla, ale stálo to za to."

Anselmo, na pódiu erupce živelné síly svlečená do půl pasu, býval Godzillou amerického new metalu. Pózy střídal jedním dechem s přirozeností, jedno je však jisté. Syrovost a agrese jeho chování i pěveckého výrazu ovlivnilo nelehké dětství i rozporuplný věk dospívání: "Podívej, já žil na ulici, ve squattech, vím, co to znamená mít hlad a žít v jedněch hadrech celý rok. Vím, co to znamená, nemít nic. Teď něco mám, ale prachy nebo popularita mě nemůže nikdy změnit, na to se znám dobře. Jasně, mohl jsem si koupit vlastní domek v New Orleans a chci i další věci. Když vyděláš trochu peněz, příště chceš vydělat víc, pracuju na tom. Ale uvnitř jsem pořád stejný. Miluju hororové filmy a zápasy v boxu, rád chlastám pivo a kouřím trávu, mám rád spousty muziky, rád pařím s kamarády. Jsem to pořád já." Takhle si zamonologoval v roce 1993, kdy spolu se svými kumpány z Pantery, kytaristou Dimebagem Darrellem, basistou Rexem a bubeníkem Vinniem Paulem stál na samotném vrcholu, v čele tehdejších kapel, který tvrdily rockovou muziku. "Máma je šťastná," rozplýval se, "Vždycky chtěla, abych byl úspěšný. A otčím taky, ten mě vychovával jako vlastního. Máma zpočátku příliš nadšená nebyla, protože jsme odešel ze školy, ale teď je fakt ráda." Neváhal se ani porvat s vlastním otcem, který rodinu dávno opustil a teď se do Phila začal navážet.

Po vypjatém světovém turné v roce 1994 zalezl s kamarády do jedné putyky v New Orleans a začal spřádat plány na projekt Down, kterým se chtěl vyjádřit poněkud jinak než v rámci Pantery, vyventilovat svou lásku k sabbathovskému retro a space rocku, s větším důrazem na klasičtější hardrockový zpěv, zakouřené riffy a těžkotonážní rytmiku. O rok později vydávají Down, v nichž Phila doplnili jeho kamarádi z kapel Corrosion Of Conformity, Crowbar a Eyehategod, znamenitý debut NOLA (New Orleans, Louisiana), na který o sedm let později navázali "dvojkou" Down II: A Bustle In Your Hedgerow.

DŽBÁN ŽLUČI
Jak podle tebe vypadá Bůh, Phile? Zpěvák odpovídá bez rozmýšlení: "Chodí šouravě, nosí sako s třásněmi a zpívá Iron Man!" Ozzy, bloody Ozzy. Phil Black Sabbath miluje a když se Pantera měla možnost zúčastnit Ozzfestu, celý set legend prostál v oněmělém úžasu na kraji pódia, z něhož nespustil oči. Lil do sebe pivo, třepal hlavou a byl šťastný jako králík na mrkvovém záhonu. Propadl jim už jako třináctiletý, kdy nesnášel školu a rval se s ostatními na ulici."Já mlátil menší a slabší, ti větší a silnější mlátili mě. Když jsem poprvé slyšel Sabbath a další kapely, strašně jsem toužil založit skupinu. První kapelou byli Samhain, nevěděli jsme, že se tak jmenuje i nějaká Danzigova parta. Hráli jsme garážový metal i punk, ale já byl vždycky hlavně do metalu, s kámošem Thomasem jsme museli mít hned na deskách všechny novinky, Iron Maiden, Metalliku, Voivod, Venom. Thomas byl ten, kdo mě nadchl pro Black Sabbath. Když jsme u něj doma poslouchali Paranoid, ještě teď mi běhá mráz po zádech. Taky jsme dost poslouchali a zajímali se o satanské kapely, Venom a jejich Black Metal, to bylo něco. Venom pro nás představovali to nejstrašidelnější, co člověk mohl slyšet. Bylo to jako z jiného světa. Vypadali jako šílenci a řvali "Znásilníme Marii a vypijeme zvratky kněze!", do té doby jsem nic podobného neviděl ani neslyšel. Venom byli moje jedničky, stejně jako Mercyful Fate, Metallica, hlavně Kill 'Em All. Měli jsme partu, takový gang, hráli jsme si na satanisty, nosily bundy s nášivkami Iron Maiden."

