Alice Cooper: Praotec děsu

Koncem 60. let ještě doznívalo hnutí hippies, v garážích se ale už rodila docela nová vlna, která měla květinkové ideály vzájemné lásky pohřbít pod agresivními kovovými riffy elektrické kytary. Jedním z prvních věrozvěstů nového rockového evangelia byl Vincent Damon Furnier. V roce 1968 ještě jeho kapela složená z kamarádů ze střední školy marně hledá vhodné jméno. Chtěli by něco, co by na sebe poutalo pozornost a odlišilo je od zástupu podobných kapel. Dlouho se na ničem nemůžou dohodnout, než milovník hororových příběhů Furnier přijde se jménem Alice Cooper. „Co tě napadne, když se to jméno vysloví? Roztomilá, sladká holčička, která za zády skrývá sekyrku.“ A nezůstane jen u toho. Furnier prohlásí, že Alice Cooper byla čarodějnice ze 17. století a on je její reinkarnací. Na pódium pak vyběhne v roztrhaných dívčích šatech a make-upu.

HORROR SHOW
„Tohle jméno byl můj nejlepší nápad v životě,“ přiznává Furnier o spoustu let později. Fanouškovská základna toho, čemu se bude později říkat heavy metal se teprve buduje a tak prvním, koho zaujali, byl Frank Zappa, který na konci 60. let hledal bizarní hudební uskupení na svůj label Straight Records. Byl to právě on, kdo Furniera utvrdil v tom, že šokující historky pomáhají věhlasu kapely. A ani se vůbec nemusí zakládat na pravdě. Začalo to nevinným incidentem na koncertě v Torontu, při kterém se na pódium zatoulala slepice. Furnier ji chtěl v dobrém úmyslu shodit z pódia, slepice ale spadla mezi fanoušky, kteří ji rozcupovali na kusy. Druhý den nicméně v novinách vyšel příběh o tom, že zpěvák Alice Cooper slepici přímo před zraky diváků zakousl a vypil její krev. Furnier chtěl zprávu dementovat, Zappa ho ale zastavil: „Říct jim, že jsi to neudělal, by byla ta nejhorší věc.“

Manipulovat s novináři Furnier rozhodně uměl a v časech největší slávy jejich eskapády (částečně vymyšlené) zdobily titulní stránky hudebních periodik. Když se k tomu ještě přidaly hitové singly jako I'm Eighteen, nic už mu nestálo v cestě na vrchol.

Alice Cooper nabídli svým fanouškům do té doby nevídanou pódiovou show, která se neobešla bez elektrického křesla, gilotiny zbavující hlavy panenky, mučení, rvaček či falešné krve. Mělo to více společného s šestákovým pouťovým spektáklem než s rockovým koncertem. „Ten chlap každý večer předstíral na pódiu sebevraždu. Bylo to úžasné,“ vzpomínal později jeden z jeho žáků Kim Bendix Petersen alias King Diamond. Šokující výstupy na sebe samozřejmě poutaly pozornost moralistů a detaily jejich koncertů se probíraly i v anglické sněmovně. Ne, že by to pověsti kapely nějak ublížilo, spíše naopak – jejich turné z roku 1973 bylo ve své době nejúspěšnější hudební šňůrou všech dob. Furnier šel ještě dál, vrcholem jeho divadelního období bylo konceptuální album Welcome To My Nightmare, při němž se před zraky diváků odehrával na pódiu celý hororový příběh. To už ovšem po rozepřích zůstal v kapele jen její šéf, který převzal její jméno a od té doby je známý jen jako Alice Cooper.

ŠMINKY A CHLAST
Alice Cooper změnil v první polovině 70. let představy o tom, jak má vypadat rockový koncert. O tom, že rocková hvězda musí být zároveň i skvělý herec, přesvědčovali publikum v 60. letech Jim Morrisson nebo Iggy Pop, teprve Alice Cooper si ale dovolil zinscenovat na pódiu přímo divadelní drama. A sám v něm hrál hned několik rolí. Pověst o mimořádně šokézní show prodávala lístky na vystoupení snad ještě lépe než jeho hity School's Out, No More Mr. Nice Guy nebo Only Women Bleed. Tuto taktiku po něm převzaly v následujících letech stovky interpretů. Ještě ve stejné dekádě se v pódiovém třeštění vyrovnali KISS, v následujícím desetiletí věrně kráčel v jeho stopách King Diamond a v 90. letech si od praotce šok-rocku vypůjčovali GWAR nebo Marilyn Manson.

Zatímco na pódiu Furnier vyvolával démony, jeden se mezitím pokoušel o jeho život. Pětiletka na vrcholu ho pořádně zmohla a na turné v roce 1977 si toho musel už všimnout i zběžný pozorovatel – jeho někdejší dobrý přítel alkohol se stal jeho zlým pánem. „Byla to otázka rozhodnutí jestli žít dál nebo se upít. Když jsem několikrát po sobě ráno zvracel krev, bylo na čase uznat, že všechno není v pohodě,“ vzpomínal později. Nejprve kontaktoval kontroverzního psychoterapeuta Eugena Landyho, který byl známým lékařem celebrit. Landyho metoda vymítání ďábla alkoholismu spočívala v tom, že do posledních detailů řídil život svého pacienta. Kdo psychický teror hraničící se sadismem přežil, byl buď vyléčen, nebo se psychicky zhroutil. Tak či onak ovšem přišel o spoustu peněz, což by mohl dosvědčit další Landyho klient Brian Wilson z Beach Boys. Ze závislosti Furnierovi ale pomohl až pobyt na protialkoholické klinice v New Yorku. K pití se na chvíli vrátil na začátku 80. let, což je zároveň doba, kdy natáčel popové desky. Od roku 1984 je Alice Cooper střízlivý a zpět ve svých rockových botách.

NEJSEM HENDRIX
Ačkoliv 80. léta nepatřila k jeho nejlepším rokům, alespoň si urovnal v hlavě myšlenky. Ke konci dekády se tak mohl vrátil zpět na vrchol s hitem Poison z alba Trash, na kterém mu vzdaly čest také tehdejší megastars Jon Bon Jovi, Richie Sambora a členové Aerosmith. Na první pohled to nebylo poznat, ale už to byl trochu jiný Alice Cooper. „Došlo mi, že musíš odlišovat mezi tím, co jsi na pódiu a co žiješ ve svém životě. Jim Morrison nebo Jimi Hendrix se snažili žít svoji image pořád a já jsem nechtěl dopadnout jako oni.“ Zatímco na pódiu ještě pořád popravoval panenky, v soukromém životě se z něho stal zapálený křesťan, fanoušek republikánů a stejně oddaný golfista.

Dvaašedesátiletý Furnier má tři dospělé děti a v případě dcery Calico nepadlo jablko daleko od stromu. Calico s ním odjela několik turné a na jednom z nich si zahrála Britney Spears, kterou Cooper na pódiu nemilosrdně zbavil hlavy. Jinak ovšem Alice přiznává, že s provokacemi je patrně konec. „Pro mne celý šok-rock skončil v okamžiku, když se jedny zprávy na CNN staly šokujícnější než celý rock'n'roll. Když si na pódiu nechám jako useknout hlavu na gilotině, vypadalo to efektně, a v 70. letech samozřejmě žádný rodič nechtěl, aby to jeho dítě vidělo. Dneska si pustím CNN a vidím tam podobné věci, které jsou ale skutečné.“

text Karel Veselý  foto SONY BMG, archiv