Syd Barrett z Pink Floyd aneb geniální blázen

S nimi o dva roky později stvořil debut The Piper At The Gates Of Dawn, album považované za praotce para vizuálního vnímání pop music v její psychedelické, narkostimulanty kříšené podobě, v šedesátém osmém své dítě opouští, dodnes se vedou spory o to, proč a v jakém stavu. Je těžké vykreslit jakžtakž objektivní obraz Syda Barretta, jehož soukromý i umělecký život každoročně pokrývá stále silnější krusta času, a rozkrýt tak cokoli smysluplnějšího pod závojem mystiky a legend. Je to téměř nemožné. Dadaistický patlal nebo geniální vizionář? Slabošský narkoman či trip-guru? Prostý bigbíťák zmítaný emocemi nebo meditující maháradža, který „sedí vysoko, vidí daleko“? Jazýček vah se ve spektru psychedelického přibarvování přece jen vychyluje mírně doprava…

SHINE ON...
Roger Keith Barrett byl duševně nemocný více než třicet let, jakékoli pokusy ze stran jeho nejbližších přátel (hlavně Davida Gilmoura) o znovuprobuzení jeho hudebních aktivit končily ve slepé uličce. Pravda je stejné lapidární, jako smutná: Barrett se tehdy zbláznil a žil ve svém vlastním světě, neschopen interakce s realitou. Co se to, proboha, stalo, že se životem kypící, umělecky velmi talentovaný mladík, mohl takto propadnout do totálního vakua, alespoň z úhlu pohledu nás příčetných? Faktem je, že byl těžkým narkomanem a duševně nevyrovnanou osobností již v předpink-floydovském období. Když na přelomu let 1965/66 položil spolu s Rogerem Watersem, Nickem Masonem a Rickem Wrightem základy Pink Floyd, zrodil se do té doby bezprecedentní hudební fenomén. První tři singly (Arnold Layne, See Emily Pisy a Apples & Oranges) a debut The Piper At The Gates Of Down byly prakticky jeho sólo dílem. Barrett vnesl do kapely své umělecké modus operandi, jehož prostřednictvím definoval zcela novou éru rockové hudby. Ta vycházela z rock'n'rollu a blues jen okrajově, byla scénicky dramatičtější s akcentem i na mimo-sluchové vnímání. Kromě několika hororových exkurzů reflektovaly Sydovy písně na albu jakýsi výsostný anglický trip v zahradách a lukách, kdy se člověk upamatovává na letní slunce, hraje si s hračkami a naslouchá matčiným příběhům. Barrett vytvořil pohádkový svět, jenž osadil bizarními postavičkami, které se hýbaly a žily své životy v tónech nervně bolestné i infantilně hravé muziky. Byl-li někdy v muzice doveden únik z reality do krajních mezí a mohl-li být kdy sledován takto brutálně inflagranti, bylo to právě na tomto albu.

...YOU CRAZY...
Začátkem roku 1967 oslavil Syd své teprve jednadvacáté narozeniny už jako velká poprocková hvězda. Na konci téhož roku je na dně. Zmítán frustracemi a deziluzí, propadá se stále hlouběji do manicko-depresivních stavů, pokouší se o něj plíživá schizofrenie, při živých vystoupeních stále populárnějších a žádanějších Pink Floyd je prakticky nepoužitelný. Frackovité excesy prostřídává s naprostou apatií, je totálně mimo. Kapela je rozhodnuta a připravena pokračovat bez něj. Novým zpěvákem a kytaristou se nestává nikdo jiný než právě David Gilmour a je tak možno dokončit realizaci druhého alba Saucerful Of Secrets, na něž se nakonec vešla jen jediná Sydova kompozice - Jugband Blues. Je červen 1968 a labelu Harvest se podaří vlichocením přimět Syda k nahrání sólového alba. Nahrávací sessiony pro desku The Madcap Laughs se táhnou jako sirup, během téměř osmnáctiměsíční periody se Barrettovi podaří znechutit všechny, kteří s ním spolupracují (např. soubor Soft Machine). Album nakonec vychází, když na poslední chvíli pomohou s jeho produkcí David Gilmour a Roger Waters. Album je to neuspořádané, neučesané, zvláštní, jasně obráží Barrettův tehdejší psychický stav. Výraz písní osciluje mezi syrovostí No Good Trying, do které postprodukčně ještě přidal další nervní kytarové linky a rytmy. Texty horují pro lásku a přátelství, z protagonistova hlasu přitom skapává ironie i vystrašenost.

