Metalománie: XVII. díl Staré neřesti české

Zejména v mladším věku lidé dokážou vyvádět pozoruhodné kousky. Metalové publikum nalezlo oblíbenou zábavu ve skocích z pódia zpět do rozvášněného kotle. Říká se tomu stagediving. Časem se stal běžným koloritem, ale rudí cenzoři mu nemohli přijít na chuť. Své o tom ví Bruno. „Mně osobně to ani nevadilo, ale před naším prvním vystoupením s Krabatorem na Death Metal Session v roce 1988  nás Vlasta Henych coby dramaturg instruoval, abychom okamžitě přestali hrát, pokud někdo skočí, nebo že bude průšvih. Byl jsem z toho trochu vyklepanej, ale postupně se na tuto aktivitu zvyklo a nikomu to nepřipadalo jako exces.“

Metalománie: XVI. díl Mračna nad výsluním

Ač zejména kytaristé mají na svém pracovišti ne právě levné vybavení, podobné radovánky berou nejen oni vesměs s pochopením. „V žádným případě nám to nevadilo,“ dušuje se Miloš Doležal. „My jsme se ve Vitacitu se spoustou fanoušků znali osobně a ty vztahy byly docela fajn až do doby, kdy to třeba přehnali, provedli nějakou hloupost nebo zbytečně žvástali. Byli jsme hodně naklonění každýmu, ale některý lidi když se dostanou k muzikantům blízko, začnou se chovat úplně jinak, a pak je potřeba to utnout. Vesměs jsme ale lidi, kteří lezli na pódium, znali od vidění a problém jsme s nimi neměli. Ty věci k tomu naprosto patřily. Chtěli jsme, aby si koncert užili, protože nám to dávalo fůru energie a myslím, že i my jsme jim dávali něco, co v tý době normálně nemohli nikde najít.“

Obdobného názoru je i Aleš Brichta „K naší muzice to patří a pokud ti fanoušci mají trochu mozek, tak jsme s tím nikdy neměli problém. Horší bylo, když na pódium vylezl nějakej blb a dokázal vykopávat kabely z nástrojů nebo beden. Vzpomínám, jak přišel po vystoupení v Rakvicích u Brna na fanklub Arakainu dopis od nějakýho fanouška, ve kterým psal: ,Měl jsem vás rád, ale už nemám, protože mi na koncertě váš basista vykopl dva zuby.‘ Na pódium tenkrát furt lezl nějakej opilec a několikrát Zdeňkovi Kubovi vykopl kabel od basy, takže mu Zdeněk důrazně řekl, ať už se na to vysere. Jenže za chvíli byl na pódiu znovu a když ho chtěl Kub nakopnout do zadku, tak včas skočil a odnesl to nějakej fanda v první řadě, protože Zdenda už prostě tu nohu nedokázal zastavit.“

Metalománie: XV. díl Ztráty a podrazy

„Když už se na pódiu motalo moc lidí, tak to vadilo v práci, ale jinak to bylo super,“ přihazuje náhled Ota Hereš z Törru a pozadu nezůstává ani Kolins, byť jeho debustrolský příběh není zrovna precedentním. „To vadilo hlavně zvukařům, nám vůbec ne. V Tuřanech u Brna nás jednou zvukař prostě přerušil v polovině koncertu a už to nepustil. Lidi byli tak nasraný, že rozsekali nejen zařízení v kulturním domě, ale dokonce zaběhli do kostela, kde zmlátili kostelníka a na hřbitově rozbili pár hrobů.“ Dalšího škůdce koncertní atmosféry nalézá Big Boss. „Pokud lidi nezačnou rozšlapávat krabičky a vytrhávat šňůry na jevišti, nevadí mi. Sere mě ovšem, když se ochranka chová brutálně k fans. Kdysi jsem měl s takovou ochrankou konflikt přímo na jevišti při koncertě Root v Karlových Varech.“

SKOK HLUBOKÝ

Stagediving sice vypadá velmi divoce a nebezpečně, ovšem tragické následky nemívá, neboť soudržnost publika většinou zafunguje. „K úrazům nikdy nedošlo. Lidi pod pódiem skokany vždycky chytili. No a když už někdo náhodou upadl, tak nekňoural a nešel to hned někam hlásit,“ oceňuje příznivce Dodo. „Pod pódiem byl vždy dostatek lidí, který skákače chytili, takže to bylo většinou v pohodě,“ potvrzuje Hereš a Berun z V.A.R. trochu cynicky držkopády zlehčuje. „Když tam naopak nejsou žádný lidi, tak se blbě skáče na břicho na parkety, ale zas je to větší maso.“

Kolins připouští maximálně drobná zranění. „Občas asi k něčemu došlo, ale to byly jen odřeniny a škrábance, možná nějaká ta zlomená hnáta, nic víc.“ Krásná nahrávka na smeč pro Aleše Brichtu: „Až na takovýhle výjimky to bylo v klidu. To vím spíš o muzikantským problému. Kdysi hrál v pražských Dopravních podnicích Tomáš Hajíček s Krucipüskem a skočil v plným sále svojí holubičku mezi fanoušky. Jenže ti se stihli rozestoupit a Tomáš přistál natvrdo na parketách. Zlomil si přitom nějaké kosti v koleně a jak tam ležel a svíjel se bolestí, tak se nad něj nějakej fanoušek naklonil a povídá mu: ,Co blbneš vole, my už v Praze nechytáme.‘ Ke cti Tomášovi slouží, že se dobelhal zpátky na pódium a koncert dozpíval. Ale pak přiznal, že se v tu chvíli cítil jako naprostej idiot.“

