BIGBÍT: 1. část Jak to všechno začalo

PRVOPOČÁTKY, TVORBA TEAMU

V divých časech roku 1994 se jednoho dne sešel producent Čestmír Kopecký, vedoucí jedné z tvůrčích skupin České televize, se spisovatelem Janem Pelcem, aby mu připomněl, že má stále (už od roku 1990) zájem o práva k zfilmování Honzovy knihy …A bude hůř. Rozhovor se protáhl a v jedné chvíli z úst spisovatelových vyšla věta: „Co takhle natočit dějiny českýho bigbítu?“ Čestmír si tuto větu zapamatoval.

Ještě tentýž rok se sešel v hostinci u Černého vola na pražském Loretánském náměstí s hudebním publicistou Vojtěchem Lindaurem (tehdy šéfredaktorem hudebního čtrnáctideníku Rock & Pop), kde mu výše zmíněnou Pelcovu větu tlumočil. Spisovatel měl ovšem na mysli spíše undergroundový bigbít, alespoň tak chápal význam toho slova. Vojtěch si na onu schůzku s Kopeckým vzpomíná: „Čestmírovi jsem řekl, že to podpořím, ale že je škoda to omezit jenom na underground a že by bylo lepší udělat rovnou dějiny československého rocku. Posléze jsem mu dal knihu Život v tahu aneb třicet roků rocku, kterou jsem napsal s Ondřejem Konrádem a následně jsme si dali další schůzku v hotelu Paříž Praha. V té době už měl knihu přečtenou a řekl mi, že do toho jde a že tedy natočíme dějiny tuzemského rocku.“

Zemřel Vojtěch Lindaur. Velká osobnost české hudební publicistiky

Kopecký pak ani vteřinu nezaváhal s postem režiséra – jedničkou pro něj v tu chvíli byl Zdeněk „Sucháč“ Suchý, známý tvůrce klipů, moderátor a režisér pořadů Bago a Trip. Ovšem tím, co Čestmíra jednoznačně přesvědčilo, byl Sucháčův dokument o českém hudebníkovi Ivanu Kralovi. „Když jsem viděl, že někdo může tak šíleně důsledně a puntičkářsky pracovat na materiálu o Kralovi, nebyla jiná volba. Ještě se rozmýšlel, kladl si podmínky, ale klobouk dolů. Bez něj by to takhle nevzniklo,“ říká dnes Kopecký. Jednou ze Zdeňkových podmínek mj. bylo, že bude na realizaci Bigbítu pracovat se střihačem Vladimírem Barákem.

OD REKLAMY K BIGBÍTU

Kopecký uvažoval dál: takhle velký projekt by neměl kompletně vzniknout v ČT. Sucháč ho tedy informoval o nezávislé produkční skupině Dawson Production, s níž spolupracoval na výrobě několika klipů. Skupina, v níž byli hlavními osobami producent Dan Netušil a režisér a kameraman Tomáš Mašín (ano, TEN Tomáš Mašín, který má dnes úspěch se svou celovečerní režisérskou prvotinou 3 sezóny v pekle), se ovšem soustřeďovala zejména na reklamy. Jejími hlavními devizami byly určitá neokoukanost, nový svěží pohled na věc a hlavně pružnost. Měla se starat zejména o grafiku a celkový design pořadu. Česká televize, konkrétně produkce Lexy Guhy (Bago, hudební dokumenty), měla pak zajišťovat technické zázemí (kamery, světla, přenosové vozy). Pozitivní byl i fakt, že Sucháč se s Guhou znali nejen díky Bagu, ale už z 80. let přes novovlnný dokument Hudba 85: „České televizi to nešlo svěřit bezvýhradně,“ tvrdí dnes Čestmír Kopecký. „Její některé profese byly katastrofální a seriál potřeboval volnost a svobodu, ne nějaká nablblá výrobní pravidla. Takhle jsme měli televizní servis a zároveň producentskou volnost. Když bylo třeba, Dawson se jako by vzepřel. Anebo jsme to, co by normálně v ČT nešlo, prostě udělali mimo televizi.“ Jak ale později uvidíme, hrál Dawson v rámci projektu ještě jednu roli.

