BIGBÍT: 6. část Oficiální rock

Přes všechny restrikce ale rock z ČSSR nevymizel. Nemohl se však zformovat do nějakého hlavního silného proudu, nýbrž byl nucen rozdrobit se do různých žánrů a společenství, které samy o sobě dokázaly (byť s problémy) přežít. Proto náš rock 70. let nebudeme probírat chronologicky, ale rozčleníme si ho do několika podskupin.

POSLEDNÍ MOHYKÁNI

Po velkém tlaku se na konci roku 1972 rozpadlo Flamengo, dosavadní vlajková loď českého bigbítu. Přesto na oficiální scéně zůstávalo anebo se objevilo několik zásadních skupin. Jazz Q klávesisty Martina Kratochvíla nasál jazzrockové vlivy Milese Davise a Chicka Corey a díky tomu, že byl na úřadech registrován coby jazzový soubor, mohl vesele předvádět svou rockovou fúzi třeba ve vyprodané Lucerně. Stejně tak Blue Effect kytaristy Radima Hladíka (nuceně přejmenovaný na M. Efekt) přijal prvky art rocku, tedy „uměleckého“ rocku, díky čemuž mu bylo umožněno fungovat.

Když se totiž bolševikovi namluvilo, že je něco uměleckého – a uměním se vždycky oficiální kulturní fronta zaštiťovala –, nějak tak jako by bezradně kýžený štempl dal. O umění totiž věděl houby. Ten bratislavský varhaník Marian Varga sice vypadá divně, ale se svou kapelou Collegium Musicum kříží rock s vážnou hudbou – no považte, soudruzi, vždyť to je skutečné umění! Varga samozřejmě dělal skvělou muziku, i když mu, pravda, trošku pomáhal fakt, že na Slovensku byly poměry, co se rocku týče, poněkud uvolněnější než v Čechách.

Toto všechno byly ale rockové fúze. S takovým tím dřevním bigbítem jste se na oficiální bázi v první polovině dekády nemohli nikde potkat. Skryl se totiž na venkov. Na taneční zábavy neboli tancovačky.

TANCOVAČKY - POSLEDNÍ BAŠTA ROCKU

Ještě v 60. letech dvacátého století na venkovských tancovačkách většinou vládly harmonikové šramly a dechové kapely, občas ale do sálů pronikl i bigbít. Od sedmdesátých let až prakticky do dneška jsou taneční zábavy doménou rockových skupin.

Smysl tancovaček byl jediný: potřeba odreagovat se od běžného šedého života v pracovním týdnu (škola, zaměstnání). Odžínovaná vlasatá mládež prostě vyrazila na víkendové taneční zábavy (nebo na „čaje“, jak se říkalo odpoledním zábavám) někam za město do přilehlých vesnic, které oplývaly nějakým tím kulturním sálem s hospodou. Prakticky šlo o to, nahustit do hlavy decibely, pivo a eventuálně sbalit babu. Ožrat se a coby radostný bonus z toho vytěžit nějaký ten pich.

Bolševik tancovačky toleroval, respektive tím, že se odehrávaly na venkově, tedy jako by v závětří, nevěnoval jim takovou pozornost. Samozřejmě, že vysílal různé kontroly, a tak existovaly kapely, které měly chronický zákaz hraní v některých okresech – stačilo však vyjet do jiného a tam už zátrh neplatil. Anebo byly lokality, kde se stal nějaký průser (např. hromadná rvačka) a zábava se tam nesměla třeba rok pořádat. Na druhou stranu pořadatelé a hospodští o tancovačky stáli – byl to pro ně dobrý kšeft.

OdysseaJelikož letěl hard rock, většina kapel se pokoušela předvádět své vlastní verze songů skupin jako Deep Purple, Uriah Heep, Black Sabbath, Led Zeppelin a podobně, povětšinou s vlastními českými (a mnohdy příšernými) texty. Ale to nevadilo. Důležitý byl rámus a zvuk elektrické kytary. Některé z kapel však později dokázaly přijít s vlastními autorskými songy.

V tom byla kvalitní zejména plzeňská líheň s partami jako Mahagon (kytara Oldřich Říha), Bumerang (kytara Richard Kybic) nebo Koule, z níž se na konci 70. let vyvinula asi nejlepší skupina tohoto ranku – Odyssea (kytara Václav Běhavý, baskytara Jan Nový Cimbura). V severních Čechách byli oblíbení The We (později přejmenovaní na Víčka) a ve středních Čechách Elektronic (pozdější Brutus).

V Praze existovaly a vyjížděly ven skupiny jako Markýz John, Orient, Adept či patrně nejlepší Benefit (kytara Stanislav Kubeš, basa Jan Kavale) a Perpetuum Mobile (kytara Slávek Janda, basa Milan Broum).