LIDUŠKY A ŠVAGŘI

Když decibely doduní a světla v sále zhasnou, vyrazí valná část publika k domovu či doplnit vypocené tekutiny. Někteří – nebo spíš některé – však prahnou po osobnějších zážitcích se svými idoly. „V případě Debustrolu teda ne, jelikož hrajeme od začátku extrémní hudbu. Občas si na koncertě připadám jak na gay session,“ propuká v smích Kolins, avšak posléze připouští. „Občas se něco naskytlo, ale žádná sláva to opravdu nebyla.“ „Metal je převážně chlapská záležitost, ale dívek se vždycky taky pár našlo,“ uculuje se protřelý Brichta a Berun si z vlastních V.A.R. s chutí utahuje. „Když kapela i publikum jedou na stejný vlně, nejsou problémy a bývá to zábavný. Dobrý taky je, když se lidi svlíkají a křepčí po pódiu nebo jen tak pózujou. Akorát je blbý, že nám se svlíkli vždycky jen chlapi…“ Kapelník Jeny však přece jen jednu příhodu se sexuálním podtextem vydoluje. „Je fakt, že na nás letí nějak víc chlapi než baby. Baba se nám ještě nikdy nesvlíkla, ale na jedný akci na Moravě se kytarista Šnek při kytarovým sóle líbal s nějakou fanynkou. Obojí za nic nestálo.“

Československo se zásluhou komunistické propagandy stalo značně ateistickou zemí a tak by v tom byl čert, aby se stejně jako ve světové lize i v malých tuzemských poměrech nevyklubaly sběratelky muzikantských skalpů z Řádu Milomrdných sester, takzvané groupies. „Myslím, že pár jich bylo,“ mlží Ota Hereš a ožehavé téma nechce příliš rozvíjet ani Bruno. „Kupodivu tady existovaly, ale bohužel nikdy nechtěly mě. Dodnes tomu nerozumím. Jak se projevovaly? No souložili s muzikantama a ti potom jak si o nich vyprávěli, zjišťovali, že ty holky znají taky. Ale takové věci se asi moc neventilují.“

To Radim Pařízek se o zkušenosti s „muzikantskými Liduškami“ ochotně podělí a přidá i historickou sondu. „Řekl bych, že zpočátku nebyly a vyrůstaly postupně. Všichni museli chodit do práce, existovaly určitý společenský normy. Zhruba do 87. roku to byl celkem neznámý a neosahaný jev. Přiznám se, že v Citronu jsme byli na holky. Kde jsme mohli, tam jsme nějakou zbořili. Dokonce jsme hráli takovou soutěž – jarní kolo, podzimní kolo. Pokud šlo o počty, bohužel jsem na tom byl asi nejhůř, kytaristé a baskytaristé měli vždycky lepší skóre. Stanovili jsme zvláštní regule, třeba za kapavku šlo o kontumační vítězství a je fakt, že někdo třeba vyhrál i kontumačně.“

Ani Aleš Brichta si na svatouška hrát nehodlá. „Vzpomínám, jak jsme někde na Moravě prchali z hotelu zadním vchodem, když s náma skoro týden jezdily dvě šestnáctky, který se vykašlaly na školu a odněkud z Budějic si pro ně přijeli jejich rodiče. Nebo jsme se po pár dnech rozloučili někde v Prostějově se dvěma dívkama s konstatováním, že už toho bylo dost a dál s námi nejedou. Přejeli jsme do Svidníka na polsko-ukrajinských hranicích a na zvukovce jsme zjistili, že už stojí v místním amfiteátru v první řadě. Třeba Vlasta Henych mi před lety při konstatování, že všichni muzikanti jsou švagři, říkal, že po koncertu Törru v Jeseníku našel v koupelně na zrcadle rtěnkou napsáno Pozdravuj Aleše. Hrozně se u toho tlemil a ptal se, kdy jsme tam hráli naposled.“Výstižné resumé pak formuluje Dodo. „Holky kolem muziky vždycky byly a vždycky budou. Za komunistů nebyli bankéři a bohatí politici, tak chodily za muzikantama, protože jim šlo o zážitky, a ne o peníze. Dneska už je táhnou prachy, tak píchají s hnusnejma bankéřema a nechají si dělat děti, aby byly zajištěný. Tenkrát se píchalo zadarmo.“

DOMA NA SLAMNÍKU

Chlastat uměli víceméně všichni, ale jen někdo dokázal úspěšně roubovat konzumační hobby, uměleckou tvorbu a reklamu oblíbeného podniku. Vedle punkových titánů Visací zámek a Tři sestry tak učinil v éře svých počátků rovněž Alkehol. Kuna s Herešem nezištně proslavili pražský hostinec Na Slamníku. Změnil se poté přístup tamní obsluhy k opěvujícím autorům, Oto?„Jo, propagace Slamníku byla perfekt, včetně natočenýho klipu. Personál jsme znali dobře, neb jsme tam často trávili večery a jeho chování bylo pořád stejný – kamarádský a pohodový – jako by tam byl člověk doma. Měl jsem tam i svatební hostinu, takže co víc dodat.“

text Daniel Folprecht, foto archiv

Témata: Metalománie, Aleš Brichta, Alkehol, Visací zámek, Tři sestry