Mike Patton z Faith No More: Očitý svědek reinkarnace

Kapela se dala dohromady v Kalifornii v roce 1981. Začali pod značkou Faith No Man, kterou si po odchodu Mika „The Man“ Morrise upravili na Faith No More. Dva roky hledali vhodného zpěváka. Za jejich mikrofonem chtěla stát i Courtney Love. Nakonec uspěl Chuck Mosely. Právě s ním natočili i debutovou desku We Care A Lot. Za dva roky se na pultech objevila další Introduce Yourself. Pak ale Mosely chlastal víc, než je zdrávo a tento koníček se začal stále více projevovat na jeho hlase, což se nikomu nelíbilo. Vyhodili ho. Mikrofon po něm převzal spolužák Kevina Costnera a zpěvák skupiny Eureka a Mr. Bungle Mike Patton. Muzika v jeho případě dostala absolutní přednost před vzděláním, a tak se rozloučil se studiem anglické a americké literatury na Humboldt State University. Už od začátku se snažili, aby každá píseň byla originální kombinací několika hudebních stylů. Ať je to heavy metal, funky, soul, hip hop, jazz nebo progressive.

ROZLOUČENÍ MASARYKEM
Workoholik srdcem i duší za dva týdny vypotil texty k připravovaným písničkám na další album a za půl roku bylo vymalováno. Na desce The Real Thing byl i jejich první hit Epic. Úspěch se u nich neměřil jenom počtem prodaných desek a rotací v televizích a rádiích. Zahráli si před Mettalikou a Guns N´Roses, kterým společně se Soundgarden předskakovali i na pražské zastávce 20. května 1992. Po turné k desce Angel Dust byl vyhozen kytarista Jim Martin. Od té doby to vypadlo, že po Faitech neštěkne ani pes. Další dvě desky nemají valný prodej a většina členů se více věnovala vlastním projektům. Mezitím volný flek po Martinovi obsadil Jon Hudson. Album Of The Year z roku 1997 s T. G. Masarykem na obalu bylo po patnácti letech vlastně rozloučením s fanoušky a odchodem od válu. „Měli jsme spousty úspěchů a pak přišel konec. Všichni máme jiné zájmy, na kterých teď děláme.. Proč se vracet zpět a omílat staré vzpomínky, když je tu mnoho nových věcí, které můžeme dělat?“ okomentoval lakonicky rozpad Patton.

Kapela dnes k tomuto období říká, že její hudba byla vždy schizofrenní, stejně jako osobnosti jejích členů. Udržet takto fungující formaci stálo obrovské množství energie a na konci se zdálo, že se všichni rozletí do opačných koutů vesmíru. Naposledy předstoupili před publikum 7. dubna 1998 v Lisabonu. U nás jsme jim mohli zamávat na legendárním trutnovském Open Air Festivalu v srpnu 1997.

STEAKY SE ŠLAPKOU
Nejaktivnějším členem co do počtu založených projektů a skupin byl Mike Patton. Ještě ani neuplynul rok od doby, kdy se pohřbívali Faith No More a už na nově založené značce Ipecac Recordings chystal debutové album Fantômas. Mike Patton v něm nepoužíval hlas ke zpěvu. „Použiju věci, na kterých jsem vyrůstal. Heavy metal a hardcoreové rify zorganizuji neobvyklým způsobem. Nechci z nich vytvářet písně. Nechci mít žádné texty. Nechci zpívat tradičním způsobem. Můj hlas bude fungovat jako druhá kytara. I s tímto málem se dá udělat hodně věcí,“ tvrdil Patton, který byl v té době plodnější než kdykoli předtím. Přesto od „smrti“ FNM nevydal žádný singl ani video. „Stojí to peníze. My radši ty prachy utratíme za vydání nových nahrávek, na placení mohutných honorářů kapele nebo na zaplacení šlapek a steaků,“ vysvětluje Mike. Při životě udržoval i svou kapelu Mr. Bungle ze střední školy, které vyšla deska California. Pattonovi to ale nestačilo a rozjížděl další a další projekty. Tomahawk, Lovage, The Dillinger Escape Plan nebo Peeping Tom. Všude se objevovalo jeho jmého. A každá z kapel přinesla na hudební pole něco zcela jiného a neobvyklého.

NEPODEPSAL!
Náhle osiřelí australští pohrobci  INXS se zrovna v tu dobu poohlíželi po nástupci za zemřelého Michaela Hutchence a do hledáčku se jim dostal Mike Patton. Lano mu hodila i nová kapela od Slash Records s dalšími bývalými členy Guns N´Roses. Ani jim se však Pattona nepodařilo dostat. Zato režisér Steve Balderson jej obsadil do filmu Firecracker, kde si zahrál hned hlavní dvojroli. Tento snímek byl nakonec přes všechny obtíže dokončen v roce 2004.

Naštěstí ale čas, kdy si všichni užívali svobody a volnosti a nemuseli myslet na Faith No More, zapůsobil jako neviditelné pojivo, které přitahovalo hudebníky k sobě. Jedenáct hladových let se šířily nepotvrzené zvěsti, že to zase dají dohromady. Ale žádné nové zprávy z kalifornského tábora nepřicházely.

GENERÁL PATTON K ÚTOKU VELÍ
Muzikanti nebyli v kontaktu, a o comebacku proto nemohla být ani řeč. Až v únoru 2009 přišla nečekaná zvěst jako blesk z čistého nebe. Faith No More jsou zpátky a chtějí ukázat, že zní skvěle. I po pauze. Nebude to ale jenom vzpomínání. „Jsme pořád mladí, máme dostatek energie a nadšení pro pořádné koncerty. Nejsme vázáni u žádného vydavatelství a chceme nejen oživit minulost, ale i přidat něco nového. Zadržíme dech a vrhneme se dolů z útesu.“ První skok udělali na The Download Festivalu v Castle Donington. Kromě turné v roce 2009 připravila na letošní rok kapela ještě výběrovku The Very Best Definitive Ultimate Greatest Hits Collection. Ve vypálených drážkách byly tak nejlepší hity ze všech šesti studiovek, tak i raritní a dosud nevydané písně.

Mike Patton stihl hodit na trh dvě sólové a značně avantgardní desky. Napřed Adult Themes For Voice (1996) a potom Pranzo Oltranzista (1997). Šušká se, že obě desky dal dohromady na počítači v hotelovém pokoji během několika dní. Ani jedna se však nesetkala s pochopením posluchačů. Nikdo totiž nevydrží vícekrát za sebou poslouchat mix elektroniky, zvířecího řevu nebo zvuku vysavače. Nic na tom nezmění ani fakt, že se Patton inspiroval králem newyorské avantgardy Johnem Zornem v jehož formaci Naked City dlouhodobě hostoval. 

text: Karel Prchal, foto: archiv