Ještě v témže roce (1970) kupodivu zrealizuje druhou sólovku nazvanou lapidárně Barrett, s dominantními písněmi Dominoes, Gigolo Aunt a  Baby Lemonade. Kromě jednoho pokusu o nahrávání v roce 1974 mizí Barrett s vydáním tohoto alba ze scény nadobro. Upadá do letargie, jejíž příčiny o několik let později překvapivě rozkryla spisovatelka a zkušená narkomanka Jenny Rabian, která byla jistou dobu Barrettovou blízkou přítelkyni: „Bral různé svinstvo, hlavně LSD, ale nejvíc byl závislý na Mandraxu, po odchodu z Pink Floyd se jeho závislost stala absolutní. Jeho pomatenost a katatonické stavy, to měl na svědomí právě Mandrax."

Tablety Mandraxu byly poprvé extrahovány v roce 1965 z Methaqualonu, který byl zprvu předepisován jako lék proti nespavosti a měl i částečné sekundární účinky proti malárii. Tyhle rozdrcené pilulky si v roce 1967 před jedním z koncertů Pink Floyd vmíchá s gelem do vlasů a za pomoci světel dosáhne efektu, kdy mají diváci dojem, ve chvíli kdy mu směs stéká na obličej, jako by mu tvář tála jako vosk. Mohli kdy Barrett s Watersem vedle sebe vydržet jen o minutu déle? „Vše došlo do stavu, kdy bychom mu nejraději podřízli krk," vzpomíná Roger Waters, zatímco tehdejší manažer Floydů Peter Jenner dodává další diagnózu: „Nebyl ve stresu, neměl žádné bolesti. Byl prostě jen šílený. V těch jeho věčných halucinacích se mu mozek rozpadal doslova na kousky."

DUMBER!
Co o Barrettovi vlastně víme z předobdobí Pink Floyd? Pocházel z vyšších středních vrstev, narodil se jako páté dítě (6. ledna 1946 v Cambridge) manželům Berrettovým (otec byl uznávaným soudním lékařem). Ve škole byl oblíbený a svědomitý, líbil se děvčatům, měl umělecké nadání. S nástupem rocku a marjánky se nadchl pro Beatles, Byrds, Love a Rolling Stones, vedle hudby byly jeho hlavními zájmy výtvarnictví (později chvíli studoval na Camberwell Art School), fascinovala ho východní náboženství a vesmírné záhady.

„Zpočátku byl úžasný, neodolatelný," vzpomíná Jenner; „Než nastoupil k Pink Floyd, neměl se skládáním hudby prakticky žádné zkušenosti, svěřil se mi, že do té doby zhudebnil jednu báseň z Odyssea Jamese Joyce a to bylo vše. A najednou napsal písničky celého jednoho období Pink Floyd za necelého půl roku. Prostě se do toho pustil a najednou to měl." Obecně vyvolaný dojem o něžném přemýšlivém chlapci se začal záhy povážlivě trhat na kousky. „Žil  tehdy s manekýnkou Lynsey Horner, kterou fyzicky týral a mučil hlady. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale všechno mi sama řekla," pokračuje Jenner. „To už jeho obličej nesl znaky šílenství. Hlava se mu zvracela dozadu, oči se zamlžovaly, bělma se protáčela. Zíral na vás a zároveň skrz vás. Nevím, snad to bylo jen účinkem drog. Užíval hrozivé dávky, fetoval vlastně nepřetržitě celý rok 1967. A když si nevzal drogu sám, jeho prapodivní kamarádíčkové, kteří se kolem něj začali točit, mu ji nepozorovaně šoupli do čaje..."

Pár obskurních fotek pořízených v 90- letech paparazzi ukazuje proplešatělého, tělnatého muže, v ničem nepřipomínajícího někdejšího jiskrného věrozvěsta. V roce 1996 pronikla na veřejnost zpráva, že Syd navíc rapidně ztrácí zrak a stále žije citelně fyzicky i duševně nemocný v Cambridge. Kdysi ukázal novým britským kapelám novou cestu, po níž sám nebyl schopen kráčet. Jeho jméno však žije dál. V 80. letech byl přímou inspirací pro novou generaci indie kapel, které se zaštítily jeho pop-artovými eskapádami, ještě o dekádu později existovaly na ostrovech nejméně tři kapely, jejichž jména (Octopus, The Gigolo Aunts, Baby Lemonade) byla inspirována názvy Sydových písní, Blur jej dodnes považují za svůj nejsilnější inspirační zdroj. V roce 1981 vydala excentrická kapela The Television Personalities singl I Know Where Syd Barrett Lives (Já vím, kde žije Syd Barrett).

Syd Barrett - umělec, který neunesl náhlý příval nečekané popularity a tlak života superhvězdy nebo oběť psychické poruchy, která u něj byla dlouhou dobu latentně přítomna a vyhřezla na povrch probuzená psychostimulanty? Pravdu se v tomto případě už nikdy nedozvíme. 7. července 2006 totiž Syd Barrett podléhá rakovině slinivky břišní a umírá ve svém domě v Cambridgi.

text a foto: archiv