Hned první týden po nástupu do Pantery se musel cítit jako ryba ve vodě, ale skutečnost byla trochu jiná: "Chovali se jako zvířata, všechno rozbíjeli, já na tohle moc nejsem. Oni jsou trochu jiní, než já, ale to mi nevadí." I z toho vyvěrají poněkud rozmrzelé vztahy, které byly mezi Philem a zbytkem Pantery na nejchladnější úrovni. Ten začal v posledních letech poněkud ztrácet na svém výsadním postavení, prodej alb klesal a k tomu ještě nakumulované boční aktivity Anselmovy. "Nadšeni tedy nejsou, ale to je jejich věc. Myslím, že si nemusím nic urputně dokazovat. Mám v oblibě strašné množství muziky a je to pro mě i ten nejlepší relax, co znám. Mám v hlavě spousty nápadů, které se k Panteře nehodí..."

Nic na tom, že ještě před pár lety nadšeně říkal: "Nemusíme natočit žádné A Vulgar Display Of Power část 2, můžeme klidně udělat šíleně komerční metalové album, a lidi to přijmou. Nejsme ničím limitovaná kapela." Od té doby proteklo Styxem něco kubíků vody a alba jako The Great Southern Trendkiller nebo dosud poslední Reinventing The Steel (2000) už byla brána jako standardní. Vznikly nové kapely, rozhořel se neo-punk a nu-metal, Pantera byla najednou jednou z mnoha, což je však logický úděl v bezcitném toku času a vývoje hudby. Méně obvyklé už bylo to, že se na stránkách tisku rozjiskřila ne zrovna příjemná a džentlmenská výměna názorů Anselmo versus zbytek kapely, což vyústilo v časově neohraničený "brejk" ve vzájemné tvůrčí spolupráci.

PARTY ZVANÁ SUPERJOINT
Anselmo vedle zmíněných Down realizoval i debutové album Use Once And Destroy projektu Superjoint Ritual, produkoval EP své dlouholeté přítelkyně i manželky Opal (vzali se 30. října 2001 v New Orleans), podílel se na chodu vydavatelství, produkoval zajímavé extrémní počiny převážně severské provenience, udělal výlisek blackmetalového seskupení Eibon, v němž stojí Phil po boku svých věrných přátel z kapel Darkthrone a Satyricon, periodicky tvořil i s Killjoyem z tělesa Necrophagia, vydal i album s dalším z řady projektů Vikong Crown (dokonce v pořadí již třetí – Banished Rhythmic Hate).

Zatímco Superjoint Ritual je veden klasickým retrorockovým způsobem s příměsí thrashe a hard coru, Eibon je opravdový blackmetalový all stars ansámbl, v němž se kromě Phila sešli třeba frontman Satyricon Satyr, Killjoy z Necrophagie a bubeník Fenriz z Darkthrone. Viking Crown charakterizuje Phil jako primitivní black a je zajímavé, že v něm působí (kromě něj a Killjoye) i manželka Opal. To není zdaleka z hlediska hektických Anselmových aktivit vše. Život byl totiž vdechnut i projektu Enoch a další leží v podobě nápadů na dně hluboké vířící propasti, zvané Anselmova hlava. Recipročně si Phil zahrál pohostinsky na kytaru na novém albu Necrophagie Harvest Ritual a jeho hlas zazněl i z připravovaného alba Satyricon. Neuvěřitelný kruh projektů a kapel, není možné se divit, že osud Pantery v klasické sestavě visí na vlásku. Její zbylí členové se totiž rovněž činí a jako by chtěli Phila trumfnout. Tres Diablos, Gasoline, Extras Bombers Coe, to všechno jsou nové kapely, v nichž působí Darrel, Paul i Rex, kteří se neváhali spojit ani s countryovou legendou Davidem Allanem Coem. Všechno však naznačuje tomu, že se Phil k Panteře koncem roku znovu vrátí, nové album je již prý rozpracováno.

ROCKOVÝ BEEROKRAT
"Nesmíš se prostě nikdy brát moc vážně, protože jinak skončíš jako samolibý trendař, Mně se vždycky vyplatila přátelská povaha. A ten, kdo chce být můj kamarád, mi nemusí říkat jak jsem skvělej a jak má rád naší kapelu. Jsem svůj a to samé chci i od tebe." Otvírá další plechovky studeného piva. To teče při turné proudem a sám Anselmo si bez chlastu život na cestách představit nedokáže. "Ne, ne. Možná jedině, kdyby někdo z nás natáh brka, pak by ten zbytek vydržel nepít. Tak jeden, dva dny. Nevím čím to je, ale ať jsme na turné kdekoli kdykoli, vždycky všichni skončí v naší šatně a zas jede party až do rána."

Na zmíněném Ozzfestu v roce 1998, kdy se Pantera představila spolu s Black Sabbath i v Praze, byl v sedmém nebi, protože se mohl pohybovat blízko Ozzyho. "Když kouříš trávu, tak dříve či později skončíš u Black Sabbath, nebo naopak. Ve čtrnácti jsem poprvé slyšel Paranoid a bylo to. Pak deska Sabotage a bylo po mně. Neposlouchal jsem nic jiného, Supertzar, panebože, nebo Thrill Of It All, duh-duh-duh-duh-duh, da-duh, da-duh, da-duh. Black Sabbath jsou bozi. Dáš si jointa?"

Je hrdý na to, že žije jako undergroundový metalista, nedá dopustit na norský black metal, celým svým výzorem popírá obecné představy o hvězdněrockovém klišé a přitom je rock star z největších, osobnost každým coulem, která se však nikdy nepovyšuje nad ostatní. Není výlupkem ctností, to zdaleka ne, přesto však máme v jeho případě co do činění s upřímným milovníkem a propagátorem tvrdého rocku, s člověkem, který bere jakékoli kompromisy jako berličky, po kterých nesahá, ať už má zlomenou nohu či duši.

"Proč si dávat nějaká omezení a furt o něčem přemýšlet. Já do všeho jdu po hlavě, když se nadchnu, nic a nikdo mě nezastaví. Život, to je přece pocit, radost, vzrušení, dobrodružství a ne si lehnout, strčit hlavu pod polštář a nadávat na svět. Vím, že mě proto spousta lidí nesnáší a myslí si o mně, že jsem jenom tlučhuba, ale kdo nic nezkusí, nic nepokazí. Žiju naplno, jinak to neumím. Mám přemýšlet o tom, jestli někdo bude ještě za deset let poslouchat Far Beyond Driven? A proč? Záleží na tom? Prostě to bude, jak to bude, mám se užírat tím, že tenhle koncert nevyšel, že tahle deska není až tak dobrá. Vždycky přistupuju k věcem s čistou hlavou a chci ze sebe vydat všechno. Neumím vidět do budoucna a poměřovat a zpětně hodnotit, to ať dělají média, která přece už dávno píšou o tom, že tvrdý rock je pasé. Přiznávám, že jsem trochu rozpolcený a nejradši bych vydával desky každý den. Láká mě zkusit všechny polohy. Mám určitý pěvecký talent a baví mě, že umím ječet i zpívat jako beránek, baví mě různé barvy různých nálad, chvíli jsem nadšený z death metalu a za pár hodin mám nezřízenou chuť na scénickou muziku. Asi jsem nemocný."

Anselmostrum. Černý panter. Jedna z hybných pák tvrdého rocku posledních deseti let. Muž tisíce chutí, ale jednoho srdce. Nechce se zavalit kamenopádem jeho hlasu a vstupte mezi zamokvané stěny tajemného labyrintu. Dovnitř i ven vedou tisíce cest, i světla je v něm plno. Texaské zvony letí do Říma a Charles Manson se mračí z Philipova trička. Život může nakrásně chaosem být, ale když je lidská ulita řádně pivem zalitá, pak sladké je žít.

text a foto: archiv, Warner Music