ČERNÉ BURZY

Na začátku sedmdesátek byl u nás po rocku velký hlad. Uzavřením hranic se Západem přívod dříve dovážených desek výrazně poklesl a byť Supraphon občas něco vylisoval, až na výjimky, po kterých se hned zaprášilo (např. trojalbum z Woodstocku nebo Abbey Road od The Beatles), se jednalo o popové nesmysly. Přesto se sem v těchto těžkých dobách alba s aktuálním světovým rockem dala propašovat. Ta se pak prodávala za vcelku vysoký peníz na tzv. černých burzách, které se konaly na různých místech Prahy (Krčský les, Grébovka, Letná „pod Stalinem“). Deska stála asi tři stovky, což při průměrném hrubém platu okolo dvou tisíc opravdu nebylo málo. Proto valná většina rockuchtivé mládeže album zakoupila, nahrála na magnetofon a na další burze střelila dál nebo vyměnila za jiné LP. Asi nemá cenu připomínat, že tyto černé burzy byly často rozháněny bolševickou policií.

  Perpetuum MobileA o jaká zahraniční LP byl největší zájem? Jak už bylo předznamenáno, letěl hlavně hard rock (Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep, Nazareth atd.), jeho glitter-glamová mutace (Kiss, Alice Cooper, Slade, Sweet), eventuelně nahrávky art a progressive rocku (Pink Floyd, Jethro Tull, Yes, Genesis, později Rush). Pro úzce zaměřené fandy alternativy tu byl Frank Zappa a pro undergroundy zase Velvet Underground.

POD PRAPOREM KVÍLIVÝCH KYTAR

Tancovačkové kapely se staly výbornou líhní mladých muzikantů, z nichž mnozí se později uplatnili ve významných rockových souborech.

Bubeník František Ringo Čech měl svoji skupinu Shut Up, hrající dětský užvatlaný styl zvaný bubble gum. Byť se v čele se zpěvákem Viktorem Sodomou umísťovala na předních místech singlových hitparád, Čecha už tahle příšerná muzika štvala a chtěl dělat něco jiného. Jako mnoho jiných mániček se nadchl pro tehdy populární hard rock.

Skupina F. Ringo ČechaZačal tedy kapelu obměňovat a vybírat si do ní muzikanty právě z tvrdých tancovačkových skupin. Prošli jí třeba Oldřich Říha nebo Stanislav Kubeš a za mikrofonem posléze Sodomu nahradil Jiří Schelinger, vynikající zpěvák drsného hlasu. Protože název Shut Up nebyl Ringovi povolen, nazval svůj soubor debilně Skupina F. Ringo Čecha, což pochopitelně prošlo. V letech 1976-80, kdy ve skupině působili kromě Schelingera a Kubeše ještě Jan Kavale (baskytara) a Jiří „Mamut“ Stárek (bicí), u nás v tvrdém rocku prakticky neměla konkurenci a zejména LP Hrrr na ně… (1977) je hardrockovými maňuchami dodnes ctěno.

Ale zrodily se i jiné tvrdé kapely, fungující na oficiální celorepublikové bázi. Od Čecha vyhozený Oldřich Říha si postavil trio Katapult, se kterým dokonce později vyhrál Zlatého Slavíka. V té době slavily úspěch desky Katapult (1978) a 2006 (1980). Ve stejné době se zrodil i Citron, pozdější věrozvěst moravského metalu.

PRONIKÁNÍ ROCKU DO TUZEMSKÉHO POPU

Jednou z těch výborných tancovačkových kapel byli i pražští Perpetuum Mobile, v nichž hráli Slávek Janda a Milan Broum. Zbytek tvořili exčlenové Primitives Group, kteří ovšem v roce 1975 emigrovali. Janda si založil Abraxas a Brouma doporučil svému bráchovi Petrovi do jeho Olympiku. Ten byl v té době dost příšerný – prezentoval se popinami typu Nebe nad hlavou, režimními úlety (Únos) nebo mravoučnými ploužáky jako byly Slzy tvý mámy. Hrál na Festivalech politické písně a občas si vrzl v televizi. Příchod Milana Brouma kapelu nastartoval – a ta nahrála vcelku chválené desky Marathon (1978), Prázdniny na Zemi (1979) a Ulice (1981).

   Václav Neckář a Bacily liveTrend k tvrdší muzice se nevyhnul ani hvězdám českého popu – zpěvák Václav Neckář měl se svým bratrem Janem kapelu Bacily, v níž působil výborný kytarista Ota Petřina (tomu ale v půli 70. let bylo kvůli dlouhým vlasům znemožněno vystupovat veřejně, a tak kapele pomáhal jen při studiových nahrávkách). V roce 1977 vyšlo zajímavé album Planetárium. Petra Janů si postavila Pro-Rock a výsledkem byly desky Motorest (1978) a Exploduj (1980).

Na Slovensku zpěvák Pavol Hammel s kapelou Prúdy vložili prvky tvrdého rocku do alb Šlahačková princezná (1973) a Hráč (1975) – a první verze znovu obnoveného Modusu zpěváka Jána Lehotského zněla též velmi bigbítově.

Rocková mládež výše zmíněné „ofišl“ kapely obecně akceptovala, hudební fajnšmekři však lovili v jiných vodách. O tom ale až příště.

text Hraboš, foto archiv 

Témata: Bigbít, Blue Effect, Collegium Musicum, Jiří Schelinger, Olympic