Radim Hladík - král české rockové kytary, který miloval svobodu

Následoval výběr odborných poradců a garanta seriálu. Garantem se stal bývalý člen skupin The Matadors a Blue Effect, proslulý kytarista Radim Hladík – jeho vzpomínky se později staly chutným kořením seriálu. Co se týče poradců, Kopecký logicky navrhl Vojtěcha Lindaura, Zdeněk Suchý se obrátil na muzikologa a hudebního publicistu Aleše Opekara. Ten v seriálu mohl zúročit svoji dávnou práci pro ČSAV v letech 1990-92, která měla název Evidence a studium pramenného materiálu (zvukového, písemného, obrazového apod.) k dějinám české rockové hudby. Aleš na její adresu uvádí: „Výsledkem byla mj. databáze držitelů těchto pramenů. Na tehdejších PC se dalo rychle vyhledávat podle kapel, lidí i druhu materiálu. Dneska už ta databáze není funkční, ty programy se milionkrát změnily. Ale vlastně všechno se při práci na Bigbítu zhodnotilo. Už odtud jsem měl kontaktovány všechny ty tanečníky z Mánesa, Biny Lanneye, Pavla Kratochvíla s rentgenovými deskami, Sputniky, zapadlé Moraváky, zvukaře s páskami, amatérské filmaře a sběratele, jako byli Kytnar, Balák, Ferko nebo Tutter. Když se to spojilo s těmi, kteří se pak sami ozývali na inzeráty v ČT, bylo to už docela ucelené."

VELRYBA A POCHYBNOSTI

A jsme u archivů. Zde do projektu vstupuje autor tohoto textu a je třeba přiznat, že se to v prvním momentu nesetkalo s přílišným ohlasem. Nemám ani tak na mysli mé setkání se Sucháčem v únoru 1995 v kavárně Velryba, kdy zdvihl hlavu od jakýchsi lejster (podklady k Bigbítu), podíval se na mne nepříčetným pohledem a zvolal: „Tebe sháním!“ Mám spíše na mysli mé představení se v produkční skupině Dawson Production zhruba o dva týdny později – věděli o mně jen to, že jsem znám coby pochybný hudebník a hlavně velký kalič. Na schůzku jsem se navíc dostavil po děsným tahu.

Sucháč tuto příhodu komentuje: „Rozcuchaný háro a kostkovanej grunge mantl. Vytáhl několik polozmačkaných papírků s poznámkami, které měl poházené různě po kapsách. Hovořil tím svým rozmáchlým frajersko-opileckým nesympatickým tónem a mával u toho rukama. Když tenhle zjev posléze odešel, seděl Dan Netušil dlouhou dobu bez hnutí s očima upřenýma před sebe. Pak prohlásil: ´Co to bylo? To snad nemyslíte vážně!´ Kontroval jsem mu: ´Ten člověk ví úplně všechno. Ale když nechceš, tak fajn. Postaráš se teda o ty archivy sám?´ To samozřejmě nechtěl, a tak s těžkou hlavou na Hraboše kývl.“

AUDIO: Rodina Radima Hladíka našla a vydala zapomenutou skladbu

Postupně jsem tedy začal obvolávat jednotlivé hudebníky a jejich přátele s prosbou vyhrabání nějakých těch archiválií pro seriál. Na tomto místě ale musím ještě připomenout, že co se týče televizních archivů, výbornou práci odváděla a nekonečně dlouhými sjetinami z počítače mě zavalovala tamní archivářka Jiřina Židková. Tisíceré díky.

Ještě před mým extempore v nezávislé produkci, v lednu až únoru 1995, proběhly první schůzky v produkci Dawsonu, kde se rozhodlo, že seriál bude mít 12 částí. A také že scénář bude vycházet z výše zmíněné Lindaurovy a Konrádovy knihy Život v tahu. V březnu pak byl vytvořen foršpan (upoutávka), kde Radim Hladík oslovuje všechny fanoušky rocku, aby přispěli svými osobními filmovými záznamy, videi, fotografiemi, plakáty, vstupenkami a dalšími archiváliemi týkajícími se bigbítového života. V tomto spotu je již využita dawsoňácká grafika a taktéž logo seriálu (Tomáš Mašín).

A kdo vymyslel samotný název seriálu? To se přesně neví, mezi tvůrci ale všeobecně panuje názor, že ho prosazovala trojka Suchý – Kopecký - Hladík. Bigbít mohl začít.

 text: Hraboš, foto: archiv 

téma: Radim Hladík, Blue Effect, Vojtěch Lindaur, Ivan Kral, bigbít